Co odhalila hranice půdy na Zemi živitelce

„Sám jsem začínal analýzou toho, proč se tak dlouho bojovalo s kůrovcem, když bylo dávno jasné, že rozpad lesa je nutnou podmínkou jeho existence,“ říká lingvista Michal Hořejší, který se zabývá kritickou analýzou diskurzu, především vztahem environmentálních témat a politiky.

„Les vnímáme jako soubor vzrostlých stromů. A on je přitom především souborem složitých ekologických vztahů. Jsme zvyklí chránit stromy a vůbec nás nenapadne, že les lesem činí mikroorganismy, houby nebo třeba kůrovec. A odtud je k zemědělství jen krůček. Pole není jen plochou určenou k produkci. Je to ekosystém, jehož nedílnou součástí jsou žížaly či koroptve.

Žijeme navíc v době, kdy skutečným výnosem může být spíše rekonstrukce ekologických vazeb. Krmnou kukuřici zkrátka potřebujeme mnohem méně než vitální vztahy půdních organismů, rostlin a vody.“

Právě z této ideje vyrostla instalace na Zemi živitelce. Vznikla v rámci sympozia Ars Biologica, které propojuje umění, vědu a zemědělství při hledání nových pohledů na půdu a krajinu. Projekt je součástí příprav Českých Budějovic na rok 2028, kdy se město stane Evropským hlavním městem kultury.

Tvůrci chtěli pozornost návštěvníků upřít k půdě, která se na agrosalonu paradoxně tematizuje jen okrajově. Vzali proto ornici ze stavby rychlostní silnice u Lišova a na chvíli ji vrátili do podoby pole. Následně ji odvezli zase zpět.

„Chtěli jsme ukázat napětí mezi dvěma koloběhy – koloběhem zemědělské půdy, která trvá tisíce let, a koloběhem stržené ornice, která během chvíle několikrát změní své místo. A už nikdy nevstoupí do původních vztahů, na nichž zemědělství vždy stálo. Smyslem instalace bylo upozornit na limity našeho vnímání a také na povahu hranice mezi polem, půdou a člověkem. Z celého procesu navíc vznikne krátký film, s nímž budeme dále pracovat,“ doplňuje Michal Hořejší.

V jednom z pavilonů tak návštěvníci narazili na nečekaný výjev: ornice zabírala prostor uvnitř i venku. Na ní byly poházené kusy pečiva a mezi tím vším pobíhala „kráva“. Kdo chtěl, mohl si vzít motyčku a půdu chvilku „obdělávat“.

Kruhem z orné půdy s ostrou hranicí návštěvníci procházeli a okraj narušovali. Zároveň ušlapávali povrch ornice, vytvořili v něm cestu. Někteří se ostýchali vstoupit, jiní obrys záměrně rozbíjeli. Museli tak reagovat na onu symbolickou i zhmotněnou hranici.

Instalace, která byla mezi zemědělskými stroji všeho druhu, ochutnávkami od Agrofertu a nakupujícími davy mentálním osvěžením, přitáhla mimo jiné i děti. A s nimi i jejich rodiče a prarodiče.

Přestože v důsledku jde o budoucnost těchto dětí, změnit přístup je podle organizátorů záhodno už dnes. „Sama změna přístupu k zemědělství a půdě je nutností, pro nás teď však bylo přednější narušit samozřejmost výkladu, který agrosalon Země živitelka předkládá. Chtěli jsme, aby si návštěvníci uvědomili, že na zemědělství lze pohlížet také z jiných perspektiv. Chtěli jsme, aby překročili hranice svého vnímání,“ vysvětluje Michal Hořejší.

Výstaviště České Budějovice, které agrosalon pořádá už 51 let, reagovalo na tento „apel“ pozitivně a podle autorů instalace „správně reflektuje, že způsob výkladu, s nímž desítky let pracuje, tedy důraz na produkci a technologie, je neudržitelný“. Koneckonců, letošním podtitulem Živitelky bylo „Nová éra“. 

Vzhledem k množství autonomně robotických strojů na výstavní ploše ale nejspíš půjde zemědělství spíše opačným směrem – k ještě většímu odosobnění.

To, že „město pohlcuje venkov“, není podle autorů instalace negativní z podstaty. Toto prolamování hranic se dělo vždy. „Mám na mysli třeba bourání hradeb, výstavbu železnice nebo například vznik obchodních řetězců,“ vyjmenovává Hořejší s tím, že procesy, které probíhají nyní, je potřeba reflektovat neprodleně, a ne až s odstupem.

Dnes se město vlamuje do krajiny a venkova prostřednictvím silniční sítě, budováním satelitních sídel a skladových hal. To proměňuje samu funkci venkova. Vesnice se čím dál více stávají součástí měst – architektonicky i provozně. S tím souvisí také industrializace zemědělství. „Předpokládáme, že ‚tradičně‘ venkovský přístup k půdě stojí na trvání. Industriální zemědělství provozované investory z centra však proměnilo půdu v komoditu,“ upozorňuje Hořejší.

Proto také hlavní roli hrála ornice z výstavby silnice. „Stržením ornice se definitivně destruují původní půdní vztahy, které mají základ v době před tisíci lety. Legislativa ale umožňuje ornici prostě vzít a přemístit, čímž se jakoby zachová její bonita. „S půdou se zkrátka nakládá jako se surovinou,“ konstatuje Hořejší.

Přemisťování ornice je podle něj založené na stále tomtéž schématu, s nímž se zacházelo například v 80. letech 20. století, kdy se zábor orné půdy – například při výstavbě JE Temelín – kompenzoval „zúrodňováním“ půdy v podhorských oblastech. Říkalo se tomu „náhradní rekultivace“.

Efekt byl ale opačný. Došlo k nevratnému poškození tisíců hektarů bohatých luk. „Půda je především sítí vztahů, které jejím odtěžením zanikají. Měli bychom se naučit vnímat pole nejen horizontálně jako plochu, ale také vertikálně právě jako síť vztahů mezi živým a neživým,“ podotýká Hořejší.

Špatné praxi je možné čelit diskusí a reflexí. A právě o tu se autoři instalace a filmu pokoušejí. Pokud jde o východisko, Hořejší říká prostě: „Člověk by měl krajinu navštěvovat a mít ji rád. To je to hlavní.“

Stačí drobnosti. „Nejde o to budovat modelové případy, ale o to pohnout se způsoby, jimiž ke krajině, přírodě a půdě přistupujeme. Dobrým příkladem může být uvědomit si, že místy s vysokým ekologickým potenciálem jsou městské zahrádky, hřbitovy nebo třeba cesty,“ vysvětluje Hořejší.

„Cestou k překročení zaběhlých způsobů myšlení může být vytvoření takových školních osnov, které umožní dětem prostřednictvím četby klasické literatury a její interpretace pochopit, proč jsou rády v přírodě, proč k přírodě přistupujeme kořistnicky, ale také to, co dalšího by v ní mohly spatřovat,“ doplňuje.

Podle lingvisty nestačí kritizovat samu politiku, musíme proměnit jazyk a imaginaci. „Pozoruhodné je například to, že slovo příroda v dnešním smyslu vzniklo na přelomu 18. a 19. století a jeho podstatou je vymezení hranice mezi lidským a mimolidským, což není nic samozřejmého.

Podmínkou vzniku ochrany přírody bylo vlastně její vykázání kamsi ven. A to je v době dnešních snah o ‚obnovu přírody‘ zásadní vědění. Dnešní ochrana přírody by totiž už neměla směřovat kamsi ven, třeba do národních parků, měla by se dít všude kolem, především v zemědělské krajině.

A k imaginaci? Máme tendenci myslet si, že tady je příroda, tady už město atd. Je skvělé představit si, že mezi městem a přírodou/krajinou žádná hranice vést nemusí. Můžeme vše brát jako vzájemně propojené kontinuum. Stejně tak nemusíme hledat ‚divočinu‘ výhradně v šumavských pralesích, ale třeba v kompostu nebo na poli. Vždyť pod povrchem zdravého pole žijí miliardy živočichů,“ dodává.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.