KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Jak se už v této zemi stává novodobou tradicí, i letos počátkem roku stouply spotřební daně na tabákové výrobky a lihoviny, potažmo alkoholické nápoje. Nepřekvapivě se ukázalo, že zvýšené daně na vybrané „neřesti“ nemusejí automaticky znamenat lepší výběr peněz do státní kasy.
Proto do značné míry překvapil návrh ekonomů zavést pravidlo automatického zvyšování daní. Pokud by se takový koncept uchytil v politické praxi, Česko by se definitivně mohlo „pyšnit“ titulem automatizovaného státu, v němž vedle samočinně zvyšovaných daní rostou – dle státem provozovaného automatu – nejenom platy ústavních činitelů či důchody, ale i výdaje na obranu, minimální mzda a nespočet jiných parametrů. Politici by pak navenek byli z obliga a za výsledný tristní stav rozpočtů by byl viněn státní automat…
Od ledna letošního roku vzrostla v důsledku tzv. vládního konsolidačního balíčku daň z lihu o 10 %; ta v roce 2026 stoupne ještě o dalších 5 %. Jestliže tedy loni v případě 40% lihoviny činila 71 korun na půllitr, letos tato sazba vyroste na 78,20 Kč, tj. o více než 7 korun na půllitr. Podobně se letos zvýšily spotřební daně z cigaret, tabáku či doutníků o 5 %. Stejným tempem pak skočí nahoru i v letech 2026 a 2027.
Proklamovaným cílem je ochrana veřejného zdraví. Pochopitelně i s tím, že tato „ochrana“ má přinést více peněz do státní kasy. Jenže ouha, nedávno se ukázalo, že stát loni (tj. v roce 2024) nevybral na spotřební dani z lihu očekávanou částku, přestože sazba daně od začátku roku vzrostla o deset procent. Nominálně zůstal výběr „lihové“ daně na úrovni roku předcházejícího, v němž ještě platila nižší daňová sazba.
V tu samou dobu se objevil návrh skupiny ekonomů, jejichž proklamovaným cílem je pomoci veřejným rozpočtům. Přišli s „desaterem“ (opatření, nikoliv přikázání), v němž mj. navrhují zavést automatickou valorizaci spotřebních daní a environmentálních poplatků. Do hry se tedy dostává idea další „automatizace“ vztahující se nějakým způsobem k hospodaření státu, respektive ke státnímu rozpočtu.
Je to zneklidňující koncept. Už nyní se „státní automatizace“ se svými problematickými aspekty promítá do mnoha oblastí. Připomeňme, že již dříve byly uzákoněny automatické valorizace penzí a poměrně nedávno i automatické valorizace platů ústavních činitelů. V platnosti jsou i automatizovaně valorizované platy učitelů, nemluvě o „automatu“ na stanovení minimální mzdy.
V hypertrofované podobě se pak v poslední době setkáváme s debatou o zvyšování – dnes již v ČR pevně uzákoněného – podílu povinných výdajů na obranu ze současných 2 na 3 % HDP. Takto vytvářený systém automatizovaných povinností – typicky státu, ale u minimální mzdy jde o tržní subjekty – začíná připomínat podivnou kombinaci matrixu a nadvlády „umělé politické inteligence“ nad celou společností; a nakonec zřejmě i nad politiky samotnými.
Zatím naštěstí pouze akademická úvaha o valorizaci spotřebních daní má v jistém prvoplánovém smyslu logiku, neboť inflace snižuje reálnou hodnotu této daně – zjednodušeně řečeno: 71 korun má dnes, po třech letech vysoké inflace, nižší reálnou hodnotu než řekněme před 10 lety.
Zvyšování sazby je na první pohled racionální reakce na inflační znehodnocování peněz. Je však nutno podotknout, že zmiňované volání po automatické navyšování je tak trochu nošením dříví do lesa. Jak tabákové, tak lihové daně již mají jasně narýsovaný a pevně zakotvený plán valorizací až do roku 2027. Co přesně bude potom, se dá předvídat s jednou spolehlivou jistotou: politici budou mít tendenci daně dál zvyšovat, neboť potřeba vyšších státních příjmů i výdajů je přirozenou vlastností demokratického systému.
Idea zautomatizování růstu (zatím jen) spotřebních daní však naráží na nepřejícnou realitu. Jak je popsáno výše, zvýšení spotřební daně nepřináší automaticky vyšší příjmy státu. Úměra mezi výší daně (a v důsledku vyšší cenou zboží) a výnosem platí jen do určité limitní cenové/daňové úrovně.
Pokud je tato kritická „limitní úroveň“ dosažena, pak už prodej (v tomto případě lihovin), potažmo státní výnos z něj neroste. Spotřebitelé od určité výše daně odmítají z osobních ekonomických příčin novou cenu akceptovat a uchylují se k alternativám, jako vlastní výroba či nákupy alkoholu v zahraničí.
Politický apetit generovat vyšší státní příjmy skrze vyšší daně je a bude věčný.
Myšlenka zavádět automatické valorizace je proto zneklidňující, nikoliv jen pokud jde o přímé dopady v oblasti spotřebních daní. Primárně je hrozivá jako zárodek potenciálního automatického valorizačního mechanismu, který by mohl motivovat k jeho aplikování na jiné daně či poplatky.
Jistě, například u zvyšování daně z příjmu fyzických osob jsou politici většinou dost opatrní, bojí se hněvu zaměstnanců. Pokud by však zavedli dostatečně rafinovaný „samočinný“ valorizační mechanismus, mohli by tím svoji „vinu“ za zvyšování daní zakamuflovat a tvářit se, že oni jsou z obliga. Což by pro daňové poplatníky nebyla výhra.
Jakékoliv snahy o rafinovanější, samočinnější a inflaci potírající valorizace daní či poplatků uvalovaných na firmy a obyvatelstvo jsou přitom jen neblahým odrazem klíčového problému: stagnující (jelikož státem čím dál více řízená, plánovaná a regulovaná) ekonomika, jež nedokáže generovat dostatečné, reálně rostoucí příjmy do státní pokladny. Právě kvůli dlouhodobé stagnaci ekonomiky, za kterou nesou velkou vinu národní a bruselští regulátoři, pak vznikají kontroverzní nápady, jako je právě zautomatizovat zvyšování daní, zatím tedy „jen“ těch spotřebních…
Pokud by ekonomika v Česku zdravě rostla, narůstaly by – z podstaty věci – i reálné příjmy státu, a nebylo by pak naléhavě potřeba získávat nové příjmy zvyšováním daní a poplatků. To je ovšem do značné míry jen teoretická úvaha, neboť zvyšování příjmů státu není a nebude nikdy dostačující.
Vlády mají vždy tendenci utratit mnohem více, než dokáží od poplatníků vybrat, jelikož hlavním politickým nástrojem je nalévání dalších a dalších miliard do existujících i neexistujících „problémů“ – bez ohledu na to, že tyto peníze reálně nemají. Jinými slovy: politický apetit získávat vyšší příjmy skrze vyšší daně je a bude věčný.
Myšlenka zavádění některých automatických valorizačních mechanismů může mít ale i své přínosy. Například bez jakž takž pevně stanoveného valorizačního mechanismu by zvyšování důchodů bylo z pohledu seniorů loterií a pro politiky každoroční bitvou všech proti všem.
Ovšem má i svá negativa, a to zejména pro státní kasu, pokud jde o automatické valorizace jiných výdajů státního rozpočtu. Pokud by se uchytila myšlenka uzákonit na neurčitě dlouhou dobu automatický mechanismus zvyšování daní, do kterého by politici nemuseli každý rok zasahovat a nést za to politickou zodpovědnost, byla by to vůči voličům finta, která by politiky částečně zbavovala zodpovědnosti za hospodaření státu.
Stát by hypoteticky nemusel tolik šetřit, protože by měl automaticky zajištěny vyšší příjmy skrze „samočinně“ se zvedající daně. V praxi, jak dokazuje realita, totiž vlády příliš šetřit neumějí, takže by se jim automat na vyšší daně hodil.
O to více je však idea „nepoliticky“ automatizovaného zvyšování daní nebezpečná a v jistém smyslu i nedemokratická.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
