V pražských Butovicích roste co-living budoucnosti: Historie ukázala, že sdílené bydlení je nesmysl 

Možná to každému není tak úplně jasné, ale žijeme v době, kdy se tvář našeho hlavního města mění možná nejzásadněji od počátku masivní výstavby panelových sídlišť v 60. letech. 

Na Žižkově, Smíchově, v Holešovicích a na dalších místech vznikají a budou vznikat úplně nové čtvrti pro desetitisíce obyvatel (resp. spekulantů s nemovitostmi), ale objevují se i rozličné sólové projekty. Jedním z nejambicióznějších je záměr developerské firmy Trigema vystavět v srdci jihozápadního města 135 metrů vysokou budovu, jejíž hlavní náplní budou malometrážní nájemní byty. 

To je zajímavé samo o sobě, ale ještě zajímavější je, že autoři projektu počítají pro nájemníky s tzv. co-livingem, postaru za éry socialismu „kolektivním bydlením“. Něco takového už tady bylo. A nedopadlo to úplně dobře... Jenže lidská paměť je krátká.

Developer Trigema se do povědomí návštěvníků a obyvatel hlavního města zapsal výraznými stavbami, jako je povedený bytový komplex Lihovar Smíchov nebo Fragment v Karlíně. 

Na oprávněné pravidelné tepání stavebníků nových domů stran tuctovosti a nekvality nacházejí dotčení od dob existence Tančícího domu jednoduchý recept: Něco o to opřeme! Když ne menší budovu, tak aspoň sochu nebo něco podobného. 

Je to případ případ staveb jako Sluneční věž v Karlíně, zmiňovaný Fragment tamtéž nebo třeba brněnský AZ Tower – budova, které chce Top Tower uzmout český výškový primát.

No a když chce někdo dnes něco zvláštního postavit (v překladu „překonat nápadovou impotentnost“), pak prostě vezme sochaře Davida Černého, a on „už na to nějakou tu plastiku vymyslí“. Jako Baťa cvičky. 

Je to i případ butovického mrakodrapu. Ten na první pohled zaujme nejen výškou, ale i svou neobvyklou podobou. 

O věž vysokou 125 metrů bude v tomto případě opřen vrak lodi, který budovu zvýší až na 135 metrů. U inzerovaného nájemního domu dosti nákladná a neopodstatněná zhůvěřilost. Ale otočme list.

Na jeho druhé straně stojí zajímavá věc, a tou je zamýšlený co-living. U Top Tower se přímo počítá s malými nájemními byty v kontrastu s velkorysými sdílenými prostory (společné obýváky a kuchyně), které mají podporovat setkávání a komunitní fungování. 

Takto to popisuje sám developer Trigema. Připomíná vám to něco? No jistě! Kolektivní domy, komunistický ideál... který se neosvědčil.

Myšlenka kolektivních domů, známých jako „koldomy“, se zrodila v období funkcionalismu, kdy architektura prosazovala koncept „strojů na bydlení“. Tyto stavby měly řešit nedostatek bytů během Velké hospodářské krize ve 30. letech 20. století a ve stejném období byly i součástí prvních pětiletek v Sovětském svazu. 

Různé skupiny přistupovaly k návrhům kolektivního bydlení odlišně, s motivacemi od úspor při stavbě po vytváření prostředí pro kolektivní život, který měl formovat novou společnost.

V době komunistických hnutí docházelo k útokům na zavedené společenské tradice – náboženství, kulturu, způsob života. Architekti, ovlivnění revolučními ideologiemi, předpokládali rozpad dosavadního modelu rodiny jako politický cíl, takže navrhovali domy bez ohledu na rodinný život. 

Některé projekty předpokládaly, že dospělí budou po práci chodit na stranické schůze a děti do mládežnických organizací typu Pionýra nebo SSM, takže má dům sloužit jen k přespání a nejnutnějším základním potřebám.

Návrhy se lišily v utváření prostoru. Například sovětský architekt Mojsej Ginzburg (Žid běloruského původu), tvůrce kolektivního domu Narkomfin v Moskvě, navrhl obytné buňky umožňující „hladký přechod“ od rodinného k individuálnímu prostoru. Inspirací byly i myšlenky francouzského utopického socialisty Charlese Fouriera z 19. století, který koncipoval tzv. falanstéry – obytné paláce pro 1 500 až 1 800 lidí, určené k přetváření společnosti.

Evropští tvůrci se inspirovali díly švédských architektů a švýcarského mistra Le Corbusiera. Jeho marseilleský „koldům“ Unité d'habitation, postavený v brutalistním stylu v 50. letech, je dodnes zářnou a kvalitní ukázkou toho, jak by takový ideální kolektivní dům mohl vypadat.

V Československu začaly první kolektivní domy vznikat až po druhé světové válce, resp. po nástupu komunistického režimu, v souvislosti se záměrem revoluční přeměny celé společnosti. 

První byl ve Zlíně, navržený Jiřím Voženílkem – dvanáctipatrová stavba s jídelnou, přednáškovou síní, klubovnami, školkou, jeslemi a tělocvičnou na střeše. Záhy se v praxi ukázalo, že to podle vyprojektovaných představ nefunguje – třeba společná jídelna byla předimenzovaná, navíc jídlo bylo drahé a nekvalitní, což bylo při absenci klasických bytových kuchyní kritické.

V letech 1948–1950 byl postaven kolektivní dům (tzv. koldům či koldom) v (Horním) Litvínově. Symetrická budova s dvěma třináctipatrovými křídly pro 352 bytů (1 400 zaměstnanců chemičky v nedalekém Záluží) a sedmipatrovým blokem s vybavením (jesle, školka, prádelna, společná lednice, tělocvičny, kulturní prostory, jídelna, obchody). 

Zprvu funkční objekt ale začal velmi záhy upadat. Prakticky ještě před úplným dokončením se ukázala celá myšlenka koldomu jako neuskutečnitelná. Lidé prostě chtěli své přirozené soukromí a odmítali se neustále podřizovat potřebám kolektivu.

Koldům tak později fungoval – a dodnes funguje – jako běžný bytový dům s malometrážními byty. Problémem ale zůstává nepřizpůsobitelnost domu pozdějším požadavkům na bydlení, což se projevuje např. ve velikosti kuchyní, protože se předpokládalo hromadné stravování v jídelně, v koupelnách nebylo místo na pračku atd. 

Většina prostor, určených původně ke „společnému životu“, se nevyužívá nebo slouží jinému účelu. Anonymita obrovského domu se také později stala zdrojem lokální kriminality, výroby a prodeje drog, ukrývání hledaných osob atd...

Třetím do party je koldům v Českých Budějovicích, první celomontovaný panelový dům v jižních Čechách, navržený B. Böhmem, J. Škardou a B. Jarolímem. 

Jako nárožní dominanta Pražské třídy má devítipatrový blok s šestipatrovými křídly a kino uprostřed, označený jako přechod mezi kolektivním a hotelovým typem. Dokončen byl v roce 1964. 

Všechny tři české koldomy jsou dnes technickými památkami.

Dnes se podobný utopický koncept jako u koldomů vyjadřuje anglickými pojmy „co-housing“ nebo „co-living“, které zdůrazňují „hlubokou propojenost jednotlivců a komunit při zachování určité míry nezávislosti“. Je to vlastně stejné jako kdysi, jen vylepšené o technologické možnosti dnešní doby. 

Obyvatelé mají soukromé byty se základním vybavením, ale sdílejí společné prostory – kuchyně, jídelny, pracovny, dílny, dětské herny. Na Západě tento koncept vznikl už v 70. letech v Dánsku a později se rozšířil do Evropy, USA i Asie. Projekty na okraji měst mají 15–30 domácností. 

Další formou bytového kolektivismu je „senior co-housing“ pro „stárnutí v komunitě“ jako alternativa domovům pro seniory, navazující na tradici vícegeneračního bydlení, kde starší předávali dům mladším a odcházeli do vejminku na stejném pozemku nebo ve stejném domě.

Podtrženo sečteno: Kolektivní bydlení prošlo změnami, aby lépe odpovídalo potřebám a přirozenosti lidí, stále se ale nezdá být ideálním konceptem pro lidi, kteří investují x milionů do nemovitosti, očekávajíc za to odpovídající množství soukromí a komfortu.

V případě nájemního bydlení, jaké má představovat Top tower, je sice řeč o menších částkách, na poměry běžných cen nájmů ale stále nadstandardních, jak můžeme vidět v ceníku dalších nájemních bytů téhož developera. Budou mít opravdu tito „lepší“ nájemníci chuť vařit spolu se sousedy a chodit prát do prádleny? Nemyslím si.

Mnohem víc z toho vysvítá záměr nabídnout něco, co zní „cool“ a „sexy“. A samozřejmě také uspořit na výstavbě domu, který by mohl být levnější, kdyby se na něm nevymýšlely nesmysly, ze kterých by se Le Corbusier v hrobě obracel.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.