KOMENTÁŘ JANA MALINY | V polovině července odpálil americký autonomní dron ostrou raketu. Člověk pouze potvrdil povolení vypálit. Revoluční program Kolaborativních bojových letounů (CCA) tímto momentem definitivně vstoupil do reálného světa. Spíše než zrození nějakého apokalyptického robota-zabijáka ale tento milník ukazuje, jak se moderní zbraně vyvíjejí a nakupují. A také, že Evropa nebezpečně zaspala.
Samotný americký test z 15. července skutečně byl milníkem. Autonomní experimentální stroj Anduril YFQ-44A úspěšně odpálil ostrou střelu AIM-120 na digitální cíl. Letectvo tím ověřilo tu „nejnudnější“, ale pravděpodobně nejdůležitější část celého programu: letovou stabilitu, bezpečnost datových linek a především to, že vypuštění smrtící zbraně zůstává vždy a výhradně v rukou člověka. Autonomie má totiž pilotovi „rozvázat ruce“, ne ho nahradit.
Abychom pochopili, co program CCA (Collaborative Combat Aircraft) vlastně znamená, je paradoxně nejužitečnější zapomenout a úplně opustit představu o stíhačkách bez pilotů. Nejde totiž o to nahradit moderní pilotované stroje jako F-35. Jde o to poskytnout jim po zuby ozbrojené, létající spoluhráče.
Sólo stíhačky končí. Přichází dirigent a jeho roj
V dnešním pojetí vzdušného boje je špičková pilotovaná stíhačka něco jako extrémně drahý a zranitelný sólista. Koncept CCA tuto roli mění. Lidský pilot se stane velitelem sestavy (v americkém sportovním žargonu jakýmsi „quarterbackem“, pro české prostředí možná nějakým fotbalovým středním záložníkem, basketbalovým rozehrávačem prostě tvůrcem hry), kolem kterého poletí hned několik bezpilotních dronů.
Tyto stroje rozprostřou své senzory daleko před pilotovaný letoun. Pokud bude potřeba riskovat v silně bráněném vzdušném prostoru, poletí vpřed ony. Poslouží jako návnady pro nepřátelskou protivzdušnou obranu, budou rušit radary nebo přímo pálit rakety, zatímco lidský pilot zůstane v bezpečí vzadu a celou operaci bude jen koordinovat. To zásadně zvýší schopnost přežití a ničivou sílu za zlomek lidských i finančních rizik.
Tento zlom logicky nevznikl přes noc. Navazuje na dlouhou linii technologických pokusů i omylů. Už po 11. září ukázal slavný dron Predator v Afghánistánu, že bezpilotní prostředek může nosit ofenzivní výzbroj (střely Hellfire). V roce 2013 se podařilo bezpilotnímu stroji X-47B přistát na americké letadlové lodi. Námořnictvo ale tehdy technologický průlom nedokázalo přetavit v bojovou doktrínu a udělalo z něj jen létající „benzinovou pumpu“ (MQ-25).
Skutečným urychlovačem revoluce CCA se stal až nedávný experimentální letoun X-62A VISTA. Zjednodušeně řečeno šlo o létající laboratoř, která dokázala za letu simulovat různé stroje a během pár minut přepínat mezi různými mozky umělé inteligence. Bez této urychlené testovací infrastruktury by Američané dnes rakety z autonomních strojů neodpalovali.
Revoluce jménem „Software prodáván samostatně“
Když jsem se tématu začal věnovat, překvapilo mě, že nejzajímavější část programu CCA možná neprobíhá ve vzduchu, tedy v té sexy a traktivní části celého projektu, nýbrž v nudných akvizičních kancelářích Pentagonu.
Americké letectvo se totiž rozhodlo rozbourat tradiční zbrojařské monopoly a takzvaný vendor lock-in (situaci, kdy armáda koupí letadlo a stane se rukojmím jednoho dodavatele, který k němu vlastní veškerý uzavřený software).
Letectvo naopak zavedlo otevřenou architekturu A-GRA (Autonomy Government Reference Architecture). Pro laika se to dá přirovnat k chytrému telefonu: hardware a software se prodávají zvlášť. Armáda si může koupit „létající plechy“ od firem jako Anduril či General Atomics, ale řídící „chytrý mozek“ do nich klidně dodají úplně jiné firmy, jako jsou Shield AI nebo Collins Aerospace.
Jeden typ letadla tak může snadno a rychle střídat různé vylepšené mozky. A co víc, letectvo těmto vývojářům zaplatí plnou cenu za softwarovou licenci až ve chvíli, kdy se prokáže její reálná bojová hodnota. Armáda tak nekupuje řádky kódu, ale prokazatelný výkon.
Zatímco klasická stíhačka F-35 se ladila dvacet let, drony CCA jsou koncipovány jako levná (s cenou zhruba na třetině F-35), rychle obměnitelná „spotřební“ masa, které má mít americké letectvo do konce dekády ve vzduchu přes 150 kusů.
Rychlost Ukrajiny vs. Byrokracie Evropy
A zde narážíme na úzkost vyvolávající kontrast s realitou starého kontinentu: zatímco USA budují obměnitelný ekosystém a Ukrajina díky existenčnímu tlaku inovuje své drony v řádech pouhých týdnů (jen jejich inovační klastr Brave1 sdružuje 2500 firem dodávajících vylepšení rychlostí blesku), Evropa tragicky zaostává.
Data jsou neúprosná. Slavná zpráva Maria Draghiho k evropské konkurenceschopnosti bez obalu popisuje zbrojní roztříštěnost: Evropa provozuje dvanáct typů hlavních bojových tanků, zatímco USA jeden. Zbraně pro Ukrajinu zahrnovaly deset různých typů evropských houfnic. A tak dále.
Společné evropské zbrojní programy, jako je vývoj budoucí stíhačky FCAS či projekt Eurodrone, se pravidelně utápějí v těžkopádných politických hádkách a sporech o to, která národní firma vyrobí jakou součástku. Prostředí evropské obrany je natolik roztříštěné, že zabíjí jakoukoliv šanci na rychlou integraci softwaru, která je pro válku 21. století klíčová.
Problém se logicky týká i České republiky. Je naprosto správné, že armáda pořídí moderní letouny F-35 s termínem dodání v roce 2031. Bez masivních investic do komunikačních a řídících systémů a bez okamžité integrace bezpilotních prostředků ale nedokážeme jejich potenciál plně využít.
Ministerstvo obrany si naštěstí tento hendikep uvědomuje a nedávno oznámilo vznik speciálního útvaru pro propojování armády se start-up scénou a vytvoření experimentální jednotky. Otázkou zůstává jen rychlost realizace.
Před několika dny jsme byli svědky zásadního milníku v moderním vedení boje pro budoucnost. CCA je přitom stejně tak nový stroj, jako nový způsob pořizování a provozování bojové síly. Právě v tom spočívá jeho skutečný význam – a právě v tom má Evropa, včetně Česka, největší zpoždění.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
