Před čtyřiceti lety začali vědci řešit záhadu islandského rybáře, který dokázal plavat šest hodin ve vodě o teplotě pouhých pěti stupňů. Dodnes se jim nepodařilo uspokojivě vysvětlit, jak mohl tenhle „tulení muž“ svou pouť v ledovém oceánu přežít.
To, co se o nedělní noci 11. března 1984 stalo poblíž Westmanských ostrovů nedaleko Islandu, se řadí do kategorie zázraků. Zároveň to ale dává určitou naději pro záchranu lidského života i za okolností, kdy by už podle všech medicínských a fyziologických pouček žádná naděje neměla existovat.
Tragická letecká katastrofa ve Washingtonu, při níž dopravní letadlo ve středu večer po srážce s vrtulníkem dopadlo do ledové řeky Potomac, je takovou souhrou tragických okolností. Cestující v letadlech měli minimální šanci na přežití už po srážce, dopad do ledové vody s teplotou jen těsně nad bodem mrazu pak tragédii dokonal. V takto studené vodě dokáží totiž lidé přežít maximálně 30 minut, ale většinou jen daleko kratší dobu.
„Nevěříme, že jsou nějací přeživší této nehody,“ řekl po celonoční záchranné akci ve čtvrtek odpoledne šéf washingtonských záchranářů John Donnelly. I kdyby totiž někdo přežil srážku letadla s vrtulníkem, následující hodiny pobytu v ledové vodě jsou s životem prakticky neslučitelné. Nejnovější oficiální vyjádření záchranářských týmu jeho slova potvrzují.
Ovšem výše zmíněný případ islandského rybáře, který se odehrál před více jak čtyřiceti lety, staví ověřené vědecké poznatky na hlavu. A je dodnes (nejen) na Islandu předmětem legend o „nezdolné vikingské duši“ a zázracích přírody.
V pátek 11. března 1984 se za mrazivé noci převrhla u Westmanských ostrovů poblíž Islandu rybářská loď s pětičlennou posádkou. Čtyři muži nedokázali v ledové vodě (o teplotě maximálně pěti stupňů) příliš dlouho vzdorovat nezvratnému osudu – podle odhadů zemřeli na podchlazení během pár (desítek) minut.
Dodnes neuvěřitelnou výjimkou se ale ukázal být pátý člen posádky, tehdy třiadvacetiletý Guðlaugur Friðþórsson. Nejen že přežil údajně až šest hodin v ledové vodě, ale následně další dlouhé hodiny v daleko chladnějším vzduchu, když se mu podařilo doplavat na souš a poté se vydal pěšky hledat pomoc.
Zázrak v moři
I když prý nevěřil, že přežije, nepřestával plavat. A „povídal“ si s ptáky, což mu dle jeho slov dodávalo naději. V ledovém rozbouřeném moři strávil bezmála šest hodin a uplaval šest kilometrů, než narazil na pevninu – břehy ostrova Heimaey. Při tom měl na sobě košili, svetr a džíny, které mu v ledové vodě vůbec nepomáhaly, naopak jen zvýšily jeho hmotnost a snížily tělesnou teplotu.
Nejprve ale narazil na útesy, které nemohl zdolat, takže se musel znovu vrhnout do moře a doplavat ke schůdnější části pobřeží. Odtud šel po lávovém poli, plném takzvaného sopečného skla, kterému rozervalo chodidla do krve.
Přesto ale, oblečený stále v mokrém svetru a kalhotách, došel v ledovém vichru ke dva kilometry vzdálenému prvnímu obydlí. Tam, po zhruba devíti hodinách od převržení lodě, zaklepal na dveře. O dalších pár hodin později byl transportován do nemocnice.
Když lékaři rybáře vyšetřovali v nemocnici, nemohli mu nahmatat puls. Také jeho tělesná teplota byla tak nízká, že ji běžný teploměr nedokázal změřit – musela být tedy nižší než 34 °C. Jinde a za jiných okolností by asi takový člověk ležel na prosektuře. Guðlaugur Friðþórsson ale nejen že přežil šestihodinový „plavecký pobyt“ v ledových vodách severního moře a následnou pěší túru po lávovém poli v ledovém vichru prakticky bez následků – on dokonce nevykazoval ani žádné závažné známky podchlazení či vazodilatace (rozšiřování cév).
Taková věc se pochopitelně stala předmětem odborného zájmů. Nejprve zkoumali Friðþórssona islandší vědci – aniž by ovšem odhalili, co mohlo stát za rybářovým zázračným přežitím. Jóhann Axelsson, vedoucí katedry fyziologie na Islandské univerzitě v Reykjavíku, proto vzal rybáře na další výzkum za Williamem Keatingem z fyziologického oddělení London Hospital Medical College v Londýně.
Nevysvětlitelná záhada
Oba vědci pak při sérii vyšetření i pokusů skutečně prokázali, že 23letý Islanďan (vážící 125 kg!) má fenomenální schopnost odolnosti vůči chladu. Byl například ponořen po krk do bazénu s ledovou vodou, kde měl společně s dalšími účastníky experimentu (vojáky speciální jednotky) šlapat na jakýsi podvodní rotoped. Zatím dokonale vycvičení vojáci postupně odpadali a museli být z bazénu s velkými zdravotními problémy vytaženi, Friðþórsson šlapal bez problémů dál.
Problém byl ovšem v tom, že ačkoliv vědci prokázali Friðþórssonovu neuvěřitelnou odolnost vůči chladu a pobytu v ledové vodě, žádné vyšetření neodhalilo přesnou příčinu této schopnosti. Rybář se, čistě fyziologicky, nijak zvlášť nelišil od svých, podobně velkých a podobně vážících vrstevníků. Jak tedy mohl rybář s přezdívkou „tulení muž“ přežít šestihodinový pobyt v ledovém Atlantiku zůstává dodnes jednou z velkých vědeckých záhad.
Friðþórsson sám o slávu příliš nestál a po návratu z nejrůznějších vyšetření, kterých už měl údajně plné zuby, se vrátil k rybářskému řemeslu. Dnes je mu 64 let. Islandský režisér Baltasar Kormákur natočil v roce 2012 na motivy příběhu Guðlaugura Friðþórssona film Djúpið (The Deep – Hluboko), který byl v roce 2012 nominován na Oskara. Příběh islandského rybáře je ale především příběhem o naději, která skutečně umírá až poslední.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
