Neomezená rychlost na německé dálnici? Mýtus, který vás při nehodě může stát miliony

Německá dálnice je pro milovníky rychlosti Eldorádem. Rychlostní limity – trvalé nebo dočasné – platí jen na zhruba třetině dálniční sítě čítající přes třináct tisíc kilometrů. 

Jenže Autobahn je také 2300 kilometrů stavenišť – i na těch je rychlost, pochopitelně, omezena. A Autobahn je také 850 tisíc kilometrů dopravních zácp ročně, odpovídajících 21 obvodům Země kolem rovníku.

À propos, dopravní zácpy: Při plánování dálnic a dimenzování jejich kapacity se počítá s 50 hodinami dopravních zácp ročně. To znamená, že i kdyby nedocházelo k žádným nehodám a neprobíhaly by žádné stavební práce, museli by řidiči počítat v průměru s hodinou týdně. Proč?

I na těch nejvytíženějších úsecích dochází k zácpám jen v určitých denních dobách, kdy provoz dočasně výrazně převyšuje kapacitu trasy. 

Teoreticky by sice šlo stavět dálnice, na kterých by k žádným zpomalením nedocházelo, po většinu času by však jejich kapacita v nesmyslné míře převyšovala poptávku. To by s sebou neslo jak ekonomické, tak ekologické škody.

Bílý kruhový terčík s pěti šikmými černými pruhy je pro řadu motoristů suverénně nejoblíbenější dopravní značkou. Znamená konec všech zákazů a je signálem, že za ní můžete přidat plyn. Limit? Nekonečno. Ve většině případů spíš parametr nastavený v řídicí jednotce motoru vašeho auta.

Jsou ale káry, bouráky, rakety, které mají toto omezení nastavené hodně vysoko nebo ho nemají vůbec. A pak jsou bolidy ze sféry neskutečna. Jedním takovým jezdí český miliardář Radim Passer.

Krátce po rozbřesku, 4. července 2021, na dálnici kousek před Magdeburgem, ukázal tachometr jeho Bugatti Chiron údaj 417 km/h. Když svůj dálniční rekord o půl roku později zveřejnil na YouTube, začalo jej vyšetřovat státní zastupitelství. Stíhání bylo nakonec zastaveno, protože se úřadům nepodařilo prokázat, že by se byl dopustil trestného činu.

Passer si totiž vše dobře naplánoval. Jeho vůz je konstrukčně koncipován pro extrémní rychlosti. Vybral si vhodný úsek, správný čas, ideální povětrnostní podmínky a měl s sebou doprovodný tým. Vše předem konzultoval se svými německými právníky a kromě toho je zkušeným řidičem superaut – Chiron není jeho první Bugatti, ani jeho první sporťák.

Passer se svým rekordem a ještě více nehorázností (že mu to prošlo) zapsal do povědomí německé veřejnosti a jako „Der Tscheche“ (někdy nahrazeno některou z méně zdvořilých variant) byl chvíli třetím nejslavnějším rodákem z kotlinky po Božském Kájovi a Libuši Šafránkové.

Magazín Spiegel s ním natočil dlouhou reportáž, v níž se mimojiné dozvíme, že Passer se navlékl do závodní kombinézy a pořádně šlápl na plyn ne pro slávu své miliardářské maličkosti, nýbrž pro slávu boží. Aspoň že tak. Zasloužil by si proto přinejmenším přezdívku „Der göttliche Tscheche“. Jenže tu mu před 250 lety vyfoukl jiný Boemo divino – Josef Mysliveček.

Na první pohled by se tedy zdálo, že po německé dálnici můžete svištět přes 300 kilometrů v hodině, aniž by to pro vás mělo nějaké následky. 

Na tomto omylu je postaven podnikatelský plán řady luxusních půjčoven specializovaných na „rychlostní turistiku“, kde si na jeden den nebo také na pár hodin můžete půjčit Ferrari 458 Italia, Lamborghini Aventador, Novitec McLaren 720S, Bugatti Veyron, Aston Martin DB12, Porsche 911 GT3, Audi R8 V10 nebo Bentley Continental.

Za volanty supervozů pak neusedají miliardáři zvyklí na 800 či dokonce 1500 koní pod kapotou, ale lidé bez odpovídající zkušenosti, navíc motivováni vidinou životního zážitku a ovládáni emocemi. Na řidičských oprávněních některých z nich dosud neoschla barva.

Nevstávají ve tři ráno, aby své řidičské umění vyzkoušeli na prázdné dálnici, nejedou po trase, kterou dokonale znají, v autě, které dokonale znají, a při poryvech větru nebo hustším provozu si neřeknou, že jet v R8 120 kilometrů v hodině je přeci taky docela fajn.

Stejně jako v Česku, i v Německu platí, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, technickému stavu silnice, povětrnostním podmínkám a konkrétní dopravní situaci.

Navíc smí jet jen tak rychle, aby vozidlo dokázal zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled. To znamená, že číslo na jeho tachometru limitují další okolnosti – hustota provozu, viditelnost, stav vozovky, vítr, déšť...

Tam, kde není rychlost omezena dopravní značkou, platí na německých dálnicích takzvaná doporučená rychlost. Zákonodárce řidičům osobních automobilů a jiných motorových vozidel s celkovou přípustnou hmotností do 3,5 tuny doporučuje, aby i za příznivých podmínek na silnici, za ideálního provozu, viditelnosti a počasí nejeli rychleji než 130 km/h.

Samotné překročení této rychlosti není nijak postihováno a nenese s sebou žádné právní důsledky, s výjimkou dvou situací: když se stanete účastníkem dopravní nehody, nebo když tuto rychlost překračujete v rámci takzvaných nelegálních závodů.

Při vyšetřování a posuzování dopravní nehody se ze zdánlivě neškodné doporučené rychlosti, která nikoho nezajímá, stane právní pojem úzce svázaný s dalším právním pojmem, a sice s provozním rizikem.

Z hlediska soudu je „ideálním řidičem“ jen ten, kdo dodržuje doporučenou rychlost. A ten, kdo tuto rychlost překročí, se nemůže odvolávat na to, že nehodě nemohl zabránit. Před soudem musí dokázat, že by k ní došlo přesně tak i v případě, že by dodržel doporučenou rychlost. 

Kdo jede rychleji než 130 km/h, zvyšuje riziko, že se jiný účastník silničního provozu jeho způsobu jízdy nepřizpůsobí – v dvourozměrném obrázku zpětného zrcátka je správný odhad rychlosti přibližujícího se vozidla záležitostí značně ošemetnou.

Takže i v případě, kdy k dopravní nehodě dojde převážně zaviněním protistrany (například v důsledku nedbalosti při změně jízdního pruhu), je řidič vozidla, které doporučenou rychlost překročilo, spoluviníkem, protože vyšší rychlostí zvýšil provozní riziko. 

Pokud jde jen o majetkové škody, je spoluvina nepříjemná, avšak jednorázová záležitost. Pokud při takové nehodě dojde k újmám na zdraví nebo na životě, přidruží se k pocitům viny také finanční zátěž v podobě vysokého odškodnění nebo důchodu vypláceného poškozeným nebo pozůstalým.

Na „závodníky“ mezi námi pamatuje paragraf 315d německého trestního zákoníku. Kromě pořádání nebo účasti na nepovolených závodech motorových vozidel se za ilegální závodění považuje také jízda nepřiměřenou rychlostí za hrubého a bezohledného porušování dopravních předpisů, s cílem dosáhnout co nejvyšší rychlosti.

Ilegální závodění je trestným činem se sazbou až dva roky odnětí svobody. Pokud dojde při ilegálním závodění k dopravní nehodě s vážnými následky na zdraví a životě, může „závodník“ skončit ve vězení až na deset let. V několika případech bylo nelegální závodění, při kterém došlo k dopravní nehodě s tragickými následky, klasifikováno jako vražda a potrestáno doživotním trestem.

Dupání na plyn je také často spojeno s nedodržováním bezpečné vzdálenosti a pokusy blikáním a najížděním přinutit vozidlo vepředu, aby uvolnilo jízdní pruh. Každý z nás již na dálnici potkal řidiče, kteří z jakéhosi neznámého důvodu trvají na jízdě v nejrychlejším pruhu, přestože i na ně se vztahuje povinnost jezdit v pruhu pravém.

Jenže povinnost jezdit v pravém pruhu mají i ti, kdo sviští 250 km/h (což zrovna tato kategorie řidičů dost často nedodržuje a v levém pruhu jede desítky kilometrů), a předjíždějící vozidla musí při zařazování se zpět do středního nebo pravého pruhu dbát na dodržení bezpečné vzdálenosti – jinými slovy, někdy objektivně nemohou „uhnout“ hned, aniž by ohrozila ostatní.

Zatímco upozornění na to, že máte v úmyslu předjíždět, krátkým probliknutím je naprosto v pořádku, blikání a najíždění na vozidlo před vámi se považuje za trestný čin nátlaku, „odměňovaný“ sazbou až tři roky odnětí svobody, ztrátou řidičského oprávnění či zákazem řízení na určitou dobu a vysokými pokutami.

Tak zněl slogan, kterým německý autoklub ADAC protestoval proti omezení rychlosti nařízenému v listopadu 1973 vládou Willyho Brandta. SPD tehdy reagovala na ropnou krizi a od omezení rychlosti mimo obce na 80 km/h a na 100 km/h na dálnicích si slibovala úspory pohonných hmot. Čtyři měsíce trvající pokus skončil 15. března a na dálnicích byla zavedena doporučená rychlost.

Místo pro onu svobodnou jízdu, německá Autobahn, magické monstrum opředené mýty a legendami a asfaltová výzva k prověření platnosti fyzikálních zákonů, je ve skutečnosti úplně normální dálnice s kolejemi vyjetými od kamionů, předraženými benzínkami a úseky, kde je rychlost omezená zákonem, i takovými, kde vám zákon dává možnost použít svůj vlastní rozum.

Jistě, ve vyprávěních některých pábitelů je to závodní dráha, jiní se budou dušovat, že vlivem jejich dojezdové tísně se šestiproudý veletok Bundesautobahn 9 „někde mezi Norimberkem a Mnichovem“ scvrkl na čtyřproudého trpaslíka silně připomínajícího skromnou D5, nebo že dálniční policie v civilních vozidlech je jenom v televizních seriálech.

Nevěřte jim. Jsou to jen šiřitelé mýtů.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.