Ústecko má šanci, aby se stalo českým Porúřím. Je ale třeba jednat, říká Tesař z TOP 09

Ústecký kraj by se mohl stát českým Porúřím, tedy oblastí úspěšně transformovanou z těžkého průmyslu a těžby v ekonomicky a sociálně prosperující území. „Mohl by k tomu pomoci jiný přístup k rekultivacím, který by jednak zajistil peníze přímo pro lidi, navíc by pomohl k větší druhové rozmanitosti přírody,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Tomáš Tesař, někdejší náměstek ministra životního prostředí a aktuálně člen předsednictva TOP 09.

Předseda Pirátů Ivan Bartoš nedávno Ústecký kraj připodobnil k Rumunsku. Jak se vám coby obyvateli Ústecka takové přirovnání zamlouvá?

Určitě to nebylo nejšťastnější přirovnání. Pravdou nicméně je, že Ústecký kraj je podle řady statistických ukazatelů velmi složité území. Zásadní problém je podle mě především v tom, že zde není dostatek příležitostí, aby zde zůstávaly elity. Konkrétně, když Ústečan dokončí vysokou školu a chce tu začít podnikat nebo třeba začít pracovat ve výzkumném ústavu, příležitostí má mnohem víc v jiných krajích. To je pochopitelně dané historickou strukturou ústeckého průmyslu a je to zásadní věc, kterou musíme změnit – osobně to vidím jako velkou příležitost.

Jak se tato příležitost zatím naplňuje?

Není to tak dlouho, co jsme měli jako jediný kraj v republice komunistického hejtmana, dokonce po dvě volební období. Jeho vizí bylo vybudování centrální záchytky nebo centra na léčbu rakoviny – tedy věcí, které kraj netransformují, ale pouze nějakým způsobem udržují v současných mantinelech. Jenže ve chvíli, až za několik let skončí těžba uhlí, nastane pouze jedna ze dvou možností: buď místní obyvatelé úplně odejdou, nebo je díky transformaci dokážeme udržet a dokonce přesvědčíme další lidi, aby se k nám přistěhovali.

Ještě před deseti lety by to nejspíš nikdo neřekl, ale dnes je ústecké území skvělou destinací pro dovolenou; máme tu národní park, Labské pískovce, Krušné hory, které prošly velkou ekologickou katarzí a proměnily se v úžasné území. A pokud se nám podaří i ekonomická a sociální transformace, jsem přesvědčený, že bude pro řadu lidí lákavější bydlet u Krušných hor než například za Berounem nebo u Kolína. Tím spíš, že spojení na Prahu je stále lepší, je dostavená dálnice D8, jsou plány na rychlodráhu…

Babiš povládne až do prezidentských voleb. Dělá, co potřebuje, opozici se to celé čtyři roky nedaří, říkají Pečinka a Michopulos

Na druhé straně je ale podstatná část krajiny stále silně zasažená těžbou. Co s tím?

Tato území je pochopitelně třeba rekultivovat. Já raději používám termín revitalizovat. Nicméně rekultivace dnes běží podle jasného právního rámce, který je jednoznačně daný. Zjednodušeně řečeno, podle aktuálního rekultivačního modelu bychom poté, co ze země vytěžíme uhlí, měli nasypat zpátky hlušinu, překrýt ji půdou a na tom vysadit buď les, nebo zřídit zemědělskou půdu.

V poslední době se ale stále více hovoří o změně tohoto rámce.

Ano, je zde druhá možnost z daného území pouze vystoupit a nechat přírodu, aby se o všechno ostatní postarala sama. K tomuto přístupu už existuje řada vědeckých studií, podle kterých se tam bez jakýchkoliv lidských zásahů přirozeně vytváří území, které je neskutečně bohaté na živočišné i rostlinné druhy. Z hlediska biodiverzity je to stav, kterého by člověk nedokázal dosáhnout, ať by do daného území nasypal sebevíc peněz.

Otázkou tedy je, jakou cestu preferujeme.

Přesně tak. Příroda sama od sebe samozřejmě nevytvoří pole, nebo hospodářský les. Takových území ale máme v Ústeckém kraji dost – a ponechání výsypek přírodě přinese výjimečnou druhovou rozmanitost: od nejrůznějších lišejníků, hub, rostlin až po opylovače, ptáky, drobné i větší savce. To je podle mě něco, co v naší krajině potřebujeme, právě i proto, aby zemědělsky využívané plochy a hospodářské lesy mohly prosperovat.

Z mého pohledu bychom tímto přístupem, kdy toto území necháme volně přírodě, alespoň částečně napravili to šílené intenzivní agro-socialistické hospodaření, které je postavené především na obrovských plochách monokultur. To, jak to děláme, je z hlediska ochrany přírody a jejího dlouhodobě udržitelného užitku skutečně strašné a devastuje to naši přírodu zcela fatálně. Nyní máme možnost ten stav alespoň částečně narovnat.

Tomáš Tesař

Co by se stalo s penězi, které musejí těžaři na rekultivace povinně alokovat?

To je velká výhoda – tyto prostředky by najednou bylo možné využít na sociální a ekonomickou transformaci daného území. Ty peníze by pochopitelně musely zůstat v kraji, nemá smysl, aby šly například do státního rozpočtu na sanování dluhů. Musí mířit za lidmi, kteří v té zasažené oblasti žijí, musí prospívat jim a nabídnout lepší budoucnost pro život jejich dětí.

Z Ústecka by tak mohl být podobně dobrý příklad jako německé Porúří, kdysi průmyslové srdce Německa. To se se před časem vydalo také cestou přirozených rekultivací postižených území, kdy je krajina ponechaná přírodě, takže když tam nyní procházíte, jsou tam obrovská území vyčleněná k ochraně přírody. Zároveň se tam ale i díky penězům investovaným právě do lidí změnila struktura obyvatelstva a území prospívá i ekonomicky a sociálně. Jistě, celé to netrvalo pět let, ale několik dekád. Právě proto je ale třeba začít s touto změnou přístupu co nejdříve.

V čem je problém?

Zatím na tento typ rekultivací není připravená legislativa, i když se o ní už jedná na úrovni pracovních skupin, ale jde to celé pomalu. Vím, že ministr životního prostředí Richard Brabec napsal těžařům dopis s tím, aby počkali s tou zákonem „nucenou“ rekultivací, že se připravuje nový mechanismus, podle kterého by se to dalo rekultivovat novým způsobem. Ta debata se vede v rámci MPO, MŽP a zástupců Agentury ochrany přírody, skupina má připravit podklady pro to, jakým způsobem změnit rekultivační pravidla, aby to bylo možné. Ale jak říkám, jde to pomalu, je potřeba zrychlit, náš kraj za to, co všechno odvedl pro zbytek republiky, si to zaslouží.

Osobně bych byl rád, aby v legislativě byla ustanovena ještě jedna novinka, nový statut ochrany takového území. Do současných českých tabulek se totiž tento typ nevejde, takové území nemůže být Národním parkem ani pod Národní přírodní památkou. V zahraničí, například ve Spojených státech, přitom pro podobná území existuje institut Národního monumentu, což je území, které člověk zničil nebo jej dramaticky využil a je ponecháno samovolnému vývoji. Navíc na tomto území si v uvozovkách může každý dělat, co chce, pochopitelně v rámci ostatních zákonů. Lidé si tam mohou užít tu vznikající novou přírodní rovnováhu a pozorovat, jak je příroda neskutečně efektivní a schopná obnovy poté, co z ní člověk vystoupí.

Babiš ještě pořád těží z diskreditace politického řemesla. A ta jde za tradičními stranami

Plyn znamená geopolitická rizika

Krátce k samotné energetice. Konec spalování uhlí by měl v Česku formálně přijít v roce 2038, reálně nejspíš přijde dříve. Debata, co by mělo uhlí nahradit, se sice vede, ale do jednoznačnosti má daleko. Jak se k tomu stavíte vy?

Předně, že doba uhelná končí, o tom není pochyb. Máte pravdu v tom, že to bude dříve, než činil závěr uhelné komise, tedy v roce 2038; v posledních týdnech se cena emisní povolenky vyšplhala již na 60 eur, což už je pro výrobce silný ekonomický tlak a hnědouhelné elektrárny nejsou prostě s cenou povolenky na 60 eurech dlouhodobě udržitelné. Jakékoliv prohlášení vlády o tom, že spalování uhlí skončí v roce 2036, 2038, nebo kdykoliv jindy, je z tohoto hlediska tedy vlastně pochybné, protože výrobci budou dříve limitováni ekonomickými podmínkami.

Dobrá, co by mělo uhlí nahradit?

Když se na to podíváme z technického pohledu, tak uzavřením hnědouhelných elektráren nám zbývá energetický mix složený z jádra a OZE. Logicky tedy musíme navyšovat kapacity obnovitelných zdrojů, což je ovšem v českých podmínkách poměrně složitý úkol – slunce totiž u nás nesvítí tak jako ve Španělsku, vítr tu nefouká jako na Severním moři a nemáme takový hydropotenciál, jako má Rakousko. I když tedy budeme stavět obnovitelné zdroje, stále nám po vypnutí uhlí zbyde část poptávky, kterou reálně na přechodnou dobu nelze v naší situaci vyrovnat ničím jiným než plynem.

Nebo je zde politicky heretická možnost nebýt energeticky soběstačný.

Ano, aktuálně je v této situaci třeba Rakousko, které si energii pro sebe nedokáže vyrobit ze sta procent a dováží si ji – mimo jiné i z Česka. Nicméně tato případná strategie nesoběstačnosti je politicky velmi riskantní. Do budoucna bude zřejmě častěji nastávat situace okamžitého nedostatku energie s ohledem na výkonovou nestabilitu OZE a komplikované a drahé ukládání elektrické energie. Jednotlivé země vždy nejdříve ochrání své občany a průmysl, tedy i pro nás je s ohledem na budoucí energetickou bezpečnost nutné projektovat naše výrobní kapacity energie na celou předpokládanou spotřebu. Přitom ani závislost na plynu pochopitelně není bez bezpečnostních rizik, pro dodavatele je zavření kohoutu na plynovodu docela jednoduché.

Pak je zde jádro, což ale není z pohledu Bruselu bezemisní zdroj, navíc v Evropě vyvolává různé emoce.

Z pohledu naších občanů a z toho důvodu i drtivé většiny politické reprezentace není s jadernou energií v Česku problém, ne všude v Evropě ale náš pohled sdílejí. V Rakousku se rozhodli, že jádro jednoznačně nechtějí, v Německu od jádra také upouštějí a podobné to je i v dalších evropských zemích. Důvod je vlastně stejný jako u nás, politici si naslinili prst, poslechli si hlas lidu – a postavili se proti jaderné energii.

Za sebe a za TOP 09 říkám, že si uvědomujeme, že jádro není úplně čistým zdrojem, protože při výrobě energie vzniká odpad, nicméně jeho ekologické náklady jsou odložené do budoucnosti a tam se mohou stát s ohledem na technologický pokrok opakovaně zdrojem. Ovšem z hlediska produkce veškerých emisí do ovzduší je to čistý energetický zdroj. Pokud dnes chceme snížit emise CO2, jejichž produkce reálně ohrožuje naše životní prostředí, je jádro pro Českou republiku nutnost a musí se realizovat výstavba nových bloků v Dukovanech a dostavba Temelína, případně zvážit nový projekt založený na modulárních reaktorech.

SDÍLET

Může Orbán po dvanácti vítězných letech prohrát? Sjednocenou opozici povede do voleb konzervativec z malého města

Karel Barták

Předsedu maďarské vlády Viktora Orbána musí politický vývoj posledních dnů překvapovat, a to spíš nemile. Jeho český spojenec Andrej Babiš ve volbách neuspěl, visegrádská spolupráce proto už nebude tím, čím bývala. A navíc jde spojená maďarská opozice do voleb v příštím roce s jednotnou kandidátkou, do jejíhož čela si o víkendu zcela nečekaně zvolila málo známého, ale o to nadějnějšího politika. Konzervativního starostu menšího jihomaďarského města Pétera Márki-Zayho. Ten některými svými postoji a vystupováním připomíná mladší verzi samotného Orbána, je ale jednoznačně proevropský. Jeho úspěch do předvolební situace vnáší zcela novou dynamiku a jisté je jen jedno – stratégové vládní strany na to zatím nejsou připraveni. Průzkumy veřejného mínění přitom dlouhodobě naznačují, že podpora vládní strany Fidesz a sjednocené opozice je vyrovnaná, obě chce volit okolo padesáti procent respondentů.

Přečíst celý článek
sinfin.digital