V Československu bylo před rokem 1989 více než milion členů KSČ. Jak s jejich minulostí naložila svobodná společnost – a má ji smysl řešit ještě dnes? Spor o vinu, odpovědnost i zapomnění se vrací i v debatě o prezidentovi.
V roce 1989 bylo v celém Československu zhruba 1,7 milionů komunistů a kandidátů KSČ, z toho prostým přepočtem připadalo na Česko zhruba 1,2 milionů. Členem komunistické strany byl tedy před sametovou revolucí zhruba každý devátý obyvatel dnešního Česka, a to i při započítání dětí a nemluvňat.
O tom, že byl komunistický režim zločinný už jen potlačováním svobody a restrikcemi vůči svým odpůrcům přitom není třeba pochybovat. Otázkou, dodnes nevyřešenou, ale zůstává, jak měla svobodná společnost naložit po pádu totality právě s těmi, kteří byli členy vůdčí síly totalitním režimu, tedy Komunistické strany Československa. Znovu připomeňme, že takových lidí tady žilo přes milion.
A nebyli mezi nimi jen komunističtí funkcionáři všeho druhu. Byli mezi inženýři, lékaři, učitelé, umělci, novináři. Důvody jejich vstupu do KSČ, znám takových lidí kolem sebe řadu, byly různé. Od dnes těžko pochopitelné víry v komunistické ideály až po čistý kariérismus. Někdo podal přihlášku do KSČ, protože se chtěl stát v podniku vedoucím, někdo tím chtěl pomoci „dětem na školu“ , jiný být novinářem či vědcem s možností cestovat na západ.
Ano, existovala řada lidí, včetně otců a matek od rodin, kteří nabídku výhod po vstupu do strany odmítli a tím třeba pohřbili svou profesní kariéru. Takových, važme si jich, ale bylo málo. Jinak ale „ať hodí kamenem ten“, kdo v širší rodině neměl vůbec žádného komunistu.
Rozvědčík Pavel?
Teď si ale položme otázku, do jaké kategorie komunistů spadal dnešní český prezident Petr Pavel. Do KSČ vstoupil (což byla základní podmínka vojenské kariéry) na konci studie na vysoké vojenské škole, poté velel rotě a četě u výsadkového pluku. Řečeno terminologií nás, tehdejších vojáků základní služby, byl tedy „gumou nebo lampasákem“.
Kritici Pavlovi komunistické minulosti ale Pavla obviňují ještě z toho, že byl armádou studiem vojenského zpravodajství ještě speciálně připravován na pozici rozvědčíka s možností nasazení na Západě. Pavel to popírá. I kdyby ale měl být, čistě teoreticky rozvědčíkem v Bruselu či Paříži, ještě to neznamená, že byl kovaným komunistou, bezvýhradně věřícím v komunistické ideály a ochotný za ně bojovat do roztrhání těla.
Pavel, jak vyplývá z jeho životopisu, chtěl být elitním vojákem, výsadkářem a průzkumníkem, snad možná i rozvědčíkem, zpravodajem. To ale za socialismu pochopitelně znamenalo nejen nutnost vstoupit do KSČ a poslouchat komunisty.
I když se mnou asi mnozí Pavlovi kritici nebudou souhlasit, kdyby se Pavel narodil v USA, takřka jistě byl se svými předpoklady a touhou po vojenské kariéře absolventem americké vojenské akademie ve West Pointu. A možná by byl nasazen jako rozvědčík v Berlíně.
Podobné to bylo určitě i u mnoha dalších, takzvaně kariérních komunistů. A nejen ve vojenských kruzích. Strojař a energetik František Poukar (člen KSČ), jehož podobizna visí v zasedací místnosti Temelína pro jeho zcela zásadní podíl na výstavbě českých jaderných elektráren, byl po sametové revoluci nejprve „zatracen“ a poté pro svou nezbytnost a odbornost znovu povolán do služby. Podobně jako František Hezoučký, který elektrárnu ve funkci ředitele nakonec dokončil.
To není relativizace zločinů komunismu, ale prostý fakt, že mezi více než milionem českých komunistů byla celá řada odborně zdatných lidí, v některých ohledech pro stát zcela nezbytných. Pokud by se „komunisté“ Poukar s Hezoučkým narodili třeba ve Francii, stavěli by místo Temelína francouzské reaktory. Důkazem je fakt, že po řadě odborníků, dočasně odstavených po revoluci pro jeho komunistickou minulost, okamžitě sáhli západní firmy.
Nekonečné kádrování
Samozřejmě může někdo namítnout, že jedna věc je profesní kariéra a druhá účast v politice. To je pravda. Na druhou stranu by měli zavilí radikální kritici bývalých komunistů v dnešních politických funkcích odpovědět na otázku, jak si to vlastně po sametové revoluci s komunisty představovali. Jasně, pachatelé těch nejhorších komunistických zločinů měli být potrestáni (což se až na naprosté výjimky nestalo), začal platit i lustrační zákon.
Ovšem otázkou zůstává, jak se tedy mělo naložit s tím milionem, řekněme kariérních komunistů bez přímého podílu na zločinech. Měli být shozeni všichni ze skály a svobodná republika si měla od počátku vychovat zcela novou generaci odborníků, jaderných techniků, vědců, vojáků, policistů a politiků? Přece muselo být každému jasné, že minimálně někteří bývalí komunisté se budou ucházet o politické funkce. Měli jsme jim to dopředu zakázat?
Nebo jak si to vlastně představují ti, kteří se dnes diví, že 36 let po sametové revoluci a pádu „socialismu“ zaplněné Staroměstské náměstí demonstruje na podporu prezidenta, bývalého komunisty? Co mělo být tedy jinak? Představa o tom, že milion českých komunistů, vědomých si své historické viny, spáchá hromadně harakiri nebo bude do konce dobrovolně zametat chodníky, asi nebyla příliš reálná pro nikoho.
Možná je po více než třech desetiletích od sametové revoluce čas na to, aby tohle kádrování přestalo. Jak kdysi říkala socioložka a disidentka Jiřina Šiklová, komunisté každý nešvar ve společnosti omlouvali tím, že v národě přetrvávají pozůstatky zlotřilého kapitalistického myšlení. A stejně tak dnes řada lidí pořád i po tak dlouhé době vidí problém v tom, že máme v politice bývalé komunisty, a to včetně prezidenta. Je to hloupost. Vládneme se sami. A jestli to děláme špatně, komunistická minulost už s tím nemá nic společného.
