Soudce Jan Sváček: Němec byl schopný ministr, Pospíšil brzdil samosprávu

Pane doktore, vy jste soudcem od roku 1983. Po revoluci jste šéfoval Obvodnímu soudu pro Prahu 8 a posléze jste 14 let vedl Městský soud v Praze. Za dva roky vám vyprší mandát, dosáhnete 70 let. Kdyby ta hranice padla nebo byla individuální, uvažoval byste o pokračování?

To je velmi hypotetická otázka. Je to skutečně velmi individuální. Jsou soudci, kteří už před sedmdesátým rokem dosáhli svého zenitu a skončili – ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně. Ale jsou soudci, kteří v těch sedmdesáti letech odcházejí na vrcholu svých sil a těch je škoda. 

Teď jsme se na Vrchním soudu rozloučili se dvěma kolegy, kteří by i nadále byli velmi platnými členy kolektivu. Sám na tu otázku nejsem připraven odpovídat, protože cítím, že věk hraje roli.

Vzpomínám si, když jsem začínal soudit v 80. letech – dělal jsem opatrovnické i trestní věci zároveň. O víkendu jsem to diktoval a hrozně dobře mi to šlo, kauzy odsýpaly. Čím je člověk starší, tím to jde pomaleji. Názory začínají být komplikovanější a v současné době už bych si netroufl skončit několik trestních kauz denně. 

Člověk o tom víc přemýšlí. Což je asi dobře, ale hrozí i ztráta paměti či schopnosti improvizace. Česká republika má tu hranici možná ještě trochu dál než některé země, takže buďme za to rádi.

Jako funkcionář jste jistě zažil případy, kdy soudce na funkci nestačil už před limitním věkem. Jak jste to řešil? Musel jste někoho „donutit“ odejít?

Na Vrchním soudu jsem to nezažil, tam jsem byl obklopen skvělými kolegy. Ale z pozice předsedy Městského soudu v Praze, který hlídá i obvodní soudy, jsem se k tomu dostával. Ne vždy vše vyřeší kárné řízení. 

Zakládal jsem si na tom, že se mi s některými soudci podařilo domluvit jejich dobrovolný odchod. Říkal jsem jim: „Trápíte sebe, trápíte účastníky řízení, trápíte kolegy... bylo by lepší odejít.“ 

Velmi jsem si vážil těch, kteří tomuto mírnému nátlaku podlehli. V několika případech se mi dokonce dostalo dodatečného poděkování. Stali se z nich třeba úspěšní advokáti a přišli mi říct, že ta profese soudce pro ně nebyla a díky mně se našli. Kdyby toho nebylo, trápili by se do konce života.

Není problémem i to, že soudcovský plat a jistota odnaučí lidi jiným návykům, a oni se pak bojí odejít na třetinový důchod?

To je letité téma. Určitě by to usnadnilo koloběh, kdyby na jejich místo přišli mladší, méně opotřebovaní. Česká republika je na chvostu evropských poměrů z hlediska příjmů po skončení mandátu. Na druhou stranu je třeba říct, že soudcovský plat je natolik dobrý, že se z něj dá na ten důchod dobře ušetřit.

Aktuálním tématem je revize soudní mapy a možné rušení malých okresních soudů. V Česku je asi 30 soudů, které mají pod 20 soudců, pět jich má dokonce pod 10. Vy jste řídil 14 let velmi velký soud. Jaká je podle vás optimální velikost prvoinstančního soudu?

Já si nejsem úplně jist vizí rušení malých soudů. Většina nově nastupujících ministrů o redukci soudní mapy hovoří, ale po čtyřech letech se většinou nic nerealizuje. Nemůžeme to brát jen jako otázku peněz, je to otázka funkčnosti. Chtělo by to hlubší analýzu.

Jako „trestňák“ si ale umíte představit problém, kdy má okresní soud jediného trestního soudce. Ten je po úkonech v přípravném řízení vyloučen a nemůže věc soudit. Civilisté musí držet služby za něj. Není to na hraně funkčnosti?

S tím souhlasím. My jsme to řešili i z hlediska Městského soudu v Praze. Velké soudy vyřizovaly přípravné řízení a pohotovost v pohodě. U těch malých se museli zapojit civilní soudci do agendy, která jim není blízká, z které měli hrůzu. Jednou za měsíc je to postihlo a byly s tím komplikace. Z tohoto hlediska jsou ty úvahy důvodné.

Nabízí se řešení, se kterým přišel Libor Vávra – koncentrovat úkony přípravného řízení jen u některých soudů v kraji. Dojezdnost pro policii a advokáty je řešitelná a zbytek soudů by si ponechal samotné projednávání.

Tohle řešení se nabízí. Nejspíš by to byly vždy ty okresní soudy v sídle kraje, které by převzaly tuto agendu, a ostatní soudy by byly v pohodě. To by byl velmi rozumný krok, který by mnoho problémů vyřešil.

Zažil jste plejádu ministrů spravedlnosti. Kdo vám utkvěl v paměti v pozitivním smyslu, a kdo naopak justici neprospěl?

Jedním z nedoceněných ministrů byl doktor Novák, který nastoupil v době, kdy se lámalo směřování justice. Byla to obrovsky těžká pozice a on se s tím vypořádal skvěle. Dobře se mi spolupracovalo i s Pavlem Blažkem v jeho prvním období nebo s krátkodobým ministrem Burešem. Důležité je, aby ministr nechal justici dýchat, zajistil ji finančně a personálně a poskytl jí autonomii.

Nebudu vás trápit otázkou na „bad guye“, ale zkusím nadhodit: Pavel Němec.

Nehodnotím současnost Pavla Němce, ale jako ministr měl tehdy velmi silnou pozici. Vzpomínám na to poměrně rád, protože většinu věcí, které jsme my krajští předsedové požadovali, byl schopen zařídit. Z hlediska organizace a shánění peněz se nám s ním žilo dobře.

A co Jiří Pospíšil?

S Jiřím Pospíšilem jsme hodně bojovali na téma soudcovské samosprávy a Nejvyšší rady soudní moci. Nebyl příznivcem této myšlenky. Zajímavé je, že když už nebyl ministrem, sešli jsme se a on mi sebekriticky řekl, že s odstupem času dospěl k závěru, že na tom něco je. Chápu to – ministr, který nastoupí, nemůže jen tak odevzdat kompetence, to by ho v jeho straně zkritizovali. Ale myslím, že jsme tu záležitost prošvihli na začátku devadesátých let a teď se k tomu budeme vracet jen velmi těžko.

Zmínil jste Pavla Blažka. Překvapil vás jeho konec?

Heleďte, já tomu vůbec nerozumím. To je něco, co prostě nechápeme. Pořád si říkám, že až se jednou něco dozvíme, plácneme se do čela. Ale teď to nejsem schopen hodnotit. Je to hrozně zvláštní.

Dvakrát jste kandidoval na ústavního soudce a nevyšlo to. Ponesete si z toho trauma, nebo jste to už vydýchal? Vstupoval jste do toho s čistým štítem a vyšel z toho pošpiněn.

Už dávno jsem to vydýchal. Uvědomuji si, že v době, kdy jsem dělal předsedu Městského soudu v Praze, jsem možná trochu zpychnul. Zakládal jsem si na tom, že se můžu utkávat s mocnými a nevyhovět jim. To je v pořádku, ale někdy to člověka dožene. Přicházel jsem z frekventované funkce, která byla mnoha lidem a politikům trnem v oku.

Miloš Zeman tehdy v Senátu řekl, že si na vás nechal udělat šetření – zřejmě tajnými službami – a nic negativního nezjistil. Přesto jste podporu nezískal.

My jsme kdysi na Městském soudě dostali pokyn nechat některé soudce prověřit na vyšší stupeň utajení, například kvůli případům vojáků NATO. Nikdo se do toho nehrnul, tak jsem šel příkladem a nechal se prověřit sám. Netušil jsem, co to obnáší. Byl jsem velmi sledován, můj telefon, bankovní účet, soukromí bylo pod drobnohledem tajných služeb. 

Takže mě ani nenapadlo argumentovat proti nesmyslným nařčením, když bylo jasné, že jsem prověřený. Byla to politická atmosféra v Senátu. Dnes si hrozně vážím toho, že jsem zůstal na Vrchním soudu v Praze. Ta práce mě baví a jako trestňák k ní mám větší předpoklady.

Sledujete jako soudce Vrchního soudu pravidelně nálezy Ústavního soudu? Sami ústavní právníci tvrdí, že je soud zahlcen a jeho produkce je nadměrná.

Čtu ty, které souvisí s trestní agendou. Ale obecně si myslím, že Ústavní soud funguje skvěle. Když porovnáme země kolem nás, máme dobrou garanci. Pokud se naše společnost bude polarizovat, Ústavní soud se může stát trnem v oku, ale zatím tomu odoláváme.

Nezpůsobují některá rozhodnutí v praxi komplikace? Třeba rozšiřování pojmu účinného vyšetřování?

Tady bych raději zůstal nad věcí, abych si nezpůsobil problém pro rozhodovací činnost. Ale některá rozhodnutí jsou přelomová. My teď na Vrchním soudu hodně pracujeme s rozhodnutím profesora Fenyka o aktivitě odvolacího soudu. Zjistili jsme, že už v deseti kauzách proběhla aplikace tohoto nálezu. Zabrání se tím soudnímu ping-pongu, kdy odvolací soud nemůže prosadit svůj názor.

Když jsem ale mluvil s profesorem Fenykem, říkal: „Ale my jsme to takhle nemysleli.“ Nebylo by čistší změnit trestní řád?

To už jsem také slyšel. Ale my soudci vykládáme to, co je napsané. Samozřejmě by legislativní změna byla čistší a jednodušší. Stojí to na dvou nebo třech nálezech, což není úplně pevný základ pro tak zásadní změnu praxe. Ale postupujeme podle toho, co říká Ústavní soud.

Ve svých kandidátských projevech v Senátu jste mluvil o nadužívání, nebo dokonce zneužívání trestního práva v politickém a podnikatelském boji. Trvá ten problém?

Možná bych ten termín upravil na nadužívání trestní justice. Pořád platí, že pro státního zástupce je nejjednodušší formou poslat věc k soudu. Všechno ostatní, jako zastavení či podmíněné odložení, vyžaduje vlastní odpovědnost a zdůvodňování instancím. Když podá obžalobu, má pokoj. Platí zásada „prožeňme to soudem, on s tím něco udělá“.

Proč soudci častěji nevrací věci k došetření?

Před lety jsme v trestním řádu zpřísnili možnosti vrácení věci k došetření. Už to není tak jednoduché. Ale máme instituty jako podmíněné zastavení trestního stíhání. Zjišťujeme ale, že jich je v přípravném řízení hrozně málo. Proč? Státní zástupce se bojí odpovědnosti. A obhájce ex offo to nenavrhne, protože by se připravil o placené úkony před soudem.

Nový ministr spravedlnosti prohlásil, že nepřebírá justici v dobré kondici. Souhlasíte?

Ministr to hodnotí z pohledu exekutivy a rozpočtu. Ale justice je především nezávislé rozhodování soudů. A v tomto směru bych zásadně nesouhlasil. Můžeme se pyšnit tím, že máme garance pro nezávislé rozhodování. Excesy jsou selháním jednotlivců, ne systému. Pokud jde o nezávislost, je české soudnictví v dobré kondici.

V roce 2017 jste obvinil Soudcovskou unii ze servility, že nechala padnout projekt Nejvyšší soudcovské rady. Dnes byste ministrovi radil, aby šel cestou samosprávy?

Argumentem odpůrců je Polsko a Maďarsko. Nicméně jsem přesvědčen, že institucionální završení soudní moci tady chybí. Omezilo by to kompetence ministra, ale z hlediska dělby moci by to prospělo. Bohužel se obávám, že nebude ochota rozvířit tuto diskuzi.

Vy jste mohl být ministrem spravedlnosti. Proč jste to nevzal a neprosadil to?

Měl jsem týden na rozmyšlenou. Zjišťoval jsem, jestli by bylo možné stát se ministrem a zároveň předat soudnictví ty kompetence, které mu náleží. Dozvěděl jsem se, že nikoliv. Že touto cestou by se moje fungování ubírat nemohlo. To byl hlavní důvod, proč jsem to tehdy odmítl.

Na závěr, je něco, co jsme nezmínili a co vás trápí?

Je to neslušné, že jsme nezmínili odměny našich administrativních pracovníků. Připadal bych si trapně, kdybych to neřekl. Jsem obklopen nadšenými lidmi, kteří za bídné peníze pracují za nás. Bez nich bychom nemohli existovat. Tady v Praze mohou jít vařit kafe do cestovky za mnohem víc peněz. Byl bych hrozně rád, kdybych se dočkal posunu v této oblasti. Ti lidé a ten systém by si to zasloužili. Moc důležitějších problémů v justici nemáme.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.