ANALÝZA PAVLA HLAVÁČKA | Nestává se často, aby se události v Jihoafrické republice staly předmětem zájmu médií v České republice. Tentokrát tomu lze jen stěží uniknout, protože analogie mezi tím, co se zde nyní odehrává, a tím, co před bezmála osmdesáti lety zažila středo-východní Evropa po nástupu komunistů k moci, se přímo nabízí.
Před několika dny podepsal jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa (*1952) zákon, který umožňuje státu zabavovat soukromý majetek, a to bez náhrady. Schválení tzv. Vyvlastňovacího zákona předcházel pětiletý konzultační cyklus, který zastřešovala prezidentská komise. Ta předložila parlamentu návrh zákona, který byl schválen v březnu 2024, ale protože ve společnosti vyvolával velké kontroverze, dlouho se čekalo, jaký postoj k němu zaujme samotná hlava státu.
Prezident Ramaphosa svůj podpis doplnil slovy o tom, že jde o „významný milník“ v transformaci země. Jižní Afrika se dlouhodobě potýká s historickou křivdou, se kterou se zatím nedokázala vyrovnat: zatímco většinu půdy v minulosti zabrali obyvatelé evropského původu, černoši („black people“) byli postupně vytlačováni na okraj společnosti.
Navzdory tomu, že rasistický režim apartheidu v JAR skončil před více než třiceti lety, ekonomická distribuce bohatství tomu neodpovídá: v zemi, kde oficiální míra nezaměstnanosti přesahuje 30 %, patří mezi nejbohatší běloši, kteří tvoří jen asi 7 % z celkového počtu obyvatel. Naopak černoši (cca 80 % obyvatel JAR) vlastní jen zlomek zemědělské půdy.
Až doposud v JAR fungoval Vyvlastňovací zákon z roku 1975. Ten ukládal povinnost státu vyplatit vlastníky, jejichž půda byla předmětem vyvlastnění, přičemž vycházel z principu vzájemné dohody mezi prodávajícím a kupujícím. Stát sice mohl přistoupit k vyvlastňování majetku ve veřejném zájmu, ovšem opět pouze za předpokladu, že bude vlastníkovi vyplacena spravedlivá náhrada.
To se nyní mění. Nově schválený zákon (Expropriation Act of 2025) stanovuje podmínky, za nichž lze prohlásit za spravedlivou a rovnocennou i nulovou náhradu a stanovuje nově také kategorie vyvlastnitelných pozemků. Vyvlastňování bez náhrady bude možné, pokud je to „spravedlivé a v souladu s veřejným zájmem“, např. pokud nejsou nemovitosti (pozemky) využívány, není zájem je dále rozvíjet nebo z nich generovat zisk, anebo pokud představují riziko pro obyvatelstvo.
Nový zákon touto redefinicí posouvá hranici toho, co si stát vůči vlastníkům půdy může dovolit. Základní rozdíl spočívá v tom, že „ochotu prodávajícího“ nahradila klauzule, která vyžaduje, aby samotnému aktu vyvlastnění předcházela snaha o dosažení dohody, ovšem už ne nutně souhlas vlastníka s navrhovanou dohodou.
Cesta ke katastrofě jako v Zimbabwe
Rozsáhlé konfiskace, jejichž cílem je zlepšit prostřednictvím přerozdělení majetku situaci ekonomicky marginalizované skupiny, ale vůbec neřeší podstatu problému. Jak praví přísloví – ďábel tkví v detailech. Ostatně i českoslovenští komunisté po roce 1948 vyvlastňovali majetek výhradně ve „veřejném zájmu“ a bývalým majitelům poskytovali finanční kompenzace. Jak adekvátní ty kompenzace byly, je věc jiná, ale čistě technicky vzato samotnému aktu vyvlastnění vždy předcházela snaha státu majitele nejprve „přesvědčit“. Třeba „kulaky“, aby vstoupili do družstva…
Obava o budoucnost jihoafrické ekonomiky v důsledku Vyvlastňovacího zákona je zcela na místě, ostatně podobným procesem prošlo sousední Zimbabwe po roce 2000. Tamní prezident Robert Mugabe, jehož podpora vládnoucí strany v druhé polovině 90. let minulého století začala rychle klesat, hledal způsoby, jak se většinovému obyvatelstvu znovu zalíbit.
Přišel s řešením, které nazval „Zrychlená pozemková reforma“ (Fast Track Land Reform), s cílem redistribuovat pozemky hrstky bílých (a bohatých) farmářů většinovému obyvatelstvu. Skončilo to celé doslova národní katastrofou: vyvlastnění farmáři opustili své pozemky a noví majitelé nebyli schopni půdu obdělávat.
Zimbabwe, které před touto pozemkovou reformou patřilo mezi hlavní africké exportéry zemědělských surovin (obilí, káva, tabák, cukr...) se během několika let stalo zcela závislé na jejich dovozu. Zemědělská produkce klesla tak dramaticky, že se vyskytly i případy hladomoru a nárůst chudoby se dotkl prakticky všech obyvatel.
Situace Jihoafrické republiky je nápadně podobná: vládnoucí strana Afrického národního kongresu (ANC) byla u moci od prvních všerasových voleb v roce 1994. Jenže nedokázala řešit základní problémy svých obyvatel a v důsledku toho pomalu, ale jistě ztrácela podporu. Tento negativní vývoj vyvrcholil v květnu 2024, kdy ANC poprvé nebyla schopna sestavit většinovou vládu.
Přibližně 55 % obyvatel v JAR žije pod hranicí chudoby. Veřejný sektor v zemi se nachází v žalostném stavu a ekonomika, ačkoli skýtá velký potenciál, roste zoufale pomalu (očekávaný růst HDP na rok 2025 se pohybuje okolo 1,5 %). K tomu přidejte masovou korupci, která zasahuje všechny úrovně státní správy.
Všudypřítomné jsou rovněž obavy o zdraví a majetek. Index kriminality dosahuje v JAR hodnoty 74,7, což je srovnatelné s takovými státy jako Venezuela, Afghánistán, Haiti nebo Papua-Nová Guinea – ostatně na světovém žebříčku zaujímá JAR po těchto zemích pátou příčku. Doslova odstrašující případ představuje hlavní město Johannesburg, které je řazeno mezi deset nejnebezpečnějších měst světa.
Jsou to právě tyto zoufalé a dlouhodobě neřešené životní podmínky, které vedly k poklesu obliby dosud vládnoucí ANC. Současně ale vzrostla ochota voličů naslouchat populistickým opatřením, jejichž tvůrci slibují rychlou nápravu. Právě jim vychází ANC vstříc, podobně jako kdysi Mugabe v Zimbabwe. Vždyť je to tak snadné: stačí po vzoru někdejších komunistů před bezmála osmdesáti lety „sebrat majetným a rozdat trpícím“. Výsledek se dostaví velmi rychle…
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
