Trump věří Putinovi? Pak my nemůžeme věřit jemu, že vyjedná mír, musíme se do věci vložit sami

Nechutná hádka v Oválné pracovně nám dala vzpomenout, jak to asi muselo vypadalo v Moskvě při jednání Dubčeka a Brežněva. Tam ale nebyly kamery. Donald Trump a jeho viceprezident J. D. Vance nám takto prozradili hodně o sobě.

A tím pádem i o nadějích, že by dokázali, či vůbec chtěli s Vladimirem Putinem vyjednat cokoli, co by bylo elementárně přijatelné pro Ukrajinu a Evropu. Předvedli se jako malí, sobečtí a ne moc schopní hochštapleři.

Pokud jsme dosud měli pochybnosti, zda tito američtí představitelé mohou zajistit spravedlivý a udržitelný mír, teď už máme jistotu. Předvedli se jako ješitní a mstiví lidé s malou geopolitickou představivostí. 

Kromě toho, že si řešili vnitropolitické komplexy, už se zmohli jen na výkřiky, že Zelenský přivedl svou zem ke katastrofě, nemá právo cokoli chtít, protože nemá nic v ruce, má být rád, že oni chtějí Ukrajinu „zachránit“, a on že „hazarduje s třetí světovou válkou“.

Z toho pro nás plyne jasný závěr: nemůžeme už se upínat na to, že Amerika nám s Ruskem pomůže. Analytici, kteří tvrdí, že se bez ní neobejdeme, se pletou v samotném předpokladu. My ji totiž v této chvíli nemáme na své straně. 

Trump možná už předem sympatizoval více s Putinem než s Ukrajinou a Evropou, možná podlehl daleko zkušenější ruské diplomacii. Otázka teď nezní, zda USA potřebujeme, ale jak si poradíme bez nich.Musíme si uvnitř svých myslí připustit donedávna nepředstavitelnou myšlenku, že Američané se nepostarají. 

Pro Evropany to není komfortní situace. Celé generace vyrostlé na starém kontinentu žily s vědomím, že jejich bezpečí stráží nejmocnější armáda světa. Už to neplatí. Těžko se s tím srovnat, ale smířit se s nevyhnutelným je známkou dospělosti. Upínat se ve svých očekáváních na někoho, kdo nás odmítá, nemůže přinést nic dobrého.

Dle řady komentátorů Zelenský udělal chybu, když Trumpa „vytočil“. A měl by za sebe poslat vyjednávat do Bílého domu někoho jiného. Možná ano. Ale nic moc od toho nečekejme. 

Americký prezident už před schůzkou dával najevo, že pro Ukrajinu vlastně nechce udělat nic. Šlo mu pouze o podpis dohody o nerostech, odmítal dát výměnou napadené zemi jakékoli bezpečnostní záruky a tvářil se, že ta má jedinou možnost: přijmout diktát USA a Ruska.

Co se seběhlo v Oválné pracovně? Trump a Vance přišli s tím, že Zelenský odevzdá USA nerostné bohatství, ale nedostane nic výměnou. Prezident doslova řekl, že napřed on uzavře s Putinem dohodu a až pak se začnou bavit o bezpečnosti. Což je nesmysl. Musí to být obráceně: nelze uzavřít mír bez toho, aby bylo předem dáno, jak má být zachován. Když si však Zelenský troufl říci, že ruskému diktátorovi nelze věřit, bylo zle.

Trump a jeho zástupce se před celý světem zesměšnili. Dle nich je Putin skvělý, Zelenský dělá chybu, že ho „nenávidí“, dohodu s Trumpem prý diktátor neporuší (i když porušil všechny předchozí) a ukrajinský prezident uráží Američany, když je ke kremelskému diktátorovi nedůvěřivý. 

Jejich logika: „Ukrajina už prohrála, ať nám dá minerály, my jí ale záruky nedáme, ať je dá Evropa“, de facto prozrazuje, že s Putinem oni neumějí vyjednat nic.

Rusko ve skutečnosti mír nechce. Chce Ukrajinu. Spojené státy by snad mohly změnit názor agresora, kdyby na něj zatlačily. Což ale Trump veřejně opakovaně zavrhuje: „Jsem uprostřed, jsem jak pro Ukrajinu, tak Rusko. Chci to vyřešit. Říkat o Putinovi zlé věci by zkomplikovalo vyjednávání. Nejsem s nikým spojen. Jsem spojen se Spojenými státy americkými a dobrem světa.“ To je starý známý jazyk appeasementu. Hlavně nenaštvat agresora…

Zato na Zelenského tlačí Američané mohutně. Nestačí, že ho dovydírali k souhlasu s potupnou smlouvu, ještě připravili ono divadýlko v Oválné pracovně. Zde se obvykle před návštěvou státníci pozdraví, nechají se vyfotit a natočit, řeknou si pár zdvořilostních frází. 

Místo toho začal Trump klást Zelenskému ultimáta, jako by zastupoval okupanty, a ne spojence. A to ještě dříve, než s ním vůbec mohl jeho host o něčem jednat a o něco ho žádat.

Zelenský měl dvě možnosti: Buď na vše jen zdvořile kývat, čímž by předem souhlasil s bezpodmínečnou kapitulací, nebo se zdvořile ozvat, že by chtěl nějaké záruky, což ale Trumpa a Vance vytočilo do nepříčetnosti. 

Ani jedno řešení pro něj nebylo dobré. Kdyby neřekl nic, nemohl by si později stěžovat, že Američané prodali jeho zem Rusku. Takto na něj prezident USA hodí krach jednání, protože prý „není připravený na mír“. Na mír ano. Ne na zradu…

Jaká vlastně je Trumpova „přidaná hodnota“? Vezme si nerosty, ale po Putinovi nebude chtít splnění žádných podmínek? Jistě, ve všem mu ustoupil předem, a ještě to vyhlásil veřejně. V této situaci výměna prezidenta Ukrajiny ničemu extra nepomůže. 

Změna by musela nastat v Bílém domě. Což se nestane. Takže stojíme před otázkou: Co budeme dělat my, Evropané? Protože teď jsme v tom s Ukrajinou sami.

Za prvé je nutné snažit se zmenšit škody. Ochota Trumpa vyjednat rozumný mír byla od počátku nulová. Po roztržce se Zelenským klesne pod bod mrazu. Vůbec nemá smysl přemlouvat ho, aby s Putinem jednal. I kdyby to snad udělal, pak je na místě se toho spíše bát, než se radovat. 

Co však potřebujeme, jsou dodávky amerických zbraní. To je vlastně jediné, na čem záleží. Kvůli tomu je třeba udržet americko-ukrajinské vztahy.

Pokud můžeme skrze diplomacii zajistit, aby se Trump úplně neurazil a byl ochoten dál prodávat vojenské vybavení (jako dar ho určitě nedá) a poskytovat logistickou oporu napadené zemi, tak to udělejme. 

A věřme, že nájemník Bílého domu nebude tak šílený, aby ještě ke všemu vyvolal roztržku v NATO a s americkými zbrojaři, kteří by přišli o pořádný kšeft. Jistě, musíme mezi sebou vybrat na zbraně dost peněz, abychom nahradili příspěvek USA.

Co se týká jednání s Ruskem, nedělejme si iluze. Putin už předtím žádný mír nechtěl. Proč by o něj měl stát nyní, když má naději, že nejsilnější supervelmoc světa je na jeho straně, ne na straně Ukrajiny a Evropy? 

I kdyby se Zelenský ponížil, i kdyby za sebe poslal někoho jiného, i kdyby proběhly nové volby, tak problém není v něm, ale v Trumpovi. Jemu nyní nemůžeme věřit, že by pro klid zbraní dohodl elementárně přijatelné podmínky.

Dostat se k míru bude na nás. Možná začnou Putin s Trumpem shodně tvrdit, že s Evropou nemá smysl nic dohadovat, protože je slabá. Ale v čem se projevila údajná síla Spojených států? 

V tom, že jejich prezident opakovaně odmítal vyjednat jakékoli bezpečnostní záruky? Že ponižoval před Ruskem svého spojence tvrzením, že už vlastně prohrál? Že dával najevo, jak je Putin skvělý a on mu bezmezně věří? Co je tohle za vyjednávací taktiku?

Ano, chtěli bychom mít USA na své straně. Ale momentálně nemáme – a není to naše chyba, ani chyba Zelenského. I tak bychom se měli snažit s Trumpem mluvit a kdyby se povedlo dohodnout s ním společný postup, bylo by to skvělé. 

Pořád platí, že je nejlepší, když za Západ vyjednává nejmocnější stát. Ale už to nemůže být „o nás bez nás“. Ješitný americký prezident ať si veřejně připíše všechny zásluhy, musíme však mít kontrolu nad obsahem jednání.

Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Tím, že Trump Evropu opustil, nás nutí daleko více dbát o vlastní bezpečnost. Musíme mobilizovat finance, vlastní zbrojovky a shánět vojenský materiál, kde se dá. 

Rusko lze k ukončení bojů donutit pouze silou. Trump dostal sám sebe do neřešitelného postavení, když sliboval příliš brzký mír. Čehož lze s Putinem dosáhnout jedině totální kapitulací. Vše ostatní si žádá čas a velký tlak.

Trump nakonec ještě může být mírotvůrce. Když podpoří úsilí Evropanů vyzbrojit Ukrajinu tak, že konec války bude chtít i Rusko. Nevíme, co udělá on. Ale musíme vědět, co uděláme my. 

To se dá říci jednou větou: Vezměme mír na Ukrajině a bezpečnost Evropy do svých rukou. Nic jiného ani nezbývá. Nejen Putin, i Trump nás vezme na vědomí, jen když budeme dost silní.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.