Donald Trump halasně oznamoval, že jeho projev bude zásadní a přelomový. Nakonec se ale ukázalo, že šlo jen o další z řady obecných a nepřesvědčivých vystoupení. Evropané přitom čekali pohromu — dokonce i možnost, že oznámí odchod Spojených států z NATO. Nic takového se nestalo. Vztahy tak zůstávají ve starých kolejích, navzdory předchozím obavám.
Vlastně se to u Trumpových projevů stalo už takovou tradicí: velké očekávání, následované zklamáním. Vzhledem k tomu, že americký prezident je komunikačně velice čilý, je pro něj těžké přijít v projevu s něčím novým. Tyto projevy jsou tak kombinací toho, co už řekl, a popřením těchto výroků. Nejinak tomu bylo i v projevu, který přednesl ve středu večer.
Slovní vata
Hlavním tématem byla samozřejmě válka s Íránem, která vstupuje do druhého měsíce, ale Trump se věnoval i domácím ekonomickým tématům a neopomněl se opřít do svých předchůdců. Například prezidenta Obamu obvinil, že Íránu „daroval“ 1,7 miliardy dolarů (není to pravda, byla to splátka dluhu dle uzavřené smlouvy), Bidena z toho, že zcela zničil americkou ekonomiku, kterou jeho vláda staví na nohy: „Po poslední vládě jsme byli úplně mrtvá, zmrzačená země, ale my z ní udělali nejpřitažlivější zemi světa, kde není žádná inflace“ — ani jedno z toho ekonomické ukazatele nepotvrzují, stejně jako prezident nepředložil žádný důkaz pro své tvrzení, že do Spojených států přivedl rekordní výši investic (přes 18 trilionů dolarů).
Projev ale vlastně nic zásadního ani přinést neměl. Obvyklým koktejlem polopravd a nafouklých tvrzení měl uklidnit americkou veřejnost, která íránské dobrodružství nepodporuje, což se výrazně projevilo na jeho podpoře. I proto se pochválil, že akce byla úspěšná, ba dokonce nadmíru úspěšná, a že pro Spojené státy válka končí: „Jsme na dobré cestě dosáhnout všech amerických cílů ve velmi krátké, velmi krátké době,“ zdůraznil v projevu, přičemž zároveň ale dodal, že pokud nedojde k uzavření mírové dohody, budou následovat drtivé údery na íránskou energetickou infrastrukturu.
Válka s Íránem bez jasného směru
Že si s Íránem neví rady, dokládá i to, jak si protiřečí. Zatímco ještě pár hodin před projevem tvrdil, že íránští představitelé žádají o uzavření příměří a že příměří bude uzavřeno pouze tehdy, pokud Írán otevře Hormuzský průliv, v projevu o ničem takovém nemluvil a odpovědnost hodil na své spojence s NATO.
Řečeno jednoduše: podle amerického prezidenta Spojené státy a jejich blízkovýchodní spojenci už odvedli svůj díl práce, samozřejmě líčený v superlativech, teď je řada na spojencích evropských, protože to oni — podle Donalda Trumpa — potřebují ropu ze Zálivu, Amerika ne (USA dovážejí pouze 8,5 % ropy, nicméně i tam ceny pohonných hmot stoupají).
Evropa na tahu
Oproti předchozím ostrým vyjádřením, zejména na adresu britského premiéra Keira Starmera, byl teď Trump smířlivější. Evropské spojence přímo nekritizoval, o plánech opustit NATO se nezmínil, nicméně je vyzval, ať „opožděně najdou trochu odvahy“, přičemž zdůraznil, že otevření Hormuzského průlivu je evropským zájmem: „O zprůchodnění Hormuzského průlivu se musejí postarat ty země, které tudy dovážejí ropu. Musejí si ten průliv střežit. Musejí se ho zmocnit a střežit si ho, mohou to udělat velmi snadno… My jim pomůžeme, ale to oni se musí chopit iniciativy na obranu ropy, na které jsou tak zoufale závislé.“
Podle Trumpa byla americká kampaň nadmíru úspěšná a dosáhla víc, než bylo zamýšleno — opět v protikladu k předchozím vyjádřením a ke skutečnosti. „Změna režimu nebyla nikdy naším cílem. Nikdy jsme neřekli, že usilujeme o změnu režimu, ale k té skutečně došlo, protože všichni původní vůdcové jsou mrtví. Jsou všichni mrtví. Ti noví jsou méně radikální a podstatně rozumnější,“ tvrdí americký prezident, přestože naopak došlo k utužení režimu a posílení moci Revolučních gard na úkor civilní správy země.
Šance na uklidnění, ale škody zůstávají
Z toho, jak Trump konflikt líčí, je jasné, že se dostal do slepé uličky: válka je obrovsky nákladná, zásoby munice se tenčí a do pozemní invaze se mu logicky nechce. Jednak by to byla záležitost velice riskantní, jednak by zcela jistě dál zhoršila jeho hodnocení u americké veřejnosti. Na druhou stranu je třeba říct, že i evropské země mají máslo na hlavě. Jejich neochota přidat se k Američanům, ba dokonce odepření logistické podpory od některých z nich, je vnímáno velmi úkorně nejen republikány, ale i řadou demokratů.
Proto Trumpovo couvání z konfliktu nabízí cestu k uklidnění situace i v rámci NATO. Americký prezident zdůraznil, že tu „tvrdou práci“ už odvedly Spojené státy a teď je na evropských spojencích to dokončit. Podle britských médií se chystají diplomatická jednání k znovuotevření Hormuzského průlivu, které bude koordinovat Velká Británie, konkrétně její ministryně zahraničí Yvette Cooperová. Vztahy v NATO se pokusí uklidnit generální tajemník aliance Mark Rutte, který do Washingtonu poletí příští týden.
A tak se znovu ukázalo, že velká očekávání jsou u Trumpových projevů spíš tradicí než předzvěstí změny. Čekalo se hodně, nepřišlo nic — a nezbývá než čekat dál.
