Žena byla před 16 lety zneužita knězem: Prolomí ÚS zásadu „není trestného činu bez zákona“?

Padne v zájmu posilování práv obětí sexualizovaného násilí jedna ze základních zásad trestního práva, totiž nullum poena sine lege praevia – není trestného činu bez zákona? A stane se z Ústavního soudu v podstatě řádná přezkumná instance v případech, kdy orgány činné v trestním řízení dospějí k závěru, že k trestnému činu nedošlo? 

To jsou jen některé z otázek, na které pravděpodobně dostaneme odpovědi již tuto středu. To má ÚS v plánu vyhlásit rozhodnutí v případu ženy, která měla být před více jak 16 lety znásilněna katolickým knězem. Tedy znásilněna dnešním pohledem trestního práva a judikatury. 

K nedobrovolnému, nekonsenzuálnímu sexuálnímu styku plnoleté ženy mělo dojít v letech 2008 – 2009. Tehdy měl kněz zneužít její důvěry a svého postavení zpovědníka, vysokoškolského učitele a vedoucího diplomové práce.

Orgány činné v trestním řízení se jejím případem začaly zabývat až v roce 2020, kdy na něj narazily při vyšetřování jiného případu. Dospěly však nakonec k závěru, že jakkoliv jednání kněze splňuje znaky sexuálního nátlaku podle nového trestního zákona, s ohledem na tehdy platný starý trestní zákoník jednání podezřelého nenaplňuje žádnou ze skutkových podstat trestných činů v něm obsažených.

Nelze ho posuzovat jako pohlavní zneužívání dle § 243, jelikož žena v dané době nebyla nezletilá ani svěřená dozoru podezřelého, ani jako znásilnění dle § 241 odst. 1, neboť ze strany podezřelého nedošlo k násilí ani pohrůžce násilí – žena mu sice několikrát sdělila, že s jeho sexuálním jednáním nesouhlasí, nikdy však svůj nesouhlas nevyjádřila v době, kdy k tomuto jednání docházelo, ale až poté. Policie proto rozhodla o odložení věci, s čímž se ztotožnilo i státní zastupitelství.

Žena neuspěla ani s ústavní stížností – ÚS v roce 2021 její stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, když se zcela ztotožnil se závěry policie a státního zastupitelství. Podle tehdejšího názoru ÚS byla totiž základem ústavní stížnosti nespokojenost stěžovatelky s výsledky vyšetřování.

„Posouzení, je-li konkrétní jednání trestným činem či nikoli, vychází ze zákonné definice konkrétního trestného činu, a nikoliv od očekávání poškozeného,“ konstatoval tehdy tříčlenný senát, z něhož je ústavním soudcem v současné době již jen Jaromír Jirsa. S tím, že právo na tzv. účinné vyšetřování se vztahuje k řádnému procesu, nikoliv k jeho výsledku.

„Šlo o nepřijatelné porušení mravních pravidel spjatých zejména s očekáváným chováním představitele církve, které však přísluší sankcionovat podle morálních nebo církevních regulí. Ne každé neetické či společensky nepřijatelné jednání je trestným činem a podléhá kontrole obecných soudů, které jediné rozhodují o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 40 odst. 1 Listiny); příslušné orgány veřejné moci v rámci jim svěřené kompetence nezjistily konflikt s platnou právní normou,“ odůvodnil své rozhodnutí o nepřijatelnosti stížnosti tehdejší první senát ÚS.

Minulý rok v červnu však došlo ke zvratu: Evropský soud pro lidská práva (ESLP) vydal rozhodnutí, podle něhož stát stěžovatelce neposkytl přiměřenou ochranu, čímž porušil svůj pozitivní závazek kriminalizovat a účinně stíhat všechny nekonsenzuální sexuální akty. Povinnost stíhat takové jednání vyplývalo podle ESLP již z jeho rozsudku z roku 2003 v případu M. C. proti Bulharsku.

V reakci na ESLP rozhodlo plénum ÚS v květnu letošního roku o obnově řízení.

„Ústavní soud konstatuje, že z podkladů, na jejichž základě o obnově řízení rozhoduje, neplyne žádná skutečnost, která by možnost nápravy porušení navrhovatelčina práva na účinné vyšetření jí tvrzených skutečností jednoznačně vylučovala. Na žádnou takovou skutečnost neupozornily ani orgány činné v trestním řízení v nyní poskytnutých vyjádřeních k návrhu na obnovu řízení. 

Jejich tvrzení, že jednání vedlejšího účastníka nelze podřadit pod žádnou skutkovou podstatu tehdy účinného trestního zákona, je za daných okolností předčasné. Takový závěr je možno vyslovit poté, kdy budou řádně zjištěny a vyhodnoceny všechny relevantní skutkové okolnosti. Pokud byl znak bezbrannosti součástí skutkové podstaty a tehdejší judikatura soudů ukládala orgánům činným v trestním řízení jej vyhodnotit (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 995/2010 ze dne 1. 9. 2010, zmíněné ESLP pod bodem 19), nelze požadavek na vypořádání se s tvrzením navrhovatelky o naplnění tohoto znaku považovat za překvapivý či dokonce nepřípustný,“ uvádí se mj. v rozhodnutí pléna ÚS.

S tím nesouhlasil – a to zásadně – jediný soudce, Tomáš Langášek (z rozhodování byla vyloučena ústavní soudkyně a trestní právnička Dita Řepková, a to z důvodu, že v době, kdy případ projednával ESLP, u tohoto soudu působila).

„Chci především upozornit na rizika uvíznutí na mělčině, do níž plénum Ústavního soudu neprozřetelně stočilo kormidlo, jakkoli ve víře, že se orientuje podle Evropského soudu pro lidská práva,“ odůvodnil svůj nesouhlas s rozhodnutím pléna Langášek.

Podle něho tím ÚS nebezpečně otevírá „Pandořinu sříňku“ v podobě prolomení zásady „není trestného činu bez zákona“. Trestní zákon platný v té době podle Langáška takový trestný čin, jakého se měl kněz na ženě dopustit, neznal.

„Pokud bychom dnes tyto znaky v trestním zákoně účinném do konce roku 2009, po tolika letech a zpětně, vyložili široce a za bezbrannost u trestného činu znásilnění bychom považovali prostou pasivitu, resp. za dozor u trestného činu pohlavního zneužívání bychom považovali i vztahy mezi vedoucími diplomových prací, resp. vyučujícími na vysoké škole a dospělými vysokoškolskými studenty či studentkami, narušili bychom právní jistotu na poli trestního práva s nejinvazivnějšími zásahy veřejné moci do základních práv nejen v této konkrétní věci, ale v trestním právu obecně,“ varuje disentu soudce Langášek.

„Otevřeli bychom Pandořinu skříňku a vydláždili cestu k trestání pachatelů za skutky, které v době jejich páchání nemohly být jako trestné činy vyhodnoceny, protože je nebylo možné pod tehdy existující definice trestných činů podřadit. Není to už totiž otázka nějakého rozšiřujícího (extenzivního) výkladu (ostatně ani ten v trestním právu k tíži obviněného nemá místo), nýbrž výkladu contra legem, tedy proti znění účinného zákona, jak byl dosud chápán. Jinak řečeno, nejde tady již o standardní retrospektivu evolutivního nalézání práva (do určité míry přípustnou i v trestním právu hmotném), ale za ni vydávanou retroaktivní změnu zákona v materiálním smyslu v neprospěch (potenciálně) obviněného. Ta je ústavně nepřípustná, neboť je v rozporu s uvedenou zásadou nullum crimen,“ dodává v disentu soudce Langášek.

Na Langáškovu stranu se přiklánějí i odborníci na trestní právo oslovení INFO.CZ.

Podle profesora Jaroslava Fenyka, bývalého náměstka nejvyšší státní zástupkyně a někdejšího místopředsedy ÚS, sice ESLP vytkl orgánům činným v trestním řízení příliš restriktivní přístup (nezohlednily psychický stav oběti, její zranitelnost a kontext), což vedlo k tomu, že útok nebyl náležitě vyšetřen. 

Nevyslovil však žádný závazek obnovit vyšetřování v této konkrétní věci. Naopak podle Fenyka dokonce výslovně uvedl, že mu „nepřísluší rozhodovat o trestní odpovědnosti případného útočníka“. A že jeho rozsudek není výrokem o vině ani výzvou k obnovení trestního řízení, a už vůbec neukládá českým soudům povinnost konkrétní trestní odpovědnosti pachatele ani retroaktivní rozšíření skutkové podstaty.

V trestním právu je podle profesora Fenyka přípustná jen evolutivní interpretace zákona, která je dostupná a předvídatelná. Retrospektivní, ex post rozšíření skutkových podstat „bezbrannosti“ a „svěření dozoru“ k tíži pachatele, by podle něho bylo v rozporu s čl. 39 Listiny a čl. 7 Úmluvy.

„Plénum zbytečně aktivistickým rozhodnutím o zrušení vlastního předchozího usnesení a faktickým vrácením věci k novému projednání a rozhodnutí orgánům činným v trestním řízení riskuje protiústavní rozšíření trestní odpovědnosti, které by bylo v rozporu s principem právní jistoty a ústavního právního státu, zejména proto, že orgány činné v trestním řízení mohou v obnoveném řízení vnímat rozhodnutí Ústavního soudu jako závazek postupovat právě v rozporu s uvedenými zásadami,“ domnívá se profesor Fenyk.

S Langáškovým disentem se shoduje i profesor Tomáš Gřivna, vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy: „Je dobře, že soudce Langášek varoval před tím, aby nyní orgány činné v trestním řízení posuzovaly čin očima pozdější právní úpravy (a jejího výkladu). To by skutečně byla chyba a naopak by takový přístup porušoval Úmluvou garantovaná práva obviněného, především čl. 7, resp. čl. 40 odst. 6 Listiny,“ uvedl pro INFO.CZ profesor Gřivna.

„Ne zcela se ztotožňuji s intenzitou obavy vyjádřené v disentu, ale jde principiálně o obavu důvodnou. Jde o to, jak se Ústavní soud zachová při novém projednání ústavní stížnosti. Mnohem víc mne ale zneklidňuje poukaz na pozitivní závazky státu. Tedy nejen závazek neodsoudit bez důkazů, ale z rozsudku ESLP minimálně tušený závazek i bez přesvědčení o důvodnosti, tedy relevanci zjištěných důkazů zahajovat trestní stíhání. Nebo snad i odsuzovat?“ upozorňuje na jiné aspekty téže „mělčiny“ prezident Unie obhájců, advokát Tomáš Sokol.

Podle Sokola je z perspektivy ochrany lidských práv a obětí trestných činů postup pléna ÚS pochopitelný. ÚS chtěl podle něho dát jasně najevo, že nález ESLP nebere na lehkou váhu a že je připraven aktivně reagovat na zjištěné porušení Úmluvy, i kdyby to mělo znamenat revizi vlastního staršího rozhodnutí.

Tím podle Sokola vyslal důležitý signál: práva obětí závažných činů – včetně práva na řádné vyšetření – si zaslouží zvýšenou pozornost, a pokud byly v minulosti opomenuty, existuje cesta, jak se k nim vrátit a zjednat nápravu. Na druhou stranu nelze však pominout opodstatněné otázky, které podle Sokola vyvstávají z Langáškova disentu i z obecných principů spravedlnosti. A první takovou otázkou je efektivita a smysl celého procesu.

„Opravdu lze očekávat, že po 16 letech od tvrzených skutků dojde k spravedlivému a úspěšnému trestnímu stíhání? Jak sám disent uvádí, pravděpodobnost je mizivá, neboť je téměř jisté, že věc je promlčena. I kdyby snad promlčecí lhůta formálně ještě neuplynula (či byla výjimečně přerušena), důkazní situace je po tolika letech extrémně obtížná – svědecké výpovědi vychladlé, stopy neobnovitelné. Hrozí tedy, že se příběh spravedlnosti uzavře pouhým formálním konstatováním porušení práv stěžovatelky, bez hmatatelného postihu pachatele,“ domnívá se Sokol.

To podle něho sice nezlehčuje význam morální satisfakce, ale vyvolává to nevyhnutelně otázku, zda se nejedná o prázdné gesto.

„Stát nyní stěžovatelce otevírá dveře k právu, které jí dříve odepřel, avšak za těmito dveřmi už možná není nic jiného než prázdná soudní síň. Pro oběť to může být Pyrrhovo vítězství – vyhrála spor o princip, ale fakticky se už mnoho dalšího nestane,“ upozorňuje Sokol.

„K tomu bych dodal otázku již výše nastíněnou: Jak daleko půjde prosazování pozitivního práva údajných obětí trestných činů? Bude to do budoucna znamenat právo domáhat se trestního stíhání ústavní stížností pokaždé, když orgány činné v trestním řízení dospějí k závěru, že k trestnému činu nedošlo? Včetně ústavní stížnosti proti zprošťujícímu rozsudku?“ upozorňuje Sokol na rizika případného kladného rozhodnutí.

Není bez zajímavosti, že rozhodnutí v této věci následuje po nedávném nálezu pléna v případu Anička. V něm soudce Langášek coby zpravodaj „slepil“ křehkou většinu ústavních soudců, která odmítla mj. invazivní zásah ÚS do systému trestní justice a přezkumnou roli ÚS v otázce přiměřenosti ukládaných trestů. Disentující menšina ÚS však již tehdy upozornila, že se jedná o „papírovou zeď“.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.