GLOSA TATIANY FRÖHLICH | Kdo v těchto dnech alespoň trochu nesoucítí s německým kancléřem Friedrichem Merzem, nemá srdce. Po nedělních volbách do zemského sněmu v Sasku-Anhaltsku se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Teoreticky má několik možností, jak dál. Prakticky je každá z nich cestou do slepé uličky, na jejímž konci je desetimetrová zeď.
Lidé snídající bio müsli ze Syltu obohacené o Šalamounovy metabolické produkty doporučují otočit kormidlem CDU doprava. Jenže v Merzově situaci se rozdíl mezi doprava a doleva rozpil jako inkoust v dešti. Myslíte, že přeháním?
Vezměme tedy AfD jako kompas toho, co dnes leží napravo od CDU. V otázce migrace je směr ještě jakž takž jasný. V zahraniční politice by ono „doprava“ vedlo přímo do Kremlu – políbit Sauronův prsten. U důchodů, jednoho z klíčových sociálních témat příštích desetiletí, znamená „doprava“ jít doleva: AfD chce zvýšit jejich poměr k předchozím příjmům o více než 20 procent.
AfD jakožto měřítko politické pravice je kompasem na severním pólu. Jinými slovy: „Jestliže se postavím k náčelníkovi a půjdu od něho kterýmkoli směrem, půjdu vždycky na jih.“
Dříve bylo pravicové směřování podstatně jednodušší. Štíhlejší daně, štíhlejší stát, korpulentní Helmut Kohl. V dnešní z kloubů vymknuté době vede pravicová cesta přes astronomické sociální výdaje a Moskvu. Možná právě toto Merz podcenil, když vyřkl svůj slavný slib, že podporu AfD sníží na polovinu. Místo toho AfD zhalbírovala jeho.
A kterého Merze máte na mysli?
Merz by se samozřejmě mohl pokusit stát se opět Merzem. Problém je jen v tom: kterým?
Z jakési setrvačnosti se stále pracuje s obrázkem konzervativního veterána ze Sauerlandu – logicky tak vzniká rozpor mezi jeho image a jeho činy. Na transparentech demonstrantů z té lepší části společnosti vypadá kancléř jako krvelačný vlk z Wall Street.
Ve skutečnosti však vládne ve středu – a docela často nalevo od Merze, který už stojí nalevo od Friedricha, jehož si jeho stoupenci původně objednali u volebních uren.
U Friedricha Merze je dnes zkrátka dobré uvádět ročník. Ročník 2026 vládne se soudružkou Basovou, uvolněnou dluhovou brzdou, bilionovým dluhem a dál bobtnajícím sociálním státem, jehož zásadní reformy se za této vládní konstelace nejspíš nedočkáme.
A pak je zde Brandmauer – protipožární zeď proti krajní pravici.
Kdysi měly křesťanské unie přirozeného koaličního partnera. FDP se však během semaforové vlády dokázala téměř dokonale vyzmizíkovat z politické mapy Spolkové republiky. „Napravo“ zbyla AfD, nalevo SPD, Zelení a komunisti.
CDU tak uvízla v politické jednosměrce. Strana, které se po každém volebním neúspěchu doporučuje pravicovější kurz, zas a znova končí v náručí levice. Samozřejmě že i zde má Merz na výběr. Může zeď dále zuby nehty držet. Za cenu dalšího vyprazdňování a smršťování CDU. Nebo ji zbourat. Za cenu dalšího porušeného slibu. V tom případě však může ruiny protipožární zdi přeskočit a na vlastní stranu vzít rovnou plamenomet. A kdyby na demolici CDU sám nestačil, najde se dost nevládek, které mu s ní ochotně pomohou. Gegen Rechts.
A co třeba zkusit vládnout lépe?
Bingo! Vynikající nápad. (MEGA, řekli by dnešní Němci.)
Skřípající ekonomika, chátrající infrastruktura, drahé energie, ještě dražší bydlení, rostoucí nervozita z příliš vysokého počtu migrantů, přebujelá byrokracie, Bundeswehr, který má být znovu bojeschopný, Trump a jeho zpropadená cla, dotovaný čínský kšunt, stárnoucí populace a stále vyšší mandatorní výdaje po lepším vládnutí přímo křičí. Jenže žádný z těchto problémů nevznikl za poslední rok a půl. Některé fermentovaly dvacet let, jiné pětatřicet. Bez většího Merzova přičinění. A nelze je vyřešit mávnutím kouzelného proutku.
Angie, Angie...
Čtvrtstoletí je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby některé problémy pořádně uzrály. Ne tak dlouhá, aby Angela Merkelová zapomněla, že kdysi chtěla Friedricha Merze – alespoň politicky – zlikvidovat. Zabijácký instinkt, který necharismatickou vědkyni z NDR dovedl až do nejvyšších pater světové politiky a před nímž měl stažené půlky i Sauron, odchodem do důchodu nikam nezmizel.
Jenže Merz – politický nebožtík – se vrátil. S drzostí majitele soukromého letadla, který se na ostatní dívá zvrchu už proto, že měří dva metry, přislíbil zemi Politikwechsel – změnu politiky.
Její politiky.
Merz nastoupil jako srdnatý řemeslník s kladivem v ruce, aby zjistil, že půlka jeho nářadí patří SPD a druhá půlka je nafukovací.
V Německu, které šestnáct let formovala k obrazu svému – protože jinak „by to už nebyla má země“.
Angela Merkelová, ta milovaná Mutti bez dětí, měla na řešení palčivých problémů Německa roky. Jejím snad největším politickým talentem však bylo odkládat problémy těch, kteří si ji opakovaně volili do svého čela, tak nenápadně, že se jejich pouhá existence dala snadno zaměnit za stabilitu.
Merkelová zachraňovala euro, Orbána, Volkswagen, uprchlíky, klima i Nord Stream. Méně už sociální smír, bezpečnost vlastních občanů, německou armádu, dlouhodobou konkurenceschopnost země nezávislou na rozmarech diktátorů a mosty přes německé řeky. Když odešla do důchodu, pokračoval v kurzu nastaveném nejlepší zelenou kancléřkou, jakou kdy CDU měla, Semafor. Dokud se mu nerozbila žlutá.
A na Friedricha konečně došla řada. Nejprve získal její stranu, pak její úřad a s ním i příležitost dokázat, že to umí lépe. Jenže Německo roku 2026 už není Německo, o jehož kancléřství se s Merkelovou kdysi přetahoval. Slibovaná změna politiky narazila na koaliční aritmetiku. Merz nastoupil jako srdnatý řemeslník s kladivem v ruce, aby zjistil, že půlka jeho nářadí patří SPD a druhá půlka je nafukovací.
Desítky let odkládané problémy vybublaly na povrch a jako hnědý příval hrozí velkoplošně zaplavit Spolkovou republiku. A tak Merzovi nezbývá než hrát politický Twister: pravá ruka na restriktivnější migraci. Levá noha na sociální stát. Pravá noha na Brandmauer. Levá ruka konejší vicekancléře za SPD Larse Klingbeila. Sedm křížků na krku a zoufalá snaha udržet rovnováhu, zatímco Weidelová z ochozu křičí: Alles/Alice für Deutschland! Komu dnes není Merze alespoň trochu líto, nemá srdce.
Mezitím se ze svého letního sídla v Uckermarku, v pauze mezi odpolední kávou a švestkovým koláčem, ozvala Mutti. Je prý v šoku. Krvácí jí srdce. Takový civilizační regres!
Možná budoucí první německá prezidentka si tak může svou ultimátní pomstu vychutnat přesně tak, jak se pomsta podává nejlépe: studenou a z míšeňského porcelánu. Otrava, kterého kdysi politicky odstavila a který se po čtvrtstoletí vrátil, aby její politiku napravil, teď zápasí s jejími následky – a sklízí za ně hněv voličů.
Jen na dvě věci Mutti zapomněla.
Že účet, který dnes leží na pracovním stole Friedricha Merze, patří jí.
A že pomsta, byť dokonale vychlazená, ještě nikdy neudělala nikoho šťastným.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc!
