Pavel Blažek mě naučil víc než škola, říká poslankyně STAN Urbanová

Jste poslankyně, ale nejste právnička, nýbrž ekonomka. Jak jste se dostala k tématům práva a justice?

Že nejsem právnička, mi je vyčítáno velice často. Můj tatínek ze mě chtěl mít ekonomku, takže jsem šla na ekonomku, ale vybrala jsem si obor mezinárodní vztahy a politologii, který mě k tomu ekonomickému studiu bude bavit. A nakonec to úplně převážilo.

Studovala jste osm let, to je poměrně dlouho…

Byla jsem takový ten vysokoškolák, který při studiu pracuje, hodně jsem také cestovala, vzdělávala jsem se ve Francii, v Británii... Ale k vaší předchozí otázce – k politice mě přivedla debata krajských lídrů v roce 2016. Tehdy jsem opravdu strašně moc nechtěla, aby Středočeský kraj znovu vedl někdo jako pan Rath. Pozvala jsem úplně všechny a zaujali mě Vít Rakušan a Martin Kupka. Po volbách mi pak nabídli práci analytičky na krajském úřadu.

A odtud byl už jen krok do Poslanecké sněmovny?

Když se o rok později rozpadla krajská koalice, Vít Rakušan mi nabídl práci v Poslanecké sněmovně. Nejdříve jsem mu dělala asistentku, a pak jsem vedla náš think-tank iSTAR, který jsme tehdy zakládali. Chtěli jsme se ideologicky ukotvit a pracovat dovnitř strany. Bylo mi tehdy asi 27 let, byla jsem jedna z nejmladších ředitelek takového institutu.

Vaším hlavním tématem se stalo domácí a sexualizované násilí. Založila jste i úspěšnou iniciativu a podcast Pod svícnem. Co bylo tím prvotním impulsem?

Nás se spoluzakladatelkou Míšou Studenou naprosto zhrozila informace, že ročně na následky týrání umírají až čtyři děti mladší pěti let. To nám přišlo příšerné. Chtěly jsme nějak systémově pomoci, a tak jsme se domluvily, že založíme iniciativu, která bude zveřejňovat příběhy těch lidí a ukazovat, co je v systému špatně.

Nestačí, když politik vystoupí na tiskové konferenci?

Často nějaký politik přijde na jednu tiskovku s nějakým tématem a buší tam do stolu. Ale aby se stala skutečná systémová a celospolečenská změna, tak potřebujete nejenom to říkat ve sněmovně, ale vysvětlovat to i lidem. I proto jsme to dělaly.

Jedna z věcí, kterou se vám podařilo prosadit, je tzv. dětský certifikát. Čelí ale obrovské kritice od špiček české justice – kritizuje ho soudce Nejvyššího soudu Jiří Říha, šéf katedry trestního práva Tomáš Gřivna i nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Tvrdí, že je to dobrá myšlenka, ale špatně provedená.

Tohle téma prosazuji tři roky všude, kudy to šlo. V určité fázi jsme narazili na odborný názor, že je to další trest a že nemůžeme lidi přece zpětně trestat. A teď vám přiznám – my jsme vlastně tenhle argument obešli. Obešli jsme ho proto, že jsme chtěli, aby člověk, který v roce 2016 někoho znásilnil, znásilnil dítě, aby zítra nemohl učit. 

Jak jste to tedy obešli?

Použili jsme stejný princip jako u jiných profesí. Například bezúhonnost. Kdybyste chtěl dělat mysliveckou stráž a v roce 1998 jste něco provedl – znám příklad, kdy za komunismu někdo rozkrádal socialistický majetek, což ani není násilný trestný čin –, tak dnes byste se nemohl stát členem myslivecké stráže, protože v očích zákona nejste bezúhonný.

Ale myslivec má v ruce flintu…

Ano, ale lidé, kteří znásilňují druhé, mají dovednost si toho druhého podmanit, manipulovat s ním. My jsme v Česku stále zastavení v myšlení, že když někoho chcete znásilnit, máte v sobě touhu po sexu. Ale ono je to mnohem víc o tom, že chcete uplatnit svoji moc. Spousta lidí, kteří znásilnili jedenáctileté holčičky, nejsou pedofilové, ale mají v sobě něco, co jim tohle způsobilo. My jsme nechtěli, aby takoví lidé mohli pracovat s dětmi.

Proces schvalování byl ale velmi bouřlivý. Objevil se konkurenční návrh a vy jste dostala nálepku „aktivistická princezna“.

Považovala jsem za nefér, že místo toho, aby se vedla konstruktivní debata, jsem se z rozhlasu dozvídala, jaká jsem příšerná aktivistická princezna, protože chci, aby to bylo doživotně. Z toho se vytvořila taková bramboračka, že i pro mě bylo složité argumentovat. Za těch šest týdnů, co zbývaly, se dala udělat spousta práce, aby ta legislativa byla dobrá, ale o tom se mnou nikdo nemluvil.

V politice ale často rozhoduje pragmatismus. Jak se vám daří prosazovat věci v takto polarizovaném prostředí?

Víte, tohle mě naučil Pavel Blažek. A já vím, že to otevírám uprostřed bitcoinové kauzy, ale on mě jako pragmatický politik v tomhle opravdu naučil, že zaprvé to, že on je konzervativní a já liberální, vůbec neznamená, že si spolu nemůžeme sednout k jednomu stolu. A zadruhé mě naučil, jakým způsobem hledat styčné plochy.

Na druhou stranu, existuje i riziko křivých obvinění. Máme tu případ soudce Švaňhala, který byl nakonec očištěn, ale trvalo to osm let. Nedávno zase jiný soudce rozhodoval o muži, který skončil ve vazbě na základě lživého obvinění expřítelkyně. Nevytváří ten veřejný tlak riziko, že orgány činné v trestním řízení budou jednat zbrkle?

Já lidi, kteří museli prožít křivé obvinění, považuju za další oběti toho systému. Myslím si, že potřebují stejnou ochranu. Ale musíme si říct, že procento křivých obvinění nijak nevybočuje. Přesně v tu chvíli, kdy my uděláme politikum z jakékoliv kauzy – proto já jsem málokdy mluvila o Dominiku Ferim –, tak ublížíme těm skutečným mladým holkám, dalším Kristýnkám, které se teď rozhodují, jestli to nahlásit.

Takže vy nevěříte systému trestní justice v této oblasti? Máte pocit, že soudci jsou málo naklonění právům obětí?

Takhle bych to nikdy neřekla, svět není černobílý. Řekla bych, že nevěřím tomu systému celkově. Nemůžou za to jenom soudci, nemůžou za to jenom státní zástupci, nemůžou za to jenom policisti. 

Soudci mi často říkají: „No jo, ale my nemáme znalce. Nemáme se na koho obrátit, abychom znali dopady na toho člověka.“ Mají naprostou pravdu. Vidím OSPODy, které nezasáhnou, vidím učitele, kteří nevědí, co s tím dělat, a tak to ani nenahlásí. Vidím policisty, kteří už sice vyslýchají citlivě, ale pak to špatně kvalifikují.

U případu „Kristýnka“ se státní zástupce neodvolal proti podmínce. Jak to vnímáte?

Je to státní zástupce, takže zastupuje nás všechny. Mě to trochu pohoršuje. Nevidím to málokdy, je to docela časté. Ten rozsudek by měl obsahovat důvod, proč padl takový trest. I kdyby s tím lidé nesouhlasili, ten důvod tam být musí.

Ta dobrá zpráva je, že se tím státní zastupitelství nyní znovu zabývá. Ta špatná je případ soudce Švaňhala, kde Ústavní soud v podstatě potvrdil, že i na domácí násilí se musí uplatňovat princip ultima ratio, tedy zásada, že trestní právo má být použito až jako poslední možnost.

Já nejsem v nepřátelské pozici vůči žádné složce toho systému. Za ty čtyři roky jsem zjistila, že spíš mám pocit, že každá ta složka, a to jsou třeba i lékaři, se postupně vzdělává a posouvá. Ale my tady doháníme nějakou minulost. A pojďme nebýt naštvaní za to, že se ti lidé ozývají. Pojďme opravdu pracovat na tom, aby zítra to bylo lepší.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.