Generál Šedivý: Jakou armádu skutečně potřebuje Česká republika

Pamatuji se, že s náborem profesionálních vojáků do armády byl velký problém už za socialismu. Dá se nějak srovnat tehdejší armádní nábor s tím dnešním?

Tehdejší způsob náboru do armády se s tím dnešním nedá srovnávat. Před rokem 1989 byl nábor často veden nátlakem. Jeho součástí sice byly finanční pobídky, možnost získat byt a pro svobodné ubytování na svobodárnách, ale celkově se sliby nenaplnily.

V čem stát neplnil sliby?

Vojáci z povolání sice mohli dostat byt, měli také o něco větší platy, podmínky služby ale daleko zaostávaly za náborářskými sliby. Většině vojáků z povolání nebylo vyhověno a nemohli sloužit v posádkách, které preferovali. Je jasné, že většina posádek byla v západních nebo jižních Čechách, ale i když to bylo možné, ohledy na žádosti vojáků z povolání se většinou nebraly. 

Třeba se slibovala podpora pro zajišťování zaměstnání manželek vojáků z povolání po přemístění, ale realita byla opačná. Výhodu měli ti, kteří dlouhodobě zůstávali v jedné posádce, což ovšem zpravidla znamenalo, že se zastavil jejich služební postup.

A jaké byly vztahy mezi vojáky z povolání?

Vycházely především z prostředí, ve kterém se služba realizovala. Přístup nadřízených k podřízeným byl arogantní, často ponižující. Napětí mezi jednotlivými „vrstvami“ armádního systému bylo samozřejmostí a urážky běžný způsob komunikace.

Můžete uvést nějaké konkrétní příklady?

Dnes asi už nikomu nic neříká jméno generál František Veselý. Ten byl ve funkci velitele Západního vojenského okruhu ztělesněním arogantního velitele, který ale ovlivnil i následné generace po tom, co z armády odešel. 

V jiných částech armády to sice nebylo tak dramatické, nicméně způsob jednání byl poplatný tomu, co jsem uvedl. Neplatil kariérní řád. Kdo měl svého známého, přítele na vyšších stupních, ten měl výhodu. Daly by se uvádět příklady od nižších úrovní až po úrovně nejvyšší.

Byla to armáda totalitního státu, čemuž zřejmě odpovídaly i vztahy mezi vojáky. Dalo by se ale něco z tehdejších zkušeností přenést do dnešní doby?

Pokud se tomuto tématu nebude věnovat i současná armáda, bude mít za čas podobné problémy. Právě férovost v přístupu k lidem a dodržování zásad pevně stanoveného a respektovaného kariérního řádu byl základní požadavek vojáků z povolání v době, kdy jsem ve funkci NGŠ (náčelníka Generálního štábu) řešil transformaci naší armády v armádu moderního typu, srovnatelnou s našimi partnery v NATO.

Pokud pomineme cíle komunistické a dnešní armády, a vůbec okolnosti vojenské služby, byla podle vás služba vojáka z povolání za socialismu náročnější než dnes?

Z časového hlediska byla tehdy zátěž určitě mnohem vyšší. Také četnost a délky vyvedení na cvičení byly vyšší. Náhradní volno ani odpočinek po dlouhém pobytu ve výcvikovém prostoru téměř neexistovaly. Kdo o něco takového žádal, byl zpravidla odmítnut. Služby o víkendech nebyly ani zdaleka kompenzovány volnem. A podmínky ubytování ve výcvikových prostorech byly na dnešní podmínky neakceptovatelné. 

Podobné to bylo s vybavením, například proti chladu, které odpovídalo tehdejší době. Dlouhodobá zátěž vojáků z povolání se pak odrážela v jejich zdravotním stavu. Časté odloučení od rodin mělo za následek vyšší rozvodovost – a bohužel tento způsob života s sebou přinášel i návyky směrem k vyšší konzumaci alkoholu.

Armáda také, pokud vím, lákala mladé muže ke studiu vojenských škol cíleným náborem i na základních školách. Je to tak?

Ano, na základní školy byl vyvíjen poměrně velký tlak. Jejich ředitelé byli hodnoceni i podle toho, kolik žáků po absolvování základního vzdělání odešlo na střední vojenskou školu.

Přesto ale ani takové masivní nábory socialistické armády nebyly příliš úspěšné. Proč?

Protože, jak už jsem říkal výše, podmínky služby zaostávaly za sliby, které mladí studenti dostávali. Materiální zabezpečení vojáků z povolání bylo sice na tehdejší dobu poměrně dobré, to ale zdaleka nestačilo. 

Vojáků základní služby, kteří se nechali zlákat, aby se stali vojáky z povolání, bylo minimum. To platilo i o absolventech vysokých škol. Nábory do armády byly každopádně, na rozdíl od dneška, celoplošné. Stát se snažil získat více vojáků z povolání všemi dostupnými kanály. Připomínám třeba několik seriálů nebo filmů, oslavujících jak vojáky v povolání, tak vojáky základní služby.

To si asi dnes nikdo nedovede představit…

Ano, přenášet tyto zkušenosti z doby minulé do současné doby je složité. Snad jen s výjimkou podpory bydlení a ubytování. To by mělo být samozřejmostí i dnes, ale bohužel tomu tak není.

Ministryně obrany Jana Černochová vidí šanci na zvýšení počtu profesionálních vojáků ve zvýšení jejich platů (poměrně radikálním). Mohou hrát peníze tak zásadní roli, nebo by mělo spíše smysl nabízet vojákům jiné výhody?

Peníze hrají důležitou roli, ale nejsou všechno. To je bohužel bolest naší doby. Což platí i pro ostatní ozbrojené složky. Musí se vytvořit podmínky, aby se lidé do armády hlásili nejenom pro peníze. To pak v tom negativním slova smyslu převáží těžkosti služby. Někteří vojáci jsou v armádě jen kvůli dobrému platu, ale snášet těžkosti služby se jim nechce a vyhýbají se jim. 

Ale jak jsem naznačil, to není jen problém armády, nýbrž i ostatních podobných povolání. Soustředění se jen na peníze tato těžká povolání degraduje.

Dobře, ale jak jinak než penězi a výhodami by měl tedy stát přesvědčovat mladé lidi ke vstupu do armády?

V současné době nelze vše přepočítávat na finance, i když se tak děje. I vojáci z povolání hledají vyšší kvalitu života, a tedy i služby v armádě. Považuji za nutné se vrátit k větší podpoře vojenského zdravotnictví a obnově sil vojáků z povolání, aby mohli nadále vykonávat vojenskou službu. Tedy zvýšit rozsah prevence a následné péče. I když někteří vojáci z povolání tento aspekt přehlíží, musí to být součást jejich povinností.

Plus zaměření se na rodinné rekreace a rehabilitace. Přitom ale rehabilitace vojáků z povolání nemůže být jen delší dovolená, mělo by jít o cílený program vedený odborníky. Armáda by se také měla vrátit k podpoře bydlení vojáků z povolání v posádkách služby. To by určitě nevyužíval každý profesionální voják, ale větší možnosti pro soužití rodin by měly být podporovány. Mladé rodiny by mohly mít určité možnosti podpory ze strany armády.

Jaký je váš názor na znovuzavedení povinné prezenční služby?

Znovuzavedení povinné vojenské služby, známé v Česku z minulosti, je nereálné. V naší společnosti je hluboce zakořeněn odpor k vojenské základní službě. Nedá se předpokládat, že by se změnil. Cestu vidím v dobrovolnosti. Myslím, že se to již částečně daří cestou vytváření aktivních záloh a dobrovolných cvičení. 

Ale nesmíme ustrnout a musí se nadále zdokonalovat legislativa a podpora takové dobrovolné aktivity. Jinak se po čase zase vše zastaví a nebudeme schopni naplnit potřebu armády pro zmobilizování.

Čili úroveň obrany země je podle vás dána schopností rychle mobilizovat nejen armádu, ale celou populaci?

Ano, domnívám se, že to bude jedním ze zásadních požadavků kladených na členy NATO v budoucnu. Tedy mít zajištěno rozvinutí armády na válečné počty. Zatím to „jistí papír a plány“, ale realita je tristní.

Osobně mi ale přijde, že si dnes hodně lidí i politiků takzvaně hraje na vojáky, ale úplně pomíjí fakt, že obrana země může spočívat v úplně něčem jiném než oblékání se do maskáčů a střílení na střelnici. Na co a jak by se měla Česká republika dnes v oblasti obrany vlastně připravovat a jakou ideální armádu by měla mít země, ležící ve středu Evropy?

Bohužel politici napříč politickým spektrem dříve jen mluvili, armádu oslavovali jen při povodních, tornádech apod., tedy když bylo vojsko zrovna potřebné. Ale skutečnou pozornost armádě věnují až nyní. Nedostatek chápání obranyschopnosti státu nahrazují dlouhými rozhovory, z nichž je zřejmé, že nemají jasno, o čem mluví.

Co podle vás ilustruje neschopnost politiků pochopit skutečnou potřebu obrany státu?

Jsou to třeba právě debaty o povinné službě, mobilizaci, zbraních nebo zbrojních nákupech. Česká republika by měla budovat armádu „vševojskového typu“, která je schopna plnit úkoly „co nejdále“ od našeho území. Tam je obrana našeho teritoria nejefektivnější. Čím dále se od České republiky (i když si to nepřeji) bude bojovat, tím méně bude naše území zasaženo bojovou činností.

Jestli vás dobře chápu – armáda musí mnohem více cvičit na to, že bude bojovat na cizím území, než na obranu území vlastního?

Armáda musí vedle přípravy na nasazení v zahraničí být schopna plnit i vnitřní roli, tedy obranu vlastního teritoria, ale ne tak, že bude stát na našich hranicích, jak si to někteří politici představují.

Na co by se tedy měla armáda připravovat uvnitř Česka? Čeho se máme v tomto směru obávat?

Armáda musí být schopna zajistit náš vzdušný prostor, chránit důležitá administrativní a průmyslová centra, musí být schopna vést obranu proti nepřátelským diverzním a jiným bojovým skupinám. To není jen obrana kritické infrastruktury nebo objektů důležitých pro obranu státu. 

Kdyby došlo ke skutečně masivnímu napadení našeho území tímto nástrojem hybridní války, museli bychom například počítat i s tím, že se nepříteli podaří zradikalizovat část obyvatelstva, sympatizujícího s nepřáteli (o což se ostatně Rusko stále snaží).

Jestli to dobře chápu, máme se připravovat na to, že místo nějaké války na hranicích budeme muset řešit lokální konflikty uvnitř země a diverzní útoky na lokální cíle?

Ano, proto musí být znovu vybudována vojska územní obrany, včetně velitelské struktury a úměrného vyzbrojení. Tato vojska musí mít možnost rychlého manévru po území státu, např. vrtulníky. Podobnou úlohu měla ve vínku 4. brigáda rychlého nasazení, ale nepochopením role 4. brn (brigády rychlého nasazení) a vojsk územní obrany se tyto schopnosti ztratily.

Jsme podle vás – jako země – připraveni na eventuální všeobecnou mobilizaci?

Mobilizace je navýsost politická, ale v důsledku i velmi vyčerpávající finanční záležitost. Tomu se moc velká pozornost nevěnuje, ačkoli zkušenosti z Ukrajiny na tento segment obrany ukazují jako na kritický moment války. Pochopitelně k tomu patří i podpora spojeneckých vojsk na našem území. V tom jsme ale mnohem dál.

K otázce obrany se dnes v médiích velmi odvážně vyjadřují často lidé bez jakékoli vojenské zkušenosti. Neohrožuje budoucnost armády a obranyschopnost země právě to, že o ní diskutují – a také rozhodují – pouze teoretici?

Myslím, že to není zásadní problém. Jen by se ti, kdo mnohdy teoretizují, měli pokusit získat více praktických zkušeností. Například vstoupit do aktivní zálohy.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.