KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE A PAVLA VONDRÁČKA | Sebevražda paní Šimůnkové, matky Elišky zavražděné masovým vrahem Davidem Kozákem na FF UK, není jen osobní tragédií, ale obžalobou naší společnosti. Jejím skonem skončila pro mnohé jedna nepříjemná kapitola. Ostatně o lecčems vypovídá i to, že veřejnoprávní média o její smrti informovala pozdě a zdráhavě.
Lenka Šimůnková, která se odmítala smířit s vraždou své dcery Elišky (i jejích spolužáků), byla tlačena do pozice jakési potížistky, ba snad dokonce blázna. Přitom neusilovala o nic jiného, než aby se o hrůzném činu masového vraha mluvilo a aby se jasně pojmenovalo, co mu mohlo předejít a k jakým chybám v policejním postupu došlo.
Trvala na tom, že policie nepostupovala dobře, a opakovaně usvědčovala ministra vnitra Rakušana i vysoké policejní úředníky z mlžení, překrucování skutečnosti, ba dokonce lží.
Ti však bez sebemenšího uzardění trvali na tom, že vše proběhlo skvěle, bez sebemenší chyby. Samotný zákrok ale zpochybňoval málokdo – šlo o to, co mu předcházelo: že policie nedokázala vraha lokalizovat, že nevyklidila všechny budovy fakulty, případně že v budově FF nenechala po prvním ohledání hlídku.
Gesto politika chybělo
Její spor s Rakušanem nakonec dostal poměrně osobní podobu. Stala se takovou jeho Nemesis. Je pozoruhodné – a mnohé to vypovídá o ministrově charakteru –, že ani tváří v tvář bolestné ztrátě nedokázal projevit trochu skutečné empatie a přiznat chybu.
Chtít, aby rezignoval, jako se to děje v jiných demokraciích, by bylo asi příliš; přesto mohl říct něco v tomto smyslu: „Řada věcí nebyla řešena tak, jak řešena být měla. Omlouvám se, podnikáme kroky, aby se to příště nestalo a byli jsme lépe připravení.“ Namísto toho ale jen zatloukání: „Všechno proběhlo tak, jak mělo.“ Ani se při tom nezačervenal.
A nenapadlo ho ani to, že právě jako ministr vnitra by se měl chopit lídrovské iniciativy a naopak šetření podpořit. Případně vyvodit důsledky. Ne se alibisticky schovávat za to, že všechno proběhlo podle předpisů. Je nasnadě, že právě odpovědi na znepokojivé otázky většina pozůstalých chtěla.
Tohle nemá co do činění s politickým bojem, to je normální zpracování žalu. Je třeba říct, že v tomhle ohledu byla ministrovým komplicem většina médií, která přistoupila na premisu, že pokud se o problému nebude mluvit – zmizí. Záležitost vyhnije, po čase se o ní bude mluvit jako o „tragédii“ a ne „masové vraždě“.
Paní Šimůnková se s tím odmítala smířit, ministra a další opakovaně konfrontovala – a byla prezentována jako nějaký „potížista“. Prosím vás, dejte nám s tím už pokoj, nebo vyhledejte odbornou pomoc.
Možná právě proto skončila nakonec v osidlech Jindřicha Rajchla, Roberta Šlachty a jim podobných. Nezájem o řešení ji dohnal do náruče lidí, kteří z celé tragédie těžili politické body, a někteří budou těžit nejspíš i finančně.
Alibismus a lhostejnost
Když se v médiích rozšířila zpráva o její smrti, propásl ministr Rakušan jednu velkou příležitost: mlčet. Namísto toho se pustil do svých kritiků. Jistě, jeho nervozita je pochopitelná. STAN v současné době není úplně ve formě: k soudu jde Dozimetr, nedávno vyplula na povrch informace, že se Rakušan z pozice ministra dotazoval GIBS ve věci trestně stíhaného podnikatele… nicméně přece jen – tváří v tvář smrti – se mohl trochu mírnit.
Ale abychom ministru vnitra nekřivdili. Stejnou reakci jako on měla většina médií. Nejprve přišla hysterická vlna, že se jméno vraha nebude psát. O tom jsme psali ZDE. Chvilku se v médiích diskutovalo o úpravě zbraňové legislativy, ale to bylo vše. Řada médií sice po vraždě vzletně konstatovala, že nejde jen o útok na studenty, univerzitu, potažmo fakultu, ale na celou naši společnost a její hodnoty.
Následná reakce ale ukazuje, že o ty hodnoty nám zas tak nejde. Ani rok a půl po činu nevíme nic konkrétního o vrahově motivech. Vlna diskuze o péči o duševní zdraví se rovněž potichu přelila. Nejhroznější masovou vraždu v dějinách země záhy vystřídaly jiné zprávy.
Mluvit o děsivém zážitku ale rozhodně není jen věcí nějaké senzacechtivosti. Mlčení se často vysvětlovalo ohledem na pozůstalé, je však více než pochybné, jestli tohle skutečně byl ten důvod. Minimálně případ paní Šimůnkové ukazuje, že někteří z nich o bolestné ztrátě potřebovali mluvit.
Možná o ní potřebovali mluvit, aby se s ní snáze vyrovnali. Naráželi však na zeď nezájmu a strategii, že nejlepší je to vymlčet a problém nechat vyhnít.
Pokud vrah Kozák v prosinci 2023 zaútočil na hodnoty naší společnosti, bohužel se mu to docela podařilo. Jsme společnost alibistická a lhostejná.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
