Koloniální minulost i boj o Falklandy. Obě semifinále přinesou epickou řež plnou starých ran

Čtrnáctý červenec je ve Francii nejen státní svátek; je to i „posvátný den“ svého druhu. Francouzi si toho dne připomínají svoji moderní státnost – ideály „volnosti, rovnosti a bratrství“, dobytí Bastily, toho symbolu „starého (feudálního) režimu“ z roku 1789, a ve finále zrození moderní občanské demokratické společnosti.

Věcně vzato je celá záležitost mnohem složitější – Velká francouzská revoluce totiž nebyly jen výše zmíněné ušlechtilé myšlenky, ale i gilotina, jakobínský teror a „potoky krve“; někteří historikové a politologové dokonce zastávají názor, že právě Velká francouzská revoluce stála na počátku cesty k masové populistické politice a – ve finále – k sovětským gulagům a německým koncentračním a vyvražďovacím táborům za druhé světové války.

Ve srovnání s anglicko/britsko-argentinskými vztahy (viz dále) jsou vztahy mezi Francií a Španělskem v zásadě korektní. Střety z minulosti (hlavně z éry „panenské“ anglické královny Alžběty I. a španělského krále Filipa II., jehož „nepřemožitelnou armadu“ Angličané v roce 1588 slavně porazili v kanále La Manche) jsou už opravdu jenom historie, která současnost nijak nezatěžuje.

K vyostření vzájemných vztahů nicméně před dvěma dny nečekaně přispěl bývalý španělský premiér za Lidovou stranu Mariano Rajoy (v úřadu v letech 2011–2018), který – věřím, že nejen pro mě velmi překvapivě – napsal, že „Francie má sice skvělý tým, ale že nemá v kádru žádné Francouze“. Zjevně tím narážel na původ a barvu pleti členů francouzské fotbalové reprezentace. Proč Rajoy, umírněný, kultivovaný a konzervativní politik „na penzi“, s takovým vyjádřením přišel, nevím, popravdě řečeno je nechápu a jak vidno, nejsem zdaleka jediný.

Dotčení a uražení se cítí, po mém soudu oprávněně, nejen Francouzi. Naštvaní jsou i mnozí Španělé, kteří jsou na tom, pokud jde o národní tým, velmi podobně. Hlavně je to ale absurdní. Ve Francii i ve Španělsku, někdejších koloniálních mocnostech, žije velké množství lidí pocházejících (především) ze severní Afriky (Alžírsko, Maroko a Tunisko), velká část z nich má dávno francouzské, respektive španělské občanství. A tvrdit, že nejsou Francouzi/Španělé, je přinejlepším projev velké hlouposti.

Francouzská reakce na Rajoye byla přirozeně ostrá. Nejen ze strany prezidenta Emmanuela Macrona, ale i od dalších politiků a známých osobností. Bylo tomu tak tím spíš, že se nejednalo o první „incident“ tohoto typu. Jen pár dní předtím se totiž paraguayská senátorka Celeste Josefina Amarilla Goitia neomaleně opřela do nejlepšího francouzského hráče Kyliana Mbappého kvůli jeho původu (on sám se sice narodil v Paříži, otec má nicméně kamerunský a matka alžírský [kabylský] původ).

Vyjádření senátorky bylo skandální a v civilizované společnosti naprosto nepatřičné. Podle ní je totiž „povýšený novozbohatlík, zapšklý a ošklivý“ Mbappé „kolonizovaný Kamerunec, který předstírá, že je Francouz“ a který „místo mateřského mléka cucal kokosy a to nejvzdělanější, co v životě slyšel, byli šimpanzi“. Fakt, že dotyčná nemusela rezignovat, má, pokud jde o politickou kulturu v Paraguayi, velkou vypovídací hodnotu. 

Sám Mbappé reagoval takto: Paní Celeste Amarilla, jste opovrženíhodná žena, nehodná své funkce. Nereprezentujete Paraguay – zemi, ze které po celou dobu turnaje sálala vášeň a čest. Kvůli vaší nezodpovědnosti a bezostyšnému rasismu už celý svět zapomněl na historické tažení a úsilí, které vaši hráči během tohoto mistrovství světa vynaložili a které zastínila nekompetentní dáma, jež své zemi dělá tu nejhorší možnou vizitku. Nikdy nedovolím lidem jako ona, aby svobodně šířili svou nenávist a rasismus po celém světě.“

Celé by to bylo vlastně směšné, kdyby to nebylo tak hnusné a ve svých důsledcích vážné. Pokud jde o francouzský fotbalový tým, třiadvacet ze šestadvaceti hráčů se totiž narodilo ve Francii a její občanství mají samozřejmě všichni. O jejich národní identitě není nejmenších pochyb. Ten, kdo nechápe, že barva pleti a původ nemohou indikovat, kdo jsme a kam patříme, je šupák, se kterým by se slušný člověk neměl bavit. Ať je to bývalý premiér země Evropské unie, nebo latinskoamerická senátorka.

Explozivní vyjádření Celeste Amarilly a Mariana Rajoye, a státní svátek k tomu, nepochybně poženou Francouze dnes večer do boje s extra motivací, na to můžete vzít jed. Stačí si připomenout, jak tento den „ožijí“ francouzští cyklisté na Tour de France a co pro ně vítězství v tento den znamená. Zda to bude stačit na Španěly, úřadující mistry Evropy a nejtechničtější mužstvo našeho kontinentu, si netroufám odhadnout. Mač to ale bude bezpochyby velký.

Argentinsko-anglické, potažmo argentinsko-britské vztahy prošly v uplynulém století mnoha proměnami. Na jeho počátku byly mimořádně intenzivní, na britské straně se dokonce o Argentině s mírnou nadsázkou mluvilo jako o „pátém dominiu“ a pobritštělé argentinské elity to viděly podobě (ne náhodou si věrný druh Hercula Poirota kapitán Hastings pořídil farmu právě v Argentině 😊).

Argentina dodávala na Britské ostrovy obrovské množství obilí a hovězího masa, Britové pro změnu vlastnili mnohé argentinské banky, železnice a věcně vzato i přístavy. A mimochodem – právě Britové přinesli do Argentiny skvělé školy a také sport – pólo, rugby a hlavně fotbal!

Argentinská neutralita za první světové války Britům v jistém slova smyslu paradoxně vyhovovala a Argentina se na Británii stala finančně silně závislá. Za Velké hospodářské krize se situace začala měnit. Tzv. Rocův-Runcimanův pakt z roku 1933 znamenal, že Argentina musela ve snaze zachránit svůj přístup na britské trhy osvobodit britské zboží od cel, chránit britské investice v zemi atd., což vedlo k prvním protibritským náladám a k počátkům argentinského (protibritského) nacionalismu. 

Definitivní konec britského vlivu v Argentině přišel v roce 1948, kdy nacionalistický a populistický prezident Juan Domingo Perón znárodnil britské železnice a další britské podniky. Perón navíc oživil otázku argentinských nároků na souostroví Falklandy (Malvíny), která výrazně poznamenává vztahy mezi oběma zeměmi dodnes.

Válka o Falklandy v roce 1982 byla dalším bodem zlomu ve vztazích mezi oběma zeměmi. Rychlé britské vítězství nad argentinskou armádou, vedenou pučistickým prezidentem Leopoldem Galtierim (jehož režim se následně zhroutil), znamenalo pro Argentince národní katastrofu a velké ponížení. Právě v tomto kontextu je třeba vnímat i Maradonovu „boží ruku“ ze světového šampionátu v roce 1986. „Kdyby se Diego přiznal,“ řekl později Maradonův otec, „nikdy by se nemohl vrátit domů, zabili by ho!“ Kdo zná Argentince a to, co pro ně fotbal znamená, ví, že byl pravdě blíž, než se na první pohled zdá.

V devadesátých letech se argentinsko-britské vztahy postupně normalizovaly, zejména díky prezidentovi Carlosu Menemovi a premiérovi Johnu Majorovi. Během vlád manželů Kirchnerových (Nestór Kirchner a Cristina Fernánder de Kirchenrová; 2003–2015) se ale situace opět zhoršila. Pokud jde o Falklandy, v referendu z roku 2013 se sice více než 99 % jejich obyvatel vyjádřilo pro setrvání pod Británií, Argentina ale výsledky odmítla uznat. Pragmatičtější přístup za vlády prezidenta Mauricia Macriho (2015–2019) nevydržel dlouho, jeho nástupce Alberto Fernández (2019–2023) dokonce odstoupil od dohody o spolupráci z roku 2016. Současný prezident Javier Milei (od roku 2023) rovněž prosazuje přičlenění Falkland k Argentině, volí k tomu ale (prozatím) diplomatické prostředky. Co bude dál, teprve uvidíme, otázka nicméně dlouhodobě vyřešená není a při semifinálovém zápase na mistrovství světa to bude na hřišti i v hledišti (tam možná ještě více) zítra večer jaksepatří znát.

Jak vidno, půjde v dnešním a zítřejším semifinále o mnohem víc než jen o fotbal. Co oba zápasy rozhodne, jak skončí, kdo se bude radovat a kdo bude smutnit, teprve uvidíme.

Bude to olbřímí talent mladičkého Španěla Laminea Yamala, důraz již zmíněného Kyliana Mbappého, jenž by rád přivedl Francouze do třetího finále na MS v řadě, smrtící gólový instinkt fenomenálního anglického forwarda Harryho Kanea, anebo génius devětatřicetiletého Argentince Lionela Messiho, pokládaného oprávněně za jednoho ze tří nejlepších fotbalistů všech dob (vedle Pelého a Diega Maradony), ne-li toho nejlepšího vůbec?

Zítra večer už bude jasno, a proto budeme moci začít spekulovat o tom, jak dopadne nedělní finále. Ať už to ale bude kdokoli, jedno je ale jisté: dnešní i zítřejší večer, o tom nedělním nemluvě, budou stát za to. 

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.