Venezuelská hra o trůny: Pragmatická prezidentka Rodríguezová vs. generálové a drogové gangy

Formální prezidentkou země je sice Delcy Rodríguezová, to ale neznamená, že skutečně vládne. Venezuelský stát dnes připomíná křehkou rovnováhu mezi armádou, civilní elitou, gangy a ozbrojenými skupinami napojenými na drogové a těžební trhy. Stabilita země tak závisí na mnoho více proměnných než jen na rozhodnutí Washingtonu. Delcy Rodríguezová zjevně pochopila, kudy běží zajíc a už vyzvala k teplejším diplomatickým vztahům s USA. Začala prosazovat otevření venezuelského ropného průmyslu jako víceméně jediného vládního zdroje příjmů zahraničním investorům po rozhodnutí prezidenta Trumpa převzít kontrolu nad venezuelskou ropou a navrhla amnestii pro stovky politických vězňů.

„Nemějme strach z diplomacie,“ řekla Rodríguezová ve svém prvním projevu o stavu země.

Rodríguezová sice formálně odsoudila zajetí Madura americkou armádou, které označila za „skvrnu na našich vztazích“ a požadovala, aby americká vláda „respektovala [Madurovu] důstojnost“.

Obratem však vyzvala zahraniční diplomaty přítomné na jejím projevu, aby oznámili zahraničním ropným investorům, aby spolupracovali s americkými plány na převzetí venezuelské ropné produkce, a venezuelské zákonodárce, aby schválili reformy umožňující zahraničním ropným společnostem přístup k venezuelským ropným rezervám. Problémem však je, že za současného stavu a za absence majetkových práv a trvání sankcí uložených Kongresem pro porušování lidských práv a demokratických principů, je Venezuela prakticky neinvestovatelnou zemí.

Výnosy z prodeje ropy zabavené USA budou prozatím rozděleny na finanční podporu venezuelských zdravotnických služeb a chátrající veřejné infrastruktury – Trumpova administrativa mezitím dokončila první prodeje venezuelské ropy v hodnotě vyšších stovek milionů dolarů. Trump pak prohlásil, že USA budou „řídit“ Venezuelu a její ropné rezervy, dokud nedojde k mírovému předání moci, zároveň však otevřeně podporuje Rodríguezovou a řekl, že se těší, až „udělá z Venezuely opět skvělou zemi“.

Rodríguezová však představuje jen jednu složku z mnoha soupeřících zájmů uvnitř venezuelské elity, která se skládá z křehké civilně-vojenské aliance oficiálně oddané levicové populistické ideologii zvané chávismus; ve skutečnosti  se však primárně oddávající gangsterskému sebeobohacování, jak už to ostatně v diktátorských režimech chodí.

Delcy a její bratr Jorge Rodríguez, dlouholetá pravá ruka Madura, jsou hlavními tvářemi civilní frakce této aliance. Ministr vnitra Diosdado Cabello a ministr obrany Vladimir Padrino López, oba členové ozbrojených sil, zastupují zájmy ozbrojených sil. Ale to jsme pořád jen u jen u institucionálního rozměru rozdělené moci; ve Venezuele existují také četné ozbrojené skupiny a organizace, které budou na dění v příštích dnech a týdnech reagovat různě.

Trumpovo spoléhání na to, aby to byl režim, který by za zachování výhod a nakradaného majetku postupně provedl demokratizační změny, má velkou vnitřní logiku. Jedna z mála horších věcí než pokračování chávismu, by byl rozpad země na drobná feudální panství ovládáná loupeživými rytíři dneška. Režim si v průběhu let upevňoval loajalitu tím, že dosazoval důstojníky do čela státních institucí a poskytoval některým generálům a ozbrojeným skupinám napojeným na režim přístup k zdrojům jako jsou ropa, těžba zlata a výnosy z obchodu s drogami. Budoucí soudržnost vlády by závisela na pokračující kontrole armády nad klíčovými institucemi i nad legálními a nelegálními trhy, které tvoří základ bohatství vyšších důstojníků. Jelikož demokratická vláda by musela armádě zatnout tipec, ta by ji patrně při pokusu montáže Amerikou zvenčí nepřijala, ostatně i Rodríguezovi budou mít s jejím udržením na uzdě značnou potíž.

Riziko nestability však leží i mimo jednotu elity – u ozbrojených „colectivos“. Tyto různorodé skupiny sahají od loajálních vládních stoupenců po místní zlodějíčky a vyděrače kritičtější vůči vládě. Ačkoli jejich počet není znám, colectivos jsou ale početné, koordinované, často těžce ozbrojené skupiny a ovládají významná území – včetně velkých částí hlavního města.

Zatímco mnohé z nich jsou nyní poháněny především ekonomickými zájmy a prachobyčejnou kriminalitou, jejich část si zachovává chavistické přesvědčení nepřátelské vůči Západu. Pokud budou režimní elity vnímány jako podvolující se americkému imperiálnímu tlaku, tyto skupiny by to mohly interpretovat jako ideologickou zradu a přejít k partyzánskému odboji.

Sourozenci Rodríguezovi obecně zaujali pragmatický postoj: v posledních letech Delcy ukázala ochotu odklonit se od katastrofy socialismu směrem k tržně orientovaným politikám ve snaze stabilizovat venezuelskou ekonomiku. Přijetí tržních politik by mohlo pomoci Rodríguezovým získat podporu podnikatelské elity a částí širší populace.

Ozbrojené složky, které od smrti Huga Cháveze posílily svou politickou váhu, však chtějí zachovat svou ekonomickou kontrolu, která jim umožňuje profitovat z klientelistického systému a zaručit jejich zájmy ve strategických podnicích – včetně ropy, zlata, distribuce potravin a drogových trhů. Kromě toho je díky silné indoktrinaci chavismus jako ideologie v ozbrojených silách obzvlášť silný a odolný, veškerému utrpení obyvatel a obyčejnému banditismu ozbrojených sil navzdory.

Mezitím v zemi působí ještě četné gangy a zločinecké organizace, od skupin po 10–12 mužích až po sofistikovanější velké gangy s více než 100 členy. Vztahy mezi vládou za Madura a některými skupinami jim umožnily stát se organizovanějšími, lépe ozbrojenými a schopnějšími řídit území, která ovládají (zatímco jiné byly státem oslabeny nebo rozehnány).

Gangy a zločinecké organizace nemají žádnou ideologickou loajalitu k vládě; jejich prioritou je zachování kontroly nad nelegálními trhy, včetně drog, únosů, vydírání a distribuce potravin. V případě civilně-vojenského rozkolu takové skupiny pravděpodobně zůstanou neutrální a zaměří se na ochranu svých kriminálních podniků a případně využijí nestability k jejich rozšíření.

Současně by Delcy a Jorge Rodríguezovi mohli oživit známou strategii: vyjednávat neformální dohody s gangy výměnou za klid v ulicích a tichou podporu. V minulosti chavistické vlády zakazovaly policii vstup do oblastí ovládaných gangy a tolerovaly dominanci gangů nad nelegálními trhy. I když takové dohody mohou přinést krátkodobou teritoriální stabilitu, zároveň prohlubují napětí s policií, která je pak de facto jen dalším gangem z mnoha.

Posledními významnými ozbrojenými hráči ve Venezuele jsou povstalecké politické skupiny. Národní osvobozenecká armáda (ELN) a kolumbijští revolucionáři z FARC působí v několika státech podél venezuelsko-kolumbijské hranice. Jsou dobře ozbrojené a hluboce zapojeny do nelegální těžby, vydírání, obchodu s drogami a pašování a obě skupiny profitovaly z chávistického rozkladu. Do značné míry opustily snahu o národní politickou moc a zaměřily se na ovládnutí místní státní infrastruktury a vytváření paralelních autorit k ovládání nelegálních trhů.

Jestli bude americká strategie fungovat, to do značné míry závisí na tom, zda nátlakem dokáže přeměnit socialistického protivníka na poslušného partnera, který pak bude schopen zvládnout velmi nepohodlnou koalici ozbrojených frakcí. A v nejlepším případě dokonce vést přechod od autoritářské diktatury k demokracii, jak se to stalo v Chile. Rozdíl však je, že Chile nemělo četné paralelní armády, kde si každá řídila vlastní show. Ozbrojeným frakcím ve Venezuele je osud země a většiny jejich vlastního lidu lhostejný oproti kousku koláče, který si dokážou udržet se zbraněmi v ruce. Boj o budoucnost Venezuely proto bude dlouhý a chaotický a i kdybychom si to sami přáli, pokus o okamžitou demokratizaci země není nutně nejlepší možnou strategií.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a budete mít přehled nejen o Venezuele. Děkujeme.