KOMENTÁŘ PETRA DIMUNA | Nález pléna Ústavního soudu v tzv. případu Anička, kdy se dívka, oběť letitého znásilňování ze strany svého otčíma, domáhala ústavní stížností zrušení pravomocného nepodmíněného trestu, je dvojím varováním obecné justici. Za prvé soudy musí důkladněji a smysluplněji odůvodňovat, jak dospěly k uložení konkrétního trestu. A za druhé, je zde rostoucí vnější i vnitřní tlak na to, aby obecná justice o dosavadní monopol na ukládání trestů přišla – a z Ústavního soudu se stal orgán pro „spravedlivé trestání“.
Plénum „Baxova“ Ústavního soudu vydalo další nález, kde si opět konkurují dva silné názorové tábory, přičemž i z odůvodnění většinového stanoviska je zřejmé, že může jít o poměr jen dočasný.
„Závěr, že Ústavní soud nemůže k ústavní stížnosti oběti nikdy zrušit výrok o trestu, by ale byl natolik zásadní, že kdyby měl většinovou podporu, jistě by se v odůvodnění objevil. Většina tak ponechává prostor k dalšímu judikaturnímu vývoji a rušení výroku o trestu kategoricky nezapovídá,“ uvádí se trefně v disentním stanovisku pětice soudců, zahrnující tentokrát i předsedu Josefa Baxu a obě jeho místopředsedkyně.
O nelehkém hledání shody napovídá, že během projednávání stížnosti plénem byly náznaky, že by o roli zpravodaje nálezu mohl soudce Tomáš Langášek přijít. A „výsledkovou tabuli“ mohlo poznamenat i případné sebevyloučení soudce Pavla Šámala, který tak jinak automaticky činí ve všech případech, v nichž spolurozhodovala na Nejvyšším soudu jeho manželka Milada Šámalová.
Nejvyšší soud: podmíněný trest je excesivní
Právě senát Nejvyššího soudu v čele s Miladou Šámalovou totiž minulý rok v případu rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti Pavel Blažek. A to se závěrem, že byl porušen zákon ve prospěch pachatele-otčíma. Pravomocné rozhodnutí senátu Krajského soudu v Brně podrobil Nejvyšší soud kritice a uložený podmíněný trest označil za neodpovídající.
K vyloučení Šámala však nakonec nedošlo, neboť předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci Ústavní soud v podstatě převzal. A nebylo napadeno ani stěžovatelkou, ačkoliv s částí jeho rozhodnutí nesouhlasila.
Z odůvodnění většinového stanoviska se dá usoudit, že právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je jedním z momentů, které nakonec „zachránilo“ pověst obecné justice. A přispělo k tomu, že se většina pléna nerozhodla o zrušení rozsudku a pravomocně uloženého trestu.
„(..) Nejvyšší soud jakožto obecný trestní soud zareagoval a autoritativně posoudil rozsudek krajského soudu jako odporující zákonu, neboť porušil práva stěžovatelky. V řadě aspektů ho dokonce označil za excesivní.
Systém trestní justice jako celek tak, ještě před posouzením ze strany Ústavního soudu, pojmenoval exces krajského soudu, což je přinejmenším z hlediska generální prevence a odstrašení pachatelů sexuálně motivovaného násilí nutno vzít v úvahu při hodnocení splnění pozitivních závazků státu jako celku plynoucích z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy,“ uvádí se k tomu v odůvodnění nálezu.
Právo oběti na spravedlivé potrestání pachatele?
V odůvodnění se plénum velmi obšírně vyrovnává i s aktuální judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), který zvláště v posledních letech výrazně posílil práva obětí především sexuálního násilí. Posouvá se od práva na účinné vyšetřování až k něčemu, co by se laicky dalo nazvat „právem oběti na spravedlivé potrestání pachatele“.
„Je třeba znovu upozornit na to, že Evropský soud pro lidská práva i v nejnovější judikatuře akcentující práva obětí sexuálního násilí potvrzuje, že z čl. 3 Úmluvy nelze dovodit povinnost, aby trestní řízení skončilo odsouzením obviněného nebo uložením konkrétního trestu. Jinak řečeno, oběť trestného činu nemá vynutitelné subjektivní základní právo na dostatečně přísné potrestání pachatele. To je zcela zásadní,“ uvádí se dále v odůvodnění nálezu.
Přestože tedy plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno procesní právo stěžovatelky dané Listinou a Úmluvou, nevedlo to ke zrušení tohoto rozhodnutí.
Z následného odůvodnění tohoto kroku je zřejmá obava, aby se z Ústavního soudu nestal „orgánem pro sjednocování trestů“ a v podstatě tak nezačal suplovat roli Nejvyššího soudu jako regulérní dovolací instance.
Zdrženlivý postoj a kritika z vlastních řad
„Ze systémového pohledu se nejeví jako žádoucí ani centralizace pravomoci rušit pravomocné výroky trestních soudů o uložených trestech do rukou Ústavního soudu až na základě ústavních stížností poškozených, kteří jinak v trestním řízení v žádné instanci trestní justice nemají právo se něčeho takového domáhat.
Takové řešení by zvýšilo riziko přílišné koncentrace moci v rukou jedné ústavní instituce a ocitlo by se v napětí s ústavním principem dělby moci mezi mocí zákonodárnou a soudní, i s nastavením rolí a kompetencí uvnitř moci soudní mezi Ústavním soudem na straně jedné a obecnými (trestními) soudy na straně druhé,“ píše se k tomu v odůvodnění.
Právě tenhle zdrženlivý postoj většiny pléna je však terčem kritiky disentujících soudců, v čele s předsedou soudu Josefem Baxou, podle nichž „většina nevyužila potenciál nálezu“.
Menšinové stanovisko pětice soudkyň a soudce předně upozorňuje na to, že v minulosti Ústavní soud již pravomocné rozsudky zrušil, dokonce i rozsudek zprošťující. S touto předchozí judikaturou soudu se podle nich nález nijak nevyrovnává. Je-li Ústavní soud oprávněn zrušit zprošťující rozsudek, není podle disentujících soudců důvod ke zdrženlivosti u výroku, který se týká pouze výše trestu.
„Papírová zeď“ proti zneužití moci
Menšina nesouhlasí ani s vyslovenou obavou z neadekvátního nárůstu moci Ústavního soudu a jejího možného zneužití. Jednoduše řečeno, aktuální nález podle nich staví „papírovou zeď“, protože odhodlanou případnou budoucí většinu před případným zneužitím nic nezastaví. Jedinou pojistkou je, že Ústavní soud sám nemůže rozhodnout o vině a trestu.
„I kdyby nález jasně říkal, že rozhodnutí o trestu nelze nikdy zrušit v neprospěch obviněného, budoucí většinu – odhodlanou tuto pravomoc získat a zneužít – by takový precedent nezastavil. Plenární většinu nemá kdo donutit k respektování dřívějších rozhodnutí – do jisté míry paradoxně to ilustruje i posuzovaná věc, v níž se většina s předchozí relevantní judikaturou odmítla vypořádat.
Skutečnou a podle nás dostačující pojistkou je úprava, podle níž Ústavní soud nemůže sám rozhodovat o vině a trestu, nemůže tedy nikoho uznat vinným, uložit mu trest ani ho zpřísnit. Většina se přesto rozhodla začít stavět papírovou hráz proti nebezpečí, které se v kontextu fungování českého ústavního pořádku příliš pravděpodobné nejeví, totiž že Ústavní soud bude bezdůvodně či ve zlé víře vynucovat zpřísnění trestů. Ústavní pořádek podle nás čelí jiným výzvám,“ konstatuje se mj. v disentním stanovisku.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
