GLOSA LADISLAVA NAGYE | Je to trošku ironie osudu, že na sté výročí Kafkovy smrti přichází do Prahy knižní událost, která Kafku vymaže. Tedy minimálně co se turistické přitažlivosti týče; nová kniha nejčtenějšího spisovatele současnosti Dana Browna je o Praze.
Praha byla dosud literárně spjata hlavně se jménem Franze Kafky. Teď do ní ale turisté-čtenáři budou proudit hlavně kvůli nové knize Dana Browna. Pražská premiéra románu se stala světovou událostí; kniha se okamžitě zařadila mezi bestsellery a neopováží se ji ignorovat ani ti, kdo by nad podobným „čtivem“ ohrnuli nos.
S brzkou recenzí přispěchala všechna mainstreamová média i kritici, kteří se jindy věnují hlavně „seriózní“ literatuře. Vesměs neopomněli zdůraznit, že Dan Brown velká literatura sice není, ale dokáže čtenáře strhnout. To tedy dokáže a statisíce čtenářů celého světa se vydají na pouť do Prahy. Jejich cílem nebude žádný svatý hrob ani černý kámen, ale atomový bunkr na Folimance.
Kafkovský turismus se v Praze rozbujel hned po roce 1989. Málo se ví, že velkou zásluhu na tom měl jiný americký spisovatel, Philip Roth. Ten do Prahy začal jezdit v sedmdesátých letech a výrazně tehdy pomohl diskriminovaným českým spisovatelům.
Do Prahy se ale rozjel původně kvůli něčemu jinému, kvůli Kafkovi. Franz Kafka pro něj byl inspirací k jiné formě psaní, než byl tehdy dominantní realistický román. Výsledkem jeho návštěvy byl román Pražské orgie a kafkovský turismus. Mnozí z těch, kteří si nadšeně kupovali trička s ikonickým portrétem modernistického prozaika, možná jeho díla pořádně ani nečetli.
Ti, kteří se do Prahy vydají kvůli novému románu Dana Browna, takovým handicapem trpět nebudou. Nepochybně od svého autora četli všechno a důkladně. Někteří možná několikrát. V minulosti je Brown zavedl do Říma, pak do Florencie, teď do Prahy.
S poznáním našeho hlavního města si dal skutečně práci: jasně, je tu Golem a dominanty známé z každého anglosaského románu odehrávajícího se v Praze (a není jich málo), ale taky spousta zákoutí, která si budou možná muset připomenout i rodilí Pražáci.
Pavučina příběhů
Brown opakuje ve svých knihách recept, který se mu osvědčil v Šifře mistra Leonarda. Vytvoří pavučinu příběhů, které do sebe více či méně zapadají a nakonec dávají nějaký smysl. V Šifře, kterou se proslavil (a kterou mu pomohl zviditelnit Vatikán tím, že dal knihu na index), to bylo celosvětově řízené spiknutí. Tenhle model funguje dodnes a čím bude svět nejistější, tím bude fungovat lépe.
Vezměme v potaz, že Šifra vyšla skoro před více než dvaceti lety, kdy byl svět ještě relativně stabilní. Přesto už tehdy silná část čtenářů toužila po příběhu, který by dal něco přesvědčivého: než žít v nejistotě, že svět nemá žádné ukotvení a plyne nahodile, to je lepší se nechat přesvědčit, že má řád – i když je to řád řízený zlovolným spiknutím.
Funguje to. Čím dál víc. A Brown to taky čím dál víc umí. Ne, nikdy nebude autorem typu Johna Le Carrého, mistra špionážního thrilleru, který vedle skvělého literárního talentu díky své předchozí zkušenosti disponoval i důvěrnou znalostí prostředí. Dan Brown je spíše pilný žák: čte staré mistry, od gotického románu osmnáctého století přes Frankensteina, Drákulu až po bondovky, a to kombinuje s Wikipedií nebo jinou encyklopedií. A vadí to? Vlastně vůbec.
Brown toho nepochybně o Praze mnoho vyčetl z encyklopedie, mnoho poznal během svých četných návštěv a dokázal vytvořit působivý celek. Sám se nechal slyšet, že chtěl napsat román o lidském vědomí a okamžitě mu bylo jasné, že se tento román musí odehrávat v Praze.
Tohle rozhodně není prvoplánová hra na „magickou Prahu“ s Rudolfem II. a jeho alchymisty. Ostatně, jak už bylo řečeno, středobodem románu není židovské město, nýbrž Folimanka. Americká firma tam rekonstruuje budovu a zároveň potajmu buduje centrum CIA pro Evropu (paranoidní „vlastenecký“ čtenář si možná položí otázku, co že to Andrej Babiš jako premiér dojednával v sídle CIA, ale to je vedlejší).
Do hry významně promlouvá ďábelská pražská vědkyně (ne, asi to není alter ego Soni Pekové), která v Rusku loví siroty a dělá z nich něco na způsob golema. Naštěstí tato vědkyně brutálně zahyne již v samotném úvodu knihy a pak se vrací v záblescích paměti a centrum okupují oběti (anebo oběť) jejích děsivých experimentů.
Co se děje pak? Vlastně ani pořádně nevíme, protože vír Brownova vyprávění je tak silný, že nás vtáhne dovnitř a nepustí. Dohadujeme se, že šílená pražská vědkyně v Rusku loví záměrně: děti se tam ztrácejí snadno, nikdo je nehledá. Jenže duše se neztrácejí. Duše se stěhují. Takže je možné, že v duši pohledné ruské dívky sídlí duše někdejšího výtvoru dr. Gessnerové a že tyhle dvě duše spolu bojují o nadvládu. Doktorka Gessnerová sice zahyne děsivou smrtí hned na začátku, ale její odkaz plní celý román: tajemství chce získat samozřejmě CIA, ale i jiní.
Když se řekne Dan Brown, hned se vybaví jiné jméno: Robert Langdon, profesor symbologie na Harvardu, akademická verze Jamese Bonda. Do Prahy doprovází kolegyni Katherine Solomonovou (samozřejmě si pronajmou apartmá ve Four Seasons, Robert Langdon není žádná akademická socka).
Jenže Katherine najednou zmizí. A Robert ji musí najít. Praha je nebezpečná a plná symbolů, které musí zkušený „symbolog“ rozluštit, tedy přečíst. Jak už to u Browna bývá, luštění symbolů nevede jen k vyřešení bezprostředního problému, ale k nějakému hlubšímu náhledu. Takovému, který se týká povahy světa, dějin anebo – jako je tomu v tomto případě – lidské přirozenosti.
Je to bizarní koktejl, ale čte se dobře. Dokonce i didaktické pasáže, které by čtenář u jiných autorů odzíval, tady nějak stráví. Proč? To je tajemství všech tajemství, jak zní ostatně titul knihy. Z literárně-kritického pohledu by se dalo poukázat na nespočet nedostatků. Ale k čemu by to bylo, když se kniha tak dobře čte?
Ostatně na tuhle překážku narazila většina českých i zahraničních kritiků, kteří chtěli knihu strhat. Dokázali vyjmenovat to a to, jenže pak museli uznat, že to jako celek nějak funguje. Mnohem těžší je otázka, co má Dan Brown tak jedinečného, že dokáže zkombinovat výpisky z četby, Wikipedii a zápisky z cest a napsat něco, co budou miliony číst jedním dechem.
Tohle je otázka, která je úzce spojena s hlavní myšlenkou (anebo spíš tématem) knihy: co je lidské vědomí a jaké klíče k němu máme? Možná, nabízí se ta možnost, se vodítko skrývá ve slově, potažmo textu. Naučili jsme se používat slova, naučili jsme se číst, ale stále přesně nevíme, co slova a text dokážou. Rozhodně by byla chyba jejich moc podceňovat.
A ušklíbat se nad něčím, co pokládáme za „čtivo“ nebo „žánrovou“ literaturu. Protože takového Frankensteina nebo Drákulu naši předchůdci brali s úsměškem – a my dnes víme, že k určitým aspektům naší reality promlouvají víc než naléhavě. Robert Langdon, reinkarnace Indiany Jonese, možná není bůh, ale Dan Brown je jistě jeho prorok.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
