Nová forma mixu na US Open je skvělý nápad. Ukazuje, že smíšená čtyřhra může fungovat jako exhibice

Organizátoři US Open spustili největší revoluci v tenisu za poslední roky, na grandslamech pak za poslední desetiletí. Zrušili tradiční disciplínu smíšené čtyřhry a zcela změnili její formát. Mix neprobíhal souběžně s hlavním turnajem, nýbrž v týdnu před ním, tedy v době, kdy se hrají kvalifikace. Podstatně se navíc zvýšila finanční dotace: z 200 tisíc na milion dolarů.

Nebyl otevřený všem, páry se turnaje účastnily na pozvání pořadatele: ten preferoval světové hvězdy ve dvouhře. Loňští vítězové, Erraniová a Vavassori, si museli vyškemrat divokou kartu. Dlouholetý deblový fenomén – Kateřina Siniaková, o níž se po vítězství ve wimbledonském mixu říkalo, že příště si vybere nějakého diváka a vyhraje to s ním – dlouho vůbec v plánech nefigurovala. Pak měla hrát se světovou jedničkou Sinnerem, po jeho odhlášení na ni však místo nezbylo. Ze sportovního hlediska je nová forma přinejmenším divná; ze všech ostatních dává naprostý smysl.

Proti novému formátu se okamžitě zvedla obrovská vlna protestů. Ta ještě zesílila poté, co pořadatel potvrdil, že turnaj skutečně bude mít oficiálně status grandslamu. Pochopitelně nejsilněji zaznívala kritika od deblových specialistů, včetně pozdějších vítězů, Erraniové s Vavassorim.

Jenže problém pregnantně a velmi otevřeně shrnul Mike Bryan, jenž kdysi se svým dvojčetem Bobem tvořil patrně nejlepší deblový pár historie: „Kdybychom stále hráli a najednou přišli o možnost vyhrát grandslam ve smíšené čtyřhře, asi by nás to hodně štvalo. Ale teď, když už jsme v důchodu, to vidíme z širší perspektivy toho, že US Open je především byznys.“

Na argument, že nový formát devalvuje sportovní kvalitu a ze soutěže dělá exhibici, existuje jednoduchá odpověď: mix měl k exhibici vždy v mnoha ohledech blízko. A to prostě a jednoduše proto, že muži a ženy spolu kvůli rozdílu v razanci prostě mohou férově soutěžit jen stěží. V mixu byl vždycky přítomen „gentlemanský“ aspekt, tj. že muži vždy hráli údery na ženské protihráčky s rezervou.

Známým příkladem je finále mixu na US Open v roce 1974, kdy Chris Evertová s Jimmym Connorsem podlehli Pam Teeguardenové a Geoffu Mastersovi. Evertová si po finále naštvaně stěžovala, že Australan Masters na ni hrál plnou silou. Když Connorse požádala, aby se vůči soupeřce zachoval stejně, ten to odmítl s tím, že je gentleman. Nový formát, zdá se, tento aspekt otupil.

Smíšená čtyřhra patří k tenisu odjakživa. Na zašlých dobových fotografiích z počátku dvacátého století vidíme ctihodné dámy v sukních a pány v dlouhých nohavicích, jak si volně přehazují míček přes síť a u toho pravděpodobně vedou zdvořilostní konverzaci: „Pleju, pane řídící!“

Na klubové úrovni se smíšené čtyřhře neboli mixu daří stále: je to skvělá společenská záležitost. Tak skvělá, že podle amerického časopisu Inside Tennis byla v sedmdesátých letech právě smíšená čtyřhra druhým nejčastějším důvodem rozvodu.

Ještě koncem dvacátého století se pravidelně hrála i soutěžně. U nás byla třeba součástí soutěží tenisových družstev (až na úroveň okresního přeboru), hrávala se na turnajích. Postupně však mizela a dnes přežívá hlavně na grandslamech a olympiádě. Na prvních jmenovaných však nemá rozhodně na růžích ustláno: dotace jsou nízké, hraje se na vedlejších kurtech a funguje vlastně jen jako výplň programu.

Na pyramidě tenisového zájmu je smíšená čtyřhra nejníže, mimo jiné i proto, že mezi skutečně velkými jmény o ni v současné době není vůbec zájem – tenista Reilly Opelka se dosti opovržlivě vyjádřil ve smyslu, že smíšená čtyřhra, kterou hrají jen ti, co se nedokáží prosadit v singlu, by se měla úplně zrušit a dotace převést právě do dvouhry.

Pravdu měl však jen částečně: důvod, proč o smíšenou čtyřhru nebyl zájem, byl především ten, že v nabitém programu grandslamu by těm nejlepším ukrajovala čas na regeneraci. Proto o ni neměli zájem, takže – a v tomhle naopak Opelka pravdu má – se stala hájemstvím neúspěšných singlistů a deblistů, jimž pomohla vyplnit díry v rozpočtu (o finanční náročnosti grandslamů jsme psali ZDE).

Absence velkých jmen se logicky promítla do popularity hry. Zápasy smíšené čtyřhry jsou v posledních letech stranou zájmu. Zápasy jsou poloprázdné, turnajům se dostává minimální publicity v médiích. Vždy tomu tak nebylo. 

V minulosti hrávaly smíšenou čtyřhru ty největší hvězdy světového tenisu: Chris Evertová, Steffi Grafová, John McEnroe, Jimmy Connors… a jedna z nejlepších tenistek všech dob Martina Navrátilová má z grandslamů hned deset titulů ve smíšené čtyřhře (rekordmankou je Margaret Courtová s jednadvaceti), přičemž titul z US Open 2006, který získala s Bobem Bryanem, byl její poslední grandslamový – celkem jich nasbírala devětapadesát.

Zároveň se ale často stávalo, že někdo z mixu odstoupil prostě a jednoduše proto, že se potřeboval plně regenerovat a soustředit na dvouhru. Asi nejslavnější případ se přihodil v roce 1999. Tehdy spolu do smíšené čtyřhry nastoupili Steffi Grafová a John McEnroe. 

Hvězdný – a ostře sledovaný pár – prošel bez problémů do semifinále, jenže tam to nasazená devítka vzdala. Steffi Grafová se potřebovala plně soustředit na ženskou dvouhru (v níž nakonec ve finále podlehla Lindsay Davenportové), a tak se z mixu odhlásila. Traduje se, že naštvaný McEnroe ventiloval svou frustraci ne zrovna vybíravými slovy na adresu německé hráčky – údajně si takto srdce vyléval Andremu Agassimu, který s Grafovou v té době začínal chodit (což McEnroe nevěděl).

Jenže to už je dávno. V poslední době se velká jména objevovala sporadicky, spíše vůbec. Mimo jiné to souvisí s pokračující specializací sportu. Mix i čtyřhra se čím dál víc stávají doménou deblových specialistů.

Má to logiku: zatímco před třiceti lety existovali hráči typu Beckera, McEnroea, Edberga či Samprase, kteří praktikovali útočný tenis s přechodem na síť a vynikajícími voleji, dnes se hraje prakticky od zadní čáry, a to včetně Wimbledonu.

Je jasné, že hráči bez důkladné průpravy hry na síti budou mít ve čtyřhře či smíšené čtyřhře problém – a potvrdilo se to i letos na US Open, kde mix v novém formátu ovládli debloví specialisté Sara Erraniová a Andrea Vavassori, kteří ve finále porazili hvězdy Caspera Ruuda a Igu Swiatekovou.

Nový formát je významnou snahou úpadek zájmu zastavit. A zatím se zdá, že se to podařilo beze zbytku. Hlediště bylo vyprodané a zůstalo zaplněné do pozdních večerních hodin. Ostatně i vítězové, jinak k novému formátu kritičtí, přiznávali, že hrát v takové atmosféře před zcela zaplněným hledištěm pro ně bylo něco úplně nového.

Zároveň je už teď jasné, že nový formát zůstane doménou Flushing Meadows. Hlasy z Paříže a Londýna daly jasně najevo, že zůstanou u starého konzervativního nastavení; australští pořadatelé by údajně byli novému formátu nakloněni, ale nemají na něj peníze.

Tak či onak, grandslamový titul z mixu na US Open možná nebude mít takovou hodnotu jako tituly z ostatních grandslamů, kde triumfují debloví specialisté, ale pro diváky je zase mnohem zajímavějším zpestřením.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.