ANALÝZA KARLA SVOBODY | Trump chtěl ukončit válku na Ukrajině do 24 hodin, což snad všichni brali jako nadsázku, ale s nadějí, že se v řešení hořícího konfliktu konečně „pohnou ledy“. Jenže postupně padají všechny realistické termíny: nestihlo se to dle předchozích slibů do konce března ani do Velikonoc a ohlašovaný konec dubna nevypadá o nic nadějněji. Potvrzuje se to, na co mnozí pozorovatelé upozorňovali již od začátku – že k nějakému stupni smířlivosti a bolestným ústupkům půjde možná donutit Ukrajinu, ale Rusko ani náhodou. A už vůbec ne tím, že dostane skoro všechno, na co si vzpomene. Na druhou stranu by bylo hloupé se Trumpovým snahám jen posmívat.
Rusové v současnosti používají tradiční taktiku, známou a osvědčenou ještě ze sovětských dob – ta se v podstatě zakládá na neustálém odmítání návrhů anebo jejich neustálého rozmělňování.
Ostatně Andrej Gromyko – sloužící téměř tři desetiletí jako ministr zahraničních věcí SSSR, který svou kariéru dovršil coby poslední nejvyšší představitel SSSR před nástupem Gorbačova – byl znám pro tento svůj přístup k jednáním jako „Mr. No“ – Pan NE.
Sergej Lavrov a Jurij Ušakov, kteří se nyní za ruskou stranu účastní vyjednávání, mají takové strategie za desítky let své služby v ruské diplomacii dokonale zažité.
Nejnovější návrh americké administrativy, který publikovaly Reuters v minulém týdnu, byl přitom vůči Rusku více než vstřícný a štědrý: Okamžité zrušení sankcí přijatých po roce 2014 je přesně to, o co Rusko i přes deklarace o jejich výhodnosti pro ruskou ekonomiku usiluje. Navrhoval i zákaz vstupu Ukrajiny do NATO, uznání Krymu ruským ze strany USA a také ruskou kontrolu nad územími v současné době okupovanými Ruskem.
Naopak Ukrajině nenabízel příliš mnoho – kromě možnosti jednat o vstupu do Evropské unie či „robustních“ bezpečnostních zárukách, které ale nijak nespecifikoval, šlo ještě o vrácení území v Charkovské oblasti, které Rusko nyní ovládá.
Evropské země a Ukrajina pak přišly s návrhy, které se od americké iniciativy výrazně odlišovaly už jen tím, že požadovaly postupné rušení sankcí či možnost pro Ukrajinu budovat svoji armádu podle svého uvážení. Trumpův finální plán ale narazil přesně na to samé jako jeho předchozí návrhy – na ruské odmítnutí.
Prozatím se ruské delegace spokojovaly s tím, že protahovaly jednání a dělaly dojem, že dohoda je blízko, stačí jen doladit detaily. Jenže zároveň s tím vznášely nové a nové požadavky a zároveň odmítaly jednat o svých dosavadních požadavcích.
O tom, že by Rusko ustoupilo z „referend“ a přistoupilo byť i jen na rozdělení čtyř ukrajinských regionů (Doněcká, Luhanská, Záporožská a Chersonská oblast), které celé ani nekontroluje, nikdy nebylo řeči. I když Rusové mluvili o „uznání reality, tak jak se vytvořila“, druhým dechem dodávali, že o jejich vlastnictví diskutovat nehodlají. Ruská strana tak neustále deklaruje ochotu k jednání, nicméně jednání „bez podmínek“ znamená, že o těchto jejích podmínkách diskutovat nelze.
Rusko rozmělňovalo prvotní snahy o třicetidenní příměří jednotlivými „iniciativami“, ať už se jednalo o neútočení v Černém moři či Velikonočním příměřím. Cílem nebylo nic jiného než dokazovat, že právě Rusku jde o mír, zatímco Ukrajina se nechce dohodnout.
Za sto dní Trumpovy vlády se situace v jednání o míru prakticky nezměnila.
Přetahovaná o přízeň amerického prezidenta ostatně pokračovala i tím, že pro změnu ukrajinský prezident navrhl, aby se příměří protáhlo na třicet dní, jak ostatně původně navrhoval Donald Trump. A současný ruský návrh na příměří v době květnových svátků není ničím jiným než snahou udělat se v očích Donalda Trumpa tou „lepší stranou“.
Současné odmítnutí Trumpovy mírové iniciativy není vůbec překvapením – stejně jako tvrzení, že je na tahu ukrajinská strana a že je to ona, kdo nechce jednat. Rusko navíc s oblibou zdůrazňuje, že v současné situaci postupuje a má vojenské výhody – i oznámení o úplném „osvobození“ Kurské oblasti (které bylo hned druhý den dementováno s tím, že ještě zbývají „kapsy odporu“) mělo s vysokou mírou pravděpodobnosti za cíl poukazovat na ruskou vojenskou převahu.
Donald Trump sám několikrát opakoval ruská tvrzení o zoufalé situaci ukrajinské armády, čímž jen potvrzoval účinnost takové informační strategie. Na druhou stranu se ale od začátku roku fronta nijak zásadně nehýbe, což může opravdu spíše ukazovat na ruské PR než na reálné hodnocení situace na bojišti.
Pochopitelně bude otázkou, jak bude reagovat na ruskou strategii americká strana a sám Donald Trump. Stále má sice kolem sebe lidi jako Steve Witkoff, kteří zcela nepokrytě fandí Vladimiru Putinovi, ale mnohé výroky ohledně toho, že Rusové možná protahují jednání, již ukazují na rozčarování amerického prezidenta.
Nedávno tak Trump mluvil o možném zpřísnění sankcí proti Rusku, Marco Rubio zase o odchodu USA z jednání. Není ale příliš jasné, co přesně by takový postup přinesl a jak by se USA stavěly k další pomoci Ukrajině. Ale stejně tak může dojít i k nové změně nálad – a to, co platilo v tomto týdnu, se zase změní ve prospěch Ruska.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
