KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | V Rakousku se civilní služba, náhradní řešení za povinnou službu ve zbrani, vyvinula v důležitý pilíř stability současného státu. Možná bychom i v Česku měli uvažovat o tom, zda by místo úvah o znovuzavedení povinné vojny nebylo lepší posílat mladé lidi k záchranářům a do domovů důchodců.
V Česku fungoval institut „civilní služby“ od roku 1990 do 2004, než byl zrušen zároveň s profesionalizací armády. Mladí muži, kteří z důvodu svědomí odmítali službu se zbraní, si tehdy místo toho mohli „odkroutit“ základní vojenskou službu v sociálních či zdravotnických službách.
V sousedním Rakousku, kde jako v jednom z posledních států Evropy stále existuje povinná vojna (v délce šesti měsíců), takzvaná civilka zůstala a stal se z ní překvapivý společenský fenomén. A to takový, že by snad vůbec nebylo od věci uvažovat o něčem podobném i v Česku. Dokonce možná i v tom smyslu, zda nadále neponechat armádu plně profesionální a povinnou udělat jen takzvanou civilku.
„Civilní služba je nezbytnou součástí našeho soužití. Bez ní by mnoho věcí v naší zemi nebylo možných,“ prohlásila ve středu 15. dubna na tiskové konferenci k 50. výročí založení civilní služby v Rakousku tamní ministryně bez portfeje Claudia Plakolmová. Civilkáři jsou podle ní stejnou měrou pomocníci v záchranné službě a u hasičů jako kamarádi a vítaní „vypravěči“ v domovech pro seniory nebo asistenti lidí s postižením.
Tou vůbec nejdůležitější zprávou o civilní službě v Rakousku je však totální změna v pohledu na takzvané civilkáře – zatímco kdysi byli označováni za zbabělce vyhýbající se vojně, dnes jsou v mnoha ohledech považováni za hrdiny.
Důvod je jednoduchý. Na povinnou vojnu se dnes v Rakousku chodí na půl roku, přičemž v porovnání s vojenskou službou v minulosti je to vojna „fešácká“: odvedenci mohou být každou chvíli doma a jejich výcvik je srovnatelný s branným cvičením.
Naproti tomu náhrada vojny, civilní služba, trvá 9 měsíců, a většinou nejde o žádnou procházku růžovým sadem. Mladí muži se starají o starší a nemohoucí seniory nebo postižené, jezdí se záchrankou nebo u hasičů, v nemocnicích pracují jako sanitáři, určení na tu nejhorší a nejnevděčnější práci.
Otázkou pak zůstává, zda je větším hrdinou ten, kdo pečuje o nemohoucí babičky a převléká jim postele, nebo ten, kdo chodí na střelnici a učí se pochodovat. V Rakousku se každopádně ukazuje, že pohled na civilkáře se časem totálně proměnil.
Zbabělec, nebo hrdina?
Max Aufischer, který se 1. dubna 1975 stal vůbec prvním rakouským civilkářem a místo vojny pracoval u Červeného kříže, vzpomínal na tiskové konferenci na výsměch a urážky, kterým byl tehdy jako „odmítač služby vlasti ve zbrani“ vystaven. „Tou nejmírnější urážkou byl ‚flákač‘,“ poznamenala ministryně Plakolmová. Ale dnes jsou podle ní veřejně prospěšné práce, vykonávané civilkáři, nedílnou součástí rakouské společnosti. A lidé většinou civilkářům vyjadřují úctu.
Je to dáno také tím, že civilkáře už nikdo nepovažuje za zbabělce ani flákače. V různých anonymních průzkumech totiž mnozí z těch, kteří místo vojny zvolí civilní službu, neuvádějí odpor ke zbraním. Prostě jim přijde smysluplnější pomáhat státu v sociálních službách než absolvovat vojenský výcvik, v mnohém nahraditelný běžným cvičením v civilu.
V Rakousku nyní odchází na civilní službu místo vojny takřka polovina všech odvedenců. Ve Vídni je to dokonce 54 %. V různých formách civilní služby dnes slouží celkem 11 798 mladých mužů, bez nichž si řada sociálních zařízení a nemocnic vůbec nedovede představit své fungování.
Obava z toho, že bez „civilkářů“ by se sociální systém položil, je také jedním z důvodů, proč v Rakousku na rozdíl od většiny evropských zemí stále existuje povinná vojna. Lidé se i v posledním nezávazném referendu rozhodli pro její zachování.
„Je možná ironií, že nejdůležitějším argumentem pro uchování povinné vojenské služby nebyla obrana státu, ale hrozba kolapsu sociálních služeb. Zařízení jako domovy seniorů nebo ústavy zdravotně postižených by přišly o důležité zaměstnance,“ řekl už dříve INFO.CZ rakouský novinář Edmund Brandner.
Vyšší odměny
O tom, jak si stát váží civilkářů, svědčí i zvýšení jejich odměny, podobné služnému u vojáků základní služby. Dnes dostávají civilkáři vedle ubytování a příspěvku na stravu 605,60 eur (cca 15 500 korun) měsíčně, zatímco ještě v roce 2019 to bylo jen 339 eur. „Děkuji všem, kteří během pěti desetiletí významně přispěli k tomu, že se z ‚flákačů‘ staly tak pevné pilíře naší společnosti,“ uvedla ministryně Plakolmová na adresu civilkářů.
Úspěch rakouského modelu civilní služby každopádně doslova vybízí k zamyšlení nad tím, zda by nějaká forma povinné práce v sociálních službách nebyla nakonec pro stát i mnohé mladé lidi přínosnější než obnova povinné vojny. Je otázkou, zda v dnešních podmínkách, včetně hrozby válečného konfliktu či katastrofy, není smysluplnější „cvičit“ mladé lidi, aby se spíše uměli dobře postarat o druhé než je učit střílet. Protože „postarat se o druhé“ v tomhle opačném slova smyslu se mohou – když budou chtít – naučit i mimo povinnou vojenskou službu.
„Pro mě osobně je civilní služba tohoto druhu určitá forma střetu s realitou, která mnoha dnešním mladým lidem chybí,“ řekla INFO.CZ ředitelka českobudějovického Domova seniorů Máj Petra Zimmelová. Sama zažila jako „sanitářka“ civilkáře v nemocnici ještě v devadesátých letech a podle ní byli tehdy nepochybným přínosem. „Jde také o ‚mužský element‘, kterým nám někdy v sociálních zařízeních chybí,“ uvedla Zimmelová.
Na druhou stranu ale případné zavedení povinné civilní služby coby plné náhrady povinné vojny naráží v Česku na tolik nezodpovězených a kontroverzních otázek, že by si to podle ní zasloužilo mnohem hlubší a komplexnější rozbor.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
