Šéf Unie státních zástupců: Žádná atmosféra strachu na státním zastupitelství není

Musel jste si v Unii státních zástupců hodně vyříkávat, že jdete do mého podcastu?

Ani ne. Vztahy se postupně vyvíjely a ty složité časy jsou už za námi. Nemyslím si, že by moje účast u vás měla vyvolat nějaké drama.

Obvykle to bývá tak, že žalobci odcházejí do advokacie. Vy jste ale udělal opačný krok. Proč?

V advokátní kanceláři jsem začínal na brigádě ve čtvrtém ročníku právnické fakulty, zůstal tam jako koncipient a odpracoval si celou praxi. K advokátním zkouškám už jsem ale nešel. Zjistil jsem, že advokacie pro mě není. Kdybych parafrázoval Járu Cimrmana, mně zkrátka vadili lidé. Práce s klienty je nesmírně těžká a dodnes chovám hluboký obdiv ke všem, kteří u této profese zůstali. Já jsem to tehdy psychicky nedal.

Chcete říct, že obžalovaní na státním zastupitelství nejsou lidé? Jak tomu máme rozumět?

Jsou to lidé, ale nemáte s nimi každodenní osobní kontakt jako s klientem v advokacii. Především nejste vázán jeho pokyny. Často jsem jako koncipient věděl, že pro klienta by bylo prospěšnější jít jinou cestou, ale on trval na svém a nenechal se přesvědčit. To mě frustrovalo. Stejně jako situace, kdy lidé přišli pozdě – až po uzavření nevýhodné smlouvy nebo ve fázi soudního řízení, kdy už jim nebylo pomoci a žaloba byla předem odsouzena k zamítnutí. Tyto věci jsem špatně snášel.

Kdy naposledy jste řekl nejvyšší státní zástupkyni Lence Bradáčové: „Lenko, děláš to blbě“? Řekl jste jí to vůbec někdy?

Takhle neomaleně jsem jí to neřekl nikdy. Ale mnohokrát jsem jí sdělil, že mám na věc jiný názor a myslím si, že by se mělo postupovat jinak. Za těch dvacet let, co se známe, jsme vedli nespočet odborných, filozofických i politických diskusí. Vzhledem k mému zařazení na legislativním a interpretačním odboru, což je pro sjednocování rozhodování soustavy klíčové oddělení, debatujeme prakticky neustále. Jednou z jejích priorit je kyberkriminalita, která spadá do mého portfolia, takže témat k diskusi je stále dost.

Odmítáte tedy tvrzení, že je Lenka Bradáčová nepřístupná odlišným názorům a vnímá je jako osobní útok?

Pokud u ní existuje nějaký povahový problém, pak je to netrpělivost, nikoli nepřístupnost. Mnoho věcí má dopředu detailně promyšlených, má připravené argumenty, a když ji začnete bombardovat pochybnostmi, často tím nechce ztrácet čas, protože je již rozhodnutá. To ale neznamená, že by vás odmítala, nechtěla se bavit nebo že byste riskoval její hněv. Co jí naopak vadí, je, když ji někdo kritizuje nebo pomlouvá za jejími zády. Je velmi otevřená

kritice a nesouhlasu, ale vyžaduje, aby to bylo tváří v tvář. S tím nemá sebemenší problém.

Ale to přece k takto vysoké funkci patří. Musí to unést, a ne vést vnitřní vyšetřování kvůli příspěvkům zaměstnanců na Facebooku. O ničem takovém jste neslyšel?

Žádné vyšetřování se na Nejvyšším státním zastupitelství kvůli Facebooku opravdu nevede, to mohu vyloučit.

Byla takto netrpělivá vždycky, nebo jde o negativní vývoj v čase?

Byla taková vždycky, protože rozsah agendy a problémů, které musela řešit, byl enormní. Když jsme se poznali v době, kdy působila jako náměstkyně na Krajském státním zastupitelství v Ústí nad Labem, řešila násilnou trestnou činnost a drogovou problematiku. Úkolů bylo vždy moc a času málo.

Před časem napsal bývalý mluvčí a první viceprezident Unie státních zástupců Ondřej Šťastný, že se v soustavě buduje kult osobnosti. Podobně o kultu osobnosti či normalizaci mluví Petra Lastovecká nebo ve svém rezignačním dopise Adam Bašný. Faktem je, že Lenka Bradáčová si velmi pečlivě buduje svůj mediální obraz. Vy to tak nevnímáte, že by se kolem ní vytvářel kult osobnosti?

Výrazy jako „kult osobnosti“ nebo „normalizace“ považuji za nepatřičně silné. Mandát nejvyššího státního zástupce je dnes zákonem omezen na sedm let. V takové pozici se kult osobnosti budovat nedá. To je jako tvrdit, že si kult osobnosti buduje předseda okresního soudu.

Lenka Bradáčová je ale ve vysokých funkcích velmi dlouho – nejprve několik let jako náměstkyně krajského státního zástupce v Ústí nad Labem, pak čtrnáct let v čele Vrchního státního zastupitelství v Praze, nyní je druhým rokem nejvyšší státní zástupkyní. Objevovala se dokonce v žebříčcích potenciálních kandidátek na prezidentku republiky. To není krátkodobá záležitost, ale dlouhodobý proces budování vlivu.

Nechci zde vystupovat jako osobní advokát Lenky Bradáčové, proto to pojmu obecně…

Jste její velmi blízký člověk, spolupracujete spolu a do jisté míry jste vnímán jako „její“ prezident Unie státních zástupců.

Proti tomu se musím důrazně ohradit. Jsem prezidentem Unie státních zástupců. Unie nepatří nikomu, stejně jako já nepatřím nikomu. Že máme na řadu věcí, priorit a směřování soustavy podobné názory, je pravda, ale rozhodně nejsem prezidentem Lenky Bradáčové. Tyto hlasy sice občas slyším, ale realita je jiná.

Tomuto vnímání nahrává i to, co se stalo na březnovém sněmu Unie v Kutné Hoře. Tam došlo k ostrému střetu, kdy sice nešlo přímo o vás, ale o vámi prosazovaného prvního viceprezidenta Adama Borgulu, který je Lence Bradáčové velmi blízký.

Rád to vysvětlím. Když mě sněm v Kutné Hoře zvolil prezidentem Unie na druhé funkční období – a podotýkám, že s velmi silným mandátem, kdy proti mně hlasovalo pouze pět delegátů z více než padesáti – byl jsem dotázán, koho chci za své nejbližší spolupracovníky. Protože jsme předchozí tři roky úspěšně fungovali v týmu s Adamem Borgulou a Pavlem Račkem, zcela automaticky jsem požádal o zachování stejného složení. Nechtěl jsem přepřahat uprostřed práce. Když se objevil protinávrh, aby na post viceprezidenta kandidoval také Michal Basík, někdejší ředitel odboru mimořádných opravných prostředků, řekl jsem: „Fajn, ať rozhodnou volby“. Od toho jsme demokratická organizace, nikoli oficiální státní hierarchie. Michal Basík nakonec získal v hlasování do výkonného výboru dokonce více hlasů než Adam Borgula, ale kandidatury na post viceprezidenta se sám vzdal. Rozhodně jsem si své zástupce diktátorsky nevynucoval.

Čím si tedy vysvětlujete ten silný odpor, který část členů vůči Adamu Borgulovi projevovala?

Adam Borgula získal dostatečný počet hlasů pro zvolení. Někdo ho volil, někdo ne. V každé organizaci platí, že vám lidé lidsky sednou, nebo nesednou. Nehledal bych za tím žádné hluboké spiknutí. Musíme si uvědomit, že státní zastupitelství je monokraticky řízená soustava. Šéf úřadu u nás musí mít silnou autoritu a je tím, kdo nakonec rozhoduje. Tím se zásadně odlišujeme od soudů, kde je předseda soudu víceméně jen správcem budovy a administrativy. U nás má vedoucí státní zástupce přímý vliv na výkon dozoru nad zákonností v jednotlivých kauzách, schvaluje postupy, přiděluje spisy a má poslední slovo. Pokud někdo u vedoucích žalobců, kteří jsou ve funkci delší dobu, vnímá jejich přirozenou autoritu jako budování kultu osobnosti, pak jde o nepochopení našeho systému.

Adam Bašný i Petra Lastovecká po svých rezignacích opakovali, že státní zastupitelství prochází krizí, protože na vedoucí funkce se dostávají lidé, u nichž loajalita převyšuje odbornost. Vy samozřejmě namítnete, že pro takové tvrzení neexistují konkrétní důkazy. Na druhou stranu, ve většině výběrových řízení na nejvyšší posty v soustavě – s výjimkou Olomouce – figuroval pouze jediný kandidát. To přece nasvědčuje tomu, že o vítězi je rozhodnuto předem a o žádnou skutečnou konkurenci nejlepších mozků nejde. Navíc v čele krajů dnes chybí výrazné osobnosti.

To, co zaznělo od Adama Bašného a doktorky Lastovecké, mě lidsky i profesně mrzí. Považuji to za krajně nefér vůči lidem, kteří na Nejvyšším státním zastupitelství vedou jednotlivé odbory. Tvrdit o ředitelích, jako jsou doktor Provazník, doktorka Tejnská nebo ředitelka Havlínová, že své pozice získali za loajalitu, a nikoli za odbornost, je silná káva. Doktor Provazník je bývalý asistent profesora Fenyka na Ústavním soudu, přednáší trestní právo na Masarykově univerzitě a na mezinárodním odboru dosahoval vynikajících výsledků. Kdykoli s ním cokoli konzultuji, jeho právní názory jsou mimořádně fundované. Doktorka Tejnská působí na katedře trestního práva Univerzity Karlovy. Oba tito lidé se s Lenkou Bradáčovou před jejím příchodem na Nejvyšší státní zastupitelství v podstatě vůbec neznali, neměli tedy kdy a jak prokázat nějakou apriorní loajalitu. Byli vybráni čistě pro své znalosti. A doktorka Havlínová je skvělá odbornice na svém místě v čele odboru trestního řízení. Označit je po roce působení paušálně za neodborné kádry je nespravedlivé.

Ale to neříkám já, nýbrž lidé, kteří v soustavě působí pětadvacet či třicet let. Odbýt kritiku Adama Bašného tím, že už je pět let mimo soustavu, a nemá proto právo poměry hodnotit, je laciné. On s těmi lidmi udržuje neformální kontakty a ví, co se v systému děje.

Pochybuji, že se Adam Bašný někdy osobně potkal s doktorem Provazníkem nebo doktorkou Tejnskou. Hodnotit někoho, koho ani neznám, mi nepřijde správné. Za odbornost těchto lidí dám klidně hlavu na špalek.

Dal byste hlavu na špalek i za pana ředitele Málka z odboru metodiky, analytiky a netrestní agendy v Praze? Co jeho problematická mezilidská komunikace?

S panem ředitelem Málkem osobně nemám sebemenší problém, vycházíme spolu velmi dobře. Má plnou odbornou kvalifikaci k tomu, aby tento odbor řídil. Dlouho působil na Vrchním státním zastupitelství v Praze a výsledky jeho týmu, například v oblasti kyberkriminality, jsou vysoce kvalitní. Nechci tvrdit, že je všechno zalité sluncem a bez chyb. Pohybujeme se v prostředí stovek ambiciózních právníků, kteří budou mít na věci vždy různé názory. Ale podívejme se na fakta: byl snad za poslední rok na Nejvyšším státním zastupitelství někdo šikanován kárným návrhem nebo výtkou? Nic takového se neděje. Vedeme ostré debaty, ale korektně. Proto mě slova o neodbornosti a čistkách tak mrzí. Sám vedu jednu z pracovních skupin a mám v ní ty nejlepší specialisty na kyberkriminalitu z celé republiky, které mi kraje mohly nabídnout. Jejich práce má výsledky a zpochybňování jejich odbornosti lidmi, kteří je často ani neznají, považuji za absurdní.

Přečtu vám citát: „Myslím si, že u některých kolegů na státním zastupitelství už se určitý nedostatek odvahy dá vystopovat. Myslím, že stejně jako já většina kolegů cítí, že situace není dobrá. Lidé si říkají věci tak, aby je neslyšeli někteří vedoucí činitelé. Současné dění v soustavě státního zastupitelství, jeho mediální prezentace a nedostatek sebereflexe způsobily ztrátu důvěry významné části veřejnosti.“ A druhý výrok: „Nyní již nechci fungovat v systému, kde výrazně nad míru obvyklou platí, že slušnost je slabost, kde až příliš často vítězí individuální i skupinová manipulace a ten, kdo nemá žádné zábrany.“ Tušíte, kdo to řekl?

Ten druhý výrok je facebookový post doktora Bašného při jeho nedávné rezignaci. Ten první netuším.

Oba výroky jsou Adama Bašného. Pouze je dělí sedmnáct let. Ty první věty pronesl v roce 2009, kdy kritizoval tehdejší vedení Nejvyššího státního zastupitelství v čele s Renatou Veseckou. Unie tehdy vyzvala Veseckou k rezignaci, což vedlo k nástupu Pavla Zemana, odchodu Vlastimila Rampuly a nastartovalo to proces, na jehož konci se prosadila i Lenka Bradáčová. Jak si vysvětlujete, že Bašný popisuje situaci v roce 2009 a v roce 2026 téměř identickými slovy?

Na to by musel odpovědět sám doktor Bašný, jakou paralelu v tom spatřuje. Já však vidím jeden zásadní rozdíl. V letech 2008 a 2009 šlo o kritiku jednoho konkrétního procesního postupu v kauze Čunek. Tehdy bylo vydáno rozhodnutí o odejmutí věci dozorovému zastupitelství na severní Moravě, její přikázání na jižní Moravu a následné zastavení stíhání.

Nejvyšší soud ale později konstatoval, že to bylo v souladu se zákonem, ale Unie státních zástupců tento postup tehdy věcně zpochybňovala…

Adam Bašný tehdy kritizoval tento postup na semináři Transparency International, vyjádřil svůj právní názor a následně byl odvolán z vedení liberecké pobočky. Šlo také o věcný střet nad procesním rozhodnutím. V současné takzvané bitcoinové kauze se však v mediálním prostoru bezprecedentně objevily extrémně podrobné informace z trestního spisu, a to přímo z fáze prověřování, kdy ještě nebylo vůbec zahájeno trestní stíhání. Kauza v médiích žije už několik měsíců, aniž by došlo k jakémukoli nezákonnému procesnímu rozhodnutí, které by bylo možné věcně napadnout. Jediným nestandardním prvkem je to, že spis unikl na veřejnost.

Úniky z přípravného řízení dlouhodobě kritizuji i já. Ničí to spravedlivý proces a dělá to z podezřelých předem odsouzené viníky.

Naprosto souhlasím. Povinnost sdělovat v přípravném řízení co nejméně informací je logickým důsledkem zásady presumpce neviny. Orgány činné v trestním řízení to musí striktně dodržovat. Chápu novináře i veřejnost, že chtějí vědět detaily, zejména u sledovaných kauz, ale zneužívání těchto informací je nefér. Pokud dnes něco skutečně znevěrohodňuje soustavu státního zastupitelství, je to právě skutečnost, že se živý spis měsíce propírá v médiích předtím, než je vůbec někdo obviněn. Zda v takové atmosféře může padnout spravedlivý rozsudek, ukáže až čas, ale pro účely trestního řízení to je extrémně škodlivé. Nabízí se spekulace: kdyby se kauza takto nemedializovala, došlo by vůbec k obvinění dotyčných? Já věřím, že ano, ale u části veřejnosti už navždy zůstane pachuť, že trestní stíhání bylo zahájeno jen pod tlakem mediální kampaně.

Podle mých informací jste na polooficiálním setkání s právními čekateli z tohoto úniku přímo obvinil jednu konkrétní státní zástupkyni. Je to pravda?

Dostal jsem v té věci dokonce písemný dotaz a dotčená kolegyně se vůči tomu ohrazovala. Chci to zde s naprosto čistým svědomím kategoricky vyloučit. Před zhruba třiceti státními zástupci na oficiálním setkání s nejvyšší státní zástupkyní jsem jako prezident Unie třikrát výslovně a důrazně zopakoval, že nemám na mysli žádnou konkrétní osobu. Do spisu v té fázi mělo přístup možná třicet lidí z vyšetřovacího týmu, takže spekulovat o konkrétním jméně by bylo neprofesionální. Kritizoval jsem samotný fakt masivního úniku informací ve fázi prověřování, což považuji za fatální selhání. Žádné konkrétní obvinění z mých úst nepadlo.

Celá tato diskuse má velmi osobní rovinu. V minulosti jste nepřímo obvinil Adama Bašného, že stál za pádem bývalého Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana v takzvané kauze Černín a že sám usiloval o jeho křeslo. Bašný a další bývalí funkcionáři Unie vás kvůli tomu vyzvali k omluvě. Stojíte si za svými tehdejšími slovy, nebo jste je přehodnotil? Přece jen jako státní zástupce musíte ctít etický kodex čtyřiadvacet hodin denně a nevypouštět nepodložené spekulace.

Pokusím se vysvětlit tehdejší myšlenkový pochod. Reakce tehdejšího výkonného výboru Unie na Facebooku vůči Pavlu Zemanovi v kauze Černín byla hlavním důvodem, proč jsem se vůbec rozhodl kandidovat na prezidenta Unie státních zástupců. Následně jsem Pavla Zemana obhajoval v kárném řízení, které na něj podala tehdejší ministryně spravedlnosti Marie Benešová.

V rámci přípravy obhajoby a výslechu svědků jsem získal informaci, že pan doktor Bašný hovořil se soudcem Černínem ještě předtím, než celá věc unikla do médií. Když pak Pavel Zeman rezignoval, dozvěděl se můj zdroj na ministerstvu spravedlnosti, že doktor Bašný jednal s paní ministryní o tom, zda by byl ochoten přijmout nominaci na nejvyššího státního zástupce. Z těchto střípků jsem tehdy logicky dovodil, že jeho tehdejší aktivita v Unii byla motivována snahou donutit Pavla Zemana k odchodu, aby mohl sám nastoupit na jeho místo. Koncem letošního června mi však Adam Bašný zaslal e-mail s podrobným vysvětlením, kde popsal okolnosti, které jsem dříve neměl k dispozici. Mimo jiné potvrdil, že jej soudce Černín kontaktoval sám od sebe.

Dnes uznávám, že moje závěry byly z velké části spekulací. A protože chci jako prezident Unie vystupovat eticky, mravně a odpovědně, chci využít této příležitosti v médiích a veřejně se panu doktoru Bašnému omluvit. Omlouvám se mu za to, že jsem o něm šířil nepodložené spekulace. Po jeho podrobném vysvětlení tyto výroky beru zpět.

Zároveň bych ale byl velmi rád, kdyby i druhá strana projevila podobnou míru sebereflexe a omluvila se za své spekulace ohledně toho, že Pavel Zeman byl „nejhorším možným kandidátem“ na evropského žalobce, nebo o údajné neodbornosti mých kolegů na Nejvyšším státním zastupitelství. To jsou totiž úplně stejné spekulace bez reálných podkladů.

Právě kolem výběrového řízení na post evropského žalobce (EPPO) se strhla velká bitva, kde kritika zaznívala i od tehdejšího premiéra Andreje Babiše nebo ministra spravedlnosti.

Vyžádal jsem si k tomu kompletní dokumentaci od ministerstva spravedlnosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Chtěl jsem porovnat současný výběr, ze kterého vzešel Pavel Zeman, s výběrovým řízením před lety, kdy uspěl Petr Klement.

V obou případech komise označila některé kandidáty za „velmi vhodné“ (very suitable) a jiné za „vhodné“ (suitable). Jediný reálný rozdíl byl v průvodním dopise. Zatímco tehdejší ministr Kněžínek pouze poslal seznam kandidátů bez komentáře, současná ministryně spravedlnosti Eva Decroix v dopise výslovně uvedla, že Pavel Zeman byl komisí vyhodnocen jako nejvhodnější. To je celý administrativní rozdíl.

Klíčové však je, že o jmenování nerozhoduje Praha, nýbrž nezávislá evropská výběrová komise v Bruselu. Tu žádný dopis české ministryně nemohl ovlivnit. Tvrdit, že Brusel vybral „nejhoršího kandidáta“, jak to prezentovali někteří kritici z řad evropských pověřených žalobců, je dětinské. Výběrová komise v Bruselu vybrala Pavla Zemana na základě jeho nesporné kvalifikace.

Přesto je zjevné, že mezi klíčovými postavami české žaloby zeje hluboký příkop. Adam Bašný byl dlouholetým nejbližším spolupracovníkem Lenky Bradáčové, v roce 2016 ho sama označovala za jednu z morálních opor, bez nichž by reforma soustavy nebyla možná. Kde se stala chyba, že se tito dva lidé tak fatálně rozešli?

Skutečně nevím, co se mezi nimi stalo, a po předchozích zkušenostech již nebudu o jejich osobních vztazích spekulovat. To je věc mezi nimi, kterou si musí vyřešit sami. Možná k tomu jednou najdou příležitost mimo mediální prostor, který takovým debatám rozhodně nesvědčí. Je nepochybné, že muselo dojít k hlubokému narušení vzájemné důvěry.

Moje interpretace je taková, že Lenka Bradáčová těžko snáší vedle sebe silné osobnosti, které by ji mohly v budoucnu profesně ohrozit nebo nahradit.

Má sedmileté funkční období, na jehož konci ji tak jako tak bude muset někdo nahradit. Sama často říká, že má na své priority pouhých sedm let, a proto nasadila tak zběsilé pracovní tempo a projevuje zmiňovanou netrpělivost. Chce zkrátka své vize stihnout realizovat.

Když Adam Bašný rezignoval, Unie státních zástupců mu sice oficiálně poděkovala, ale z úst Lenky Bradáčové nezaznělo jediné slovo uznání za třicet let jeho práce v soustavě. Pouze chladně konstatovala, že je již pět let mimo výkon běžné funkce a nemá co hodnotit. Neměl byste jako prezident Unie za ní jít a říct jí: „Hele, v tomhle ti chybí elementární lidská empatie a velkorysost“?

Jak jsem řekl, jejich dlouholetý vztah a jeho konec je výhradně jejich soukromou záležitostí. Unie jako stavovská organizace panu doktoru Bašnému za jeho nepopiratelný přínos poděkovala. Vyjádření nejvyšší státní zástupkyně mi nepřísluší komentovat.

Jako dlouholetého kritika poměrů v justici mě ten chladný, administrativní přístup až děsí. Svědčí to o velmi nehezkých poměrech. Vidíte vůbec cestu, jak emoce v soustavě zklidnit?

Udělám pro to maximum. A věřím, že se to podaří, protože atmosféra v soustavě zdaleka není tak špatná, jak se mediálně prezentuje. Když jsem se v roce 2013 stal okresním státním zástupcem v Břeclavi, přišel nám z tehdejšího odboru trestního řízení Nejvyššího státního zastupitelství velmi ostrý vytýkací dopis. Nesouhlasil jsem s ním, a tak jsem okamžitě napsal tehdejšímu šéfovi Pavlu Zemanovi. Vedení mi tehdy odpovědělo, že jejich odbor má pravdu. Já jsem dodnes přesvědčen, že pravdu neměli. Ale takový je život v hierarchickém systému. Konflikty s dohledem nebo vedením se děly před třinácti lety, dějí se dnes a budou se dít vždycky.

Naopak si myslím, že dnes se v soustavě diskutuje mnohem otevřeněji než kdykoli dříve. Když jsem v roce 2004 začínal, polovina soustavy byla mentálně stále ještě komunistickou prokuraturou. Tam se o ničem nediskutovalo, tam se vydal rozkaz a ten se splnil. Dnes se mladí státní zástupci a čekatelé, se kterými se pravidelně setkávám na seminářích, nebojí otevřeně ptát: „Proč?“ Když dostanou pokyn, vyžadují věcnou právní argumentaci a nespokojí se s odpovědí, že se to takhle dělalo vždycky. To mi dodává obrovský optimismus. Žádná atmosféra strachu, v níž by se lidé báli mluvit, v naší soustavě nepanuje. Ti mladí lidé jsou sebevědomí, otevření a kritičtí.

Samozřejmě je trápí řada praktických věcí – pracují s nemoderními informačními systémy, kvůli nimž je Nejvyšší státní zastupitelství neustále zatěžuje dotazy a tabulkami, které by si propojený systém měl umět vytáhnout sám. To všechno lidi v každodenní práci logicky zatěžuje a vyvolává to negativní emoce. Ale mentální posun od slepé poslušnosti prokuratury k modernímu, otevřenému státnímu zastupitelství je obrovský. Jako prezident Unie chci objet všechny regiony, mluvit se členy a ukázat, že základem zdravého fungování justice je otevřená, slušná a přímá komunikace. To je jediná cesta, jak případné příkopy definitivně zasypat.