Nobelovu cenu za literaturu dostal brilantní László Krasznahorkai. Patřil k okruhu favoritů

Švédští akademici ve volbě upřednostnili nespornou literární kvalitu a konzistentnost. Maďarského spisovatele ocenili za „strhují a vizionářské dílo, které vprostřed apokalyptické hrůzy znovu stvrzuje sílu umění.“

Krasznahorkai, charakteristický temnými, leckdy téměř apokalyptickými texty, patří bezpochyby k nejoriginálnějším autorům současnosti. Pro nás je potěšitelné, že po Olze Tokarczukové byl opět oceněn autor ze střední Evropy – Krasznahorkai je Maďar židovského původu, přičemž jeho jméno naznačuje slovenskou stopu (Krasznahorkai odkazuje ke Krásne Hôrce u Rožňavy).

Na rozdíl od některých autorů oceněných v minulosti není neznámý ani českému čtenáři. V českém překladu Simony Kolmanové vyšlo úchvatné Satanské tango nebo Od severu hora. Mezinárodně je díky podstatně četnějším anglickým překladům tento autor, žijící v ústraní na severomaďarském venkově nedaleko slovenských hranic, podstatně známější. 

Je možné, že i jeho globální známost – srovnatelná s recepcí takových ne-anglicky píšících autorů jako Haruki Murakami nebo Orhan Pamuk – přispěla k tomu, že se výbor Nobelovy ceny přiklonil na jeho stranu.

V polovině září jsem v Brně mluvil s anglickým spisovatelem Adamem Thirlwellem. Thirlwell strávil nějaký čas v Maďarsku, po vydání svého prvního románu se spřátelil s Milanem Kunderou (tomu věnoval svou brněnskou přednášku) a patří k velkým propagátorům středoevropských autorů. Mluvili jsme i o Nobelově ceně a on, velký milovník Krasznahorkaiova díla, vyjádřil přání, aby dílo tohoto zcela originálního autora bylo oceněno – to se mu tedy vyplnilo.

Shodou okolností před lety udělal Thirlwell s Krasznahorkaiem obsáhlý rozhovor pro Paris Review. V něm Krasznahorkai tvrdí, že čtveřice jeho románů (mimochodem asi těch nejlepších) Satanské tango, Melancholie odporu, Válka a válka, Návrat barona Wenckheima do vlasti je vlastně jedna jediná kniha. 

Základní problém, který podle Krasznahorkaie tyto knihy řeší je matematika spásy. Všechny tyto romány nakonec ústí ve vyznění, že řešením, jak utnout nekonečnou spirálu lidské vypočítavosti, je uspořádat apokalypsu — tedy konec světa.

Krasznahorkai je satirik i apokalyptik. V románech staví na pranýř lidskou hamižnost a pokrytecké svatouškovství. V Návratu barona Wenckheima se úctyhodný ředitel knihovny přes den živí duchovní stravou z knih, po večerech se obsesivně cpe tlačenkou a slaninou. 

Literární kritička Alena Dvořáková to komentovala způsobem, který lze použít jako výstižný komentář k velké části Krasznahorkaiova díla: „Až potud je Krasznahorkai satirik. V matematika spásy se mění až tehdy, když nám začne předvádět vlastní zdroj lidského zatracení. Tím je teprve představa dokonalé směnitelnosti počitatelných jsoucen (lidí, talířů guláše a půllitrů piva, kufrů, peněz, litrů nafty či kořalky) s čímsi nepočitatelným: ať už jde o nezměrné pocity (naděje, touha, hrdost, hanba, křivda, štěstí, zhnusení, pohrdání) či nezměrně hodnotné ideje (krása, láska, dobro, Bůh, přátelství, vlastenectví). Lidé jsou v hloubi duše zběhlí směnárníci a mistři výhodných směn.“

Jako Středoevropana mě těší, že cenu dostal spisovatel z našeho regionu. Jako vášnivého čtenáře mě víc než těší, že švédská akademie odolala pokušení ocenit hlasatele vzletných humanistických ideálů, nýbrž ocenila barda apokalypsy — za to, jak ostře vidí a jak pronikavě o tom dokáže psát.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.