KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Vládní koalice schválila ve Sněmovně sociální „superdávku“, která – ač se to ze slangového výrazu nezdá – nezavádí žádnou „suprovně“ vysokou částku pro každého, ale právě naopak: sjednocuje více dávek do jedné a současně zavádí tzv. majetkové testy žadatelů, nárokujících si pravidelný finanční „dáreček“ od státu. Ale i přes tento racionální krok směřující k cílenější sociální podpoře v Česku nadále přetrvává zásadní rozpor – mezi existencí hmotně pečovatelského státu a prohlubujícím se zadlužováním toho, kdo jej financuje, tedy vládou řízených státních rozpočtů. Sociální stát udržovaný na čím dál větší dluh popírá smysl skutečného sociálního státu, který by pomáhal zajišťovat reálný blahobyt a vysokou životní úroveň většiny obyvatel.
Nově schválená jednotná sociální „superdávka“ v sobě zahrnuje a tedy fakticky nahrazuje jednak příspěvek na bydlení, dále přídavek na dítě, doplatek na bydlení a přídavek na živobytí. To samo o sobě se jeví jako ryze technická záležitost, která „jen“ zjednodušuje administraci. Jenže nový systém současně zavádí povinný majetkový test žadatelů o dávky, což je v tomto rozsahu relativně nová věc.
Pokud budete chtít pobírat uvedenou superdávku, musíte (mimo jiné) splňovat tři základní podmínky: nesmíte mít vyšší finanční úspory než 200 tisíc Kč (u rodiny je to o 50 tisíc Kč na osobu více), nesmíte vlastnit chatu či chalupu (respektive můžete, ale jen po 3 roky od platnosti nového zákona, pak se musíte rekreační nemovitosti zbavit, jinak na dávku ztratíte nárok).
Limitován bude také počet aut v rodině – což se jeví jako poněkud nekonzistentní úlitba, neboť pokud dnes někdo vlastní byť třeba jedno auto (otázkou je také, jaké?), pak se v pravém smyslu nejedná o sociálně „potřebného“ občana. Tvrdší nároky na žadatele však zřejmě nebyly politicky průchodné.
Pro vyvrácení teoretických pochybností těch, kdo kladou akcent na „alternativní fakta“, je namístě zdůraznit, že úvahy kolem sociální superdávky či sociálních dávek obecně se netýkají důchodů, neboť ty nejsou sociální dávkou, jelikož příjemci penzí si své budoucí důchody z průběžného systému fakticky předplatili během ekonomicky aktivních let života.
Vzhledem k tomu, že nelze dopředu stoprocentně určit, kolik příjemců se po „prodělaném“ majetkovém testu kvalifikuje k pobírání superdávky, je celkem logické, že nebyly ještě ani přesně vyčísleny finanční dopady na státní kasu. Ty by se údajně měly pohybovat od snížení výdajů o zhruba 2,5 miliardy korun až po jejich zvýšení o cca 7 miliard. Každopádně není možné jednoduše říci, zda bylo cílem reformy ulehčit státní pokladně, nebo naopak ještě více posílit sociální dimenzi přerozdělovacího státu.
Tak či onak je „superdávka“ s majetkovým testem krokem k racionálnějšímu přístupu v přerozdělování veřejných zdrojů. Nelze jej považovat za populistické opatření motivované snahou získávat nové voliče. Což si zaslouží ocenění, neboť takový přístup se vymyká standardům nastoleným s prvním příchodem Andreje Babiše k vládní moci v roce 2013.
Úřední přezkoumávání majetkových poměrů žadatelů o dávku lze považovat za příklon k cílenějšímu přístupu, v němž existující záchranná sociální síť má poněkud větší oka, takže se v ní neuchytí každý, kdo by se dříve „na první pohled“ kvalifikoval jako klient sociálního systému. Adresné, majetkově „otestované“ peněžní dávky více odpovídají názvu „sociální“ než celoplošné dávky poskytované i těm, kdo je reálně nepotřebují.
Sociální stát na dluh je prohlubováním černé díry, která vede k potenciálně horším zítřkům.
Je těžké předvídat, kolik žadatelů o dávky projde či neprojde novým majetkovým testem, resp. jak důkladně budou testy probíhat, jak pečlivě budou přezkoumávány úspory (co když je dotyčný bude mít ukryté pod slamníkem?) a jak sofistikovaně budou analyzovány počty aut či chalup… Každopádně je nutno vyvrátit stesky kritiků, kteří majetkové testy odsuzují a argumentují přitom odvoláváním se na svobody občanů.
Každý občan Česka se přece zevrubnému úřednímu vhledu do vlastních majetkových poměrů může vyhnout – tento majetkový test (tzn. zjišťování majetkových poměrů žadatele) není povinností. Týká se jen těch občanů, kteří po státu (tedy po daňových poplatnících) žádají peníze.
Jistě, je poněkud nekonzistentní, že se stát chystá přezkoumávat majetek „prostých“ příjemců sociálních dávek, kdy tentýž stát přiděluje mnohasetmilionové či miliardové státní či evropské dotace firmám, potažmo byznysmenům, aniž by prováděl přezkumy výše či rozsahu jejich majetku. Ale ani tato kacířská úvaha nemění nic na faktu, že principiálně je zúžení skupiny příjemců sociálních dávek krok správným směrem k reálné sociální potřebnosti.
Jak bylo naznačeno, zavedení sociální superdávky je – světe div se – nepopulistické opatření Fialovy vlády, které neslibuje a nedává všechno všem. I přesto opětovně podtrhuje pachuť koncepčního „ALE“: fatálním rozporem je fakt, že přes všemožné reformy a navzdory zavádění majetkového testu je v Česku nadále budován a udržován sociální stát.
Což samo o sobě neznamená problém, jenže jde o sociální stát budovaný a rozvíjený na dluh. Myšleno na dluh všech, a to je v jistém smyslu těžce rozporuplné. Blahobyt dosahovaný na dluh přece nelze považovat za reálný blahobyt – je to jen „vypůjčená“, dočasná fikce blahobytu. Sociální stát na dluh není reálný sociální stát, ale spíše jen prohlubování sociální černé díry, která vede nikoliv k lepším, ale k potenciálně horším zítřkům.
Je přece téměř notoricky známým faktem, že se Česko po roce 2019 – jistě také (ale nejen) pod tlakem covidového šoku – začalo propadat do dluhové propasti, když během pouhých šesti let (včetně roku letošního) „dokázalo“ nakumulovat rozpočtové deficity v úhrnu za téměř 2 biliony korun a kdy se celkový státní dluh ČR vyšplhal k 3,4 bilionům korun.
Je nad slunce jasnější, že předpoklady pro udržování či dokonce rozvoj sociálního státu, tedy státu s velkorysými sociálními dávkami, vzaly v Česku za své. Myšleno ze střízlivě-přirozeného pohledu, který ve světě politiky není tak úplně běžný. Tuzemský sociální stát je nadále udržován tak, aby dělal „čest svému jménu“, ať to stojí, co to stojí – bez ohledu na vršící se kupu dlužních úpisů vlády.
V racionálním a přirozeném světě by dávalo logiku, aby sociální stát byl výsledkem skutečného bohatství společnosti a skutečných možností ekonomiky. V našem reálném světě jsou chod věcí a jejich logika převráceny vzhůru nohama.
Sociální dávky, i kdyby byly nastokrát majetkově testovány, se neodvíjejí od finančních možností státu. Protože pokud by se od nich odvíjely, pak by prakticky nemohly existovat, neboť vláda vězí až po uši v dluzích.
Dávky jsou stanovovány ryze politicky, tj. dominantně dle politické poptávky. Od toho se odvíjí i jejich výše, a to prakticky bez ohledu na důsledky v podobě státního zadlužování, které však – férově řečeno – není způsobováno jen sociálními dávkami (a opět odhlédněme od důchodů, které nejsou sociální dávkou).
V dané situaci, kdy se stát stále více zadlužuje, je prováděná sociální politika – i včetně majetkově testované superdávky – sžíravě problematická. Přináší sice části občanů sociální úroveň nad rámec jejich přirozených možností či možností trhu, ale to vše jen za cenu zadlužování všech ostatních, včetně samotných příjemců sociálních výdobytků a budoucích generací.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
