KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Ministr kultury Ota Klempíř má plné právo prosazovat vlastní priority. Neměl by ale po necelém roce přepisovat dlouhodobou státní kulturní politiku a zbytečně otevírat další válku s lidmi, kteří v kultuře působí. Nová koncepce nevzbuzuje rozpaky ani tak svým obsahem jako způsobem, jakým vznikla a jak byla představena.
Ministr kultury Ota Klempíř má plné právo měnit priority svého resortu. Neměl by ale po necelém roce přepisovat dlouhodobou státní kulturní politiku a zbytečně prohlubovat konflikt s lidmi, kteří v kultuře působí. Nově představená – nebo přesněji řečeno uniklá – koncepce kulturní politiky totiž nevzbuzuje rozpaky ani tak svým obsahem jako způsobem, jakým vznikla.
Ministerstvo kultury přitom ještě donedávna ujišťovalo, že žádná zásadní změna státní kulturní politiky se nechystá. O to větším překvapením byly zprávy z minulého týdne, že nový strategický dokument už existuje. Ten předchozí – Státní kulturní politika pro období 2026–2030+ – schválila vláda Petra Fialy 8. října 2025 jako dlouhodobý rámec pro rozvoj kultury. Vznikal řadu měsíců za účasti odborníků, profesních asociací i dalších zástupců kulturního sektoru.
Nový dokument navíc nevznikal jen bez širší odborné debaty, ale téměř v utajení. Zatímco na webu ministerstva kultury dál visí stará státní kulturní politika, nová koncepce se mezitím objevila například na stránkách Hospodářské komory. Celé to až nápadně připomíná ministrův příjezd na karlovarský filmový festival – také tehdy se veřejnost důležité věci dozvídala spíše z úniků než z otevřené komunikace.
Rozčarování nevyvolal jen způsob přípravy dokumentu, ale také skutečnost, že ministerstvo neposkytlo prostor pro skutečnou odbornou diskusi. Připomínky mají být navíc vypořádány během několika dnů – lhůta končí už v úterý 4. srpna.
Mé jméno je Politika, Státní politika
Utajení, načasování i mimořádně krátká lhůta pro připomínky jen posilují dojem, že ministerstvo chce novou státní kulturní politiku prosadit silou, bez skutečné odborné diskuse. Pokud tomu tak je, jde o další zbytečnou bitvu ve zbytečné válce mezi ministrem kultury a významnou částí lidí, kteří v české kultuře působí. Válce, z níž nemůže nikdo vyjít jako vítěz.
Stejně zbytečná se ale zdá i samotná nová koncepce. Je naprosto legitimní, že politik nové vládní většiny chce prosazovat vlastní priority. To však mohl udělat i v rámci stávající státní kulturní politiky změnou důrazů nebo doplněním konkrétních opatření. Nebylo nutné po necelém roce psát dokument nový.
Právě tady se skrývá největší problém celé věci. Státní kulturní politika nemá být volebním programem ministra kultury. Má být dlouhodobou strategií státu. Stejně jako školství potřebuje i kultura kontinuitu, předvídatelnost a důvěru. Pokud se budou podobné dokumenty přepisovat po každých volbách, nezůstane z dlouhodobé kulturní politiky nic.
Vyvalte sudy: Česká pivní kultura je součástí národního kulturního dědictví, poslední krok do UNESCO
Vedle způsobu vzniku a zveřejnění má nová koncepce dvě zásadní slabiny.
Tou první je její časový horizont. Předchozí státní kulturní politika vznikala dlouhé měsíce právě proto, aby vytvořila rámec přesahující jedno volební období a nabídla kulturním institucím alespoň základní míru předvídatelnosti. Nová koncepce tuto ambici opouští. Otevřeně se hlásí k prioritám současné vlády, a státní kulturní politiku tak mění v politický program na čtyři roky.
To je zásadní chyba. Státní strategie nemá končit s jednou vládou. Pokud si každý nový ministr napíše vlastní kulturní politiku, přestane existovat jakákoli kontinuita. A právě kontinuita je to, co kultura potřebuje možná víc než kterýkoli jiný veřejný sektor.
Druhým problémem je samotný jazyk dokumentu. Od někdejšího marketéra a textaře by člověk čekal přesnost, konkrétnost a jasně formulované cíle. Místo toho dostává dokument plný obecných prohlášení a marketingových floskulí. „Kultura je tu pro lidi.“ „Aktivní účast na kultuře posiluje vztahy mezi lidmi.“ „Kultura významně přispívá ke kvalitě života.“ Podobných vět je dokument plný. Neříkají nic, s čím by bylo možné polemizovat – ale také téměř nic o tom, co chce stát v příštích letech skutečně dělat.
Koncepce, která škrtá
Co tedy nová koncepce skutečně přináší?
Překvapivě velmi málo. Nová je především tím, co z předchozí státní kulturní politiky vypouští. Baxova koncepce měla své slabiny a rozhodně nebyla nedotknutelná. Bylo v ní co opravovat, škrtat i měnit. To ale ještě neznamená, že bylo nutné po necelém roce zahazovat celý dokument a začínat znovu.
Nová koncepce přesouvá důraz především na uchovávání tradic, péči o památky, festivaly a lidovou kulturu. Současně potvrzuje trend, který je patrný už několik měsíců: oslabování role nezávislých odborných komisí a větší směřování veřejných prostředků k příspěvkovým organizacím pod přímou kontrolou ministerstva.
To samozřejmě neznamená, že předchozí koncepce byla bez chyb. Stačí připomenout nešťastně připravený „status umělce“, z něhož po měsících debat vznikl legislativní kompromis, který neuspokojil téměř nikoho. Ani to však není argument pro to, aby se dlouhodobá státní strategie po roce přepisovala od základů.
Za škodu považuji i to, že z nové koncepce téměř zmizelo propojení kultury se vzděláváním. V předchozí státní kulturní politice šlo o samostatný strategický cíl, který počítal se spoluprací škol a kulturních institucí. Lze pochopit, že ministr v době napjatého rozpočtu nechce financovat aktivity, které spadají do gesce jiných resortů. Přesto je škoda na tuto ambici rezignovat.
Stejně tak z dokumentu mizí důraz na mediální gramotnost, kritické myšlení, otevřený dialog nebo posilování společenské odolnosti. Právě v těchto oblastech mohla kultura sehrát významnou roli vedle školství.
Ostatně z koncepce téměř vymizela i spolupráce s dalšími ministerstvy. Původní dokument počítal se společnými projekty se školstvím, zdravotnictvím nebo resortem obrany. Ano, bylo by třeba pečlivě hlídat, aby se podobná spolupráce nezměnila v ideologickou výchovu nebo indoktrinaci. To je legitimní obava. Sama myšlenka, že kultura přesahuje hranice jednoho ministerstva a má co nabídnout celé společnosti, však byla správná.
Nevyužitá šance
Sečteno a podtrženo, vydání zcela nové státní kulturní politiky nebyl šťastný krok. A nebyl by jím ani tehdy, kdyby nový dokument byl lepší než ten předchozí. Státní kulturní politika totiž nemá být projektem jedné vlády ani jednoho ministra. Má být dlouhodobou strategií státu. Pokud ji začne každá nová politická reprezentace přepisovat podle svých představ, nebude za několik let existovat žádná státní kulturní politika, ale jen série volebních programů s různými názvy.
Bohužel se navíc zdá, že nová koncepce vztahy mezi ministrem a významnou částí lidí, kteří v české kultuře působí, spíše dále zhorší. To je škoda pro obě strany. Nedávný incident ve Strážnici ukázal, jak hluboká je vzájemná nedůvěra. Právě práce na Baxově koncepci přitom mohla být příležitostí, jak ji začít překonávat. Dokument rozhodně nebyl bez chyb a bylo co měnit. Ota Klempíř už ostatně dokázal, že umí přijít s rozumnými rozhodnutími – například když zvrátil nešťastný verdikt ve věci památkové ochrany hřebčína v Napajedlech. O to větší škoda je, že tentokrát dal přednost přepsání celé koncepce před snahou ji zlepšit.
Zbytečně.
Protože největší hodnotou státní kulturní politiky není to, že vyhovuje jednomu ministrovi.
Ale to, že přežije ministry všechny.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a zjistíte, co zase Klempíř vymyslel. Díky moc.
