REPORTÁŽ MARTINA KOVÁŘE | Tento týden jsem měl to štěstí, že jsem mohl, znovu po dvou letech, strávit několik dní ve švýcarském Lausanne. Stočtyřicetitisícové město v podhůří Alp leží na severním břehu Ženevského jezera a je čtvrté největší v zemi. Kromě prestižní univerzity a sídla Mezinárodního olympijského výboru, jeho studijního centra, archivu a muzea se tu nachází také hrob zakladatele a duchovního otce moderních olympiád Pierra de Frédyho, barona de Coubertina. Proto není divu, že sem každoročně zavítá velké množství zahraničních návštěvníků, včetně sportovních nadšenců z celého světa, mezi něž patřím i já.
Na břehu Ženevského jezera
Lausanne má takřka dokonalou geografickou polohu. Majestátní Alpy, na něž je z města v každém ročním období a za každého počasí dechberoucí pohled, o Ženevském jezeře nemluvě, činí z Lausanne jedno z nejpůvabnějších míst v celém regionu a dost možná i v Evropě.
Připočteme-li k tomu vlídné až laskavé klima, bohatou a nezřídka dramatickou historii, pozoruhodnou architekturu a živý kulturní život, nemluvě o vyhlášeném jídle a pití, je každá cesta sem radost sama o sobě.
Většina obyvatel Lausanne, necelých 80 %, mluví francouzsky, pro ostatní je hlavním jazykem italština a němčina. Některé z vás možná překvapí, že ve městě žije největší počet cizinců v celém Švýcarsku, což ho činí poněkud atypickým; aktuální statistiky mluví o více než 42 %, což je na tuto zemi mimořádně vysoké číslo.
Většinu z nich tvoří vcelku logicky Italové, hned po nich ale následují Španělé, Portugalci a také Turci, které potkáte zejména v jejich typických bistrech a restauracích a mezi taxikáři. Stará franko-provensálština je ve městě slyšet jen vzácně, pokud ale máte to štěstí, stojí to za to. Jedná se, byť jí dnes rozumí jenom málokdo, o pozoruhodnou jazykovou „lahůdku“.
Město, kudy kráčely dějiny
Jak jsem už řekl, Lausanne je město s bohatou historií. Ponecháme-li stranou starší dějiny, které psal mimochodem i velký Řím, první velký rozkvět města přišel ve 13. století. V roce 1275 zde byla v přítomnosti papeže Řehoře X. a římského krále Rudolfa Habsburského vysvěcena gotická katedrála Panny Marie (Notre Dame), jejíž výstavba začala již před více než sto lety, roku 1170.
Mimochodem, právě tento „boží stánek“ hezky ilustruje, jak se městem a jeho okolím „hnaly dějiny“. V době reformace se totiž katolický chrám změnil v baštu „fanatického protestantismu“. Dnes jej spravuje Evangelická reformovaná církev kantonu Vaud.
Dvě stě let nato, roku 1476, Lausanne obsadil burgundský vévoda Karel Smělý a počínaje 16. století mu vládli vznešení představitelé městského státu Bern, a to až do konce 18. století. V roce 1798 se město, patřící do nového kantonu Léman, stalo součástí tzv. Helvétské (francouzské „sesterské“) republiky, po jejím pádu pak centrem již zmíněného kantonu Vaud.
Skutečně prudký rozvoj Lausanne přišel s nástupem překotné industrializace v 19. století. Město se proměnilo v důležitou dopravní křižovatku, v roce 1910 tu bylo otevřeno mezinárodní letiště. Za první světové války (1914–1918) sem z Paříže přesunul své sídlo Mezinárodní olympijský výbor vedený Pierrem de Coubertinem.
Velké dějiny se v Lausanne psaly v roce 1923, kdy zde jednali diplomaté o budoucnosti bývalé Osmanské říše, nyní již kemalistického Turecka. V roce 1964 pak město hostilo národní výstavu Expo 64.
Město, kde se dobře jí a pije
Když už jsem v souvislosti s Lausanne zmínil jídlo a pití, rád bych se u tohoto tématu alespoň na chviličku zdržel. Za návštěvu stojí například restaurace Pinte Besson, nejstarší ve městě, založená roku 1780, tedy ještě před vypuknutím Velké francouzské revoluce, která je v provozu nepřetržitě téměř čtvrt tisíciletí.
„Je to, jako když cestujete časem do minulosti a vybíráte si jako zastávky samá hezká místa,“ napsal o Pinte Besson rakouský spisovatel Stefan Zweig, autor unikátních vzpomínek s názvem Svět včerejška, a měl pravdu. Dobře se ale najíte téměř v každé lausannské slušné „hospůdce“. Na kávu a zákusek doporučuji zajít si třeba do Café Romand, typické švýcarské brasserie z počátku padesátých let minulého století, která má rovněž výraznou „vintage atmosféru“.
Pokud by vás více než dobré jídlo zajímalo víno a pokud byste se nespokojili s místními odrůdami, stojí za to sednout si do vláčku a zajet si do nedalekého, necelých pětadvacet kilometrů vzdáleného, letoviska Montreux, které si oblíbili například autor kdysi skandální Lolity, geniální spisovatel Vladimir Nabokov, nebo americký byznysmen Bill Gates. Své „prázdninové sídlo“ tu měl i Freddie Mercury, který zde mimochodem nahrál slavnou skladbu Barcelona. Na místním jazzovém festivalu pro změnu koncertovali David Bowie, Bob Dylan, Sting či Frank Zappa.
Ale zpátky k vínu: zdejší terasovité vinice, které se rozkládají na severním břehu Ženevského jezera od Lausanne až právě po Montreux, jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO a není se co divit. Oblast, bývá nazývána „zemí trojího slunce“. Jde o sluneční svit samotný, jeho odraz od vln jezera a od kamenitých, v zimě zasněžených horských štítů).
Tato kombinace vytváří pro pěstování vinné révy takřka dokonalé podmínky a výsledek stojí za to. Ochutnejte třeba dominantní odrůdu Chasselas, která tvoří v oblasti téměř 70 % produkce, například Chasselas de Montreux. Nebudete litovat, třeba s ústřicemi je vážně dokonalá.
Zakladatel moderních olympiád
Většina zahraničních návštěvníků ovšem míří do Lausanne kvůli odpočinku, pro který je město zvlášť vhodné, a hlavně kvůli olympiádám včetně návštěvy proslulého muzea olympijského hnutí. Někteří sportovní fandové nevynechají ani nenápadný hřbitov, na němž je pochován zakladatel moderních olympijských her, francouzský aristokrat Pierre de Frédy, baron de Coubertin (1863–1937). Hřbitov se nachází nedaleko centra města a není velký; ani samotný hrob není nijak impozantní, a pokud by to někdo očekával, byl by téměř jistě zklamán; pozůstalí se nicméně řídili baronovým přáním a výsledek je, jaký je.
Pierre de Coubertin, o němž je řeč, původní profesí historik a pedagog, byl takřka ve všech ohledech pozoruhodný muž, který po sobě zanechal velmi důležitou „stopu“ – sport je v moderním světě mnohem významnější sociokulturní fenomén, než by se mohlo na první pohled zdát, a nechápat to mohou jenom lidé s velmi omezeným rozhledem.
Příběh mezinárodního olympijského hnutí začal v roce 1883, kdy sotva dvacetiletý de Coubertin odjel na Britské ostrovy, aby navštívil působiště svého idolu z dob studií, školského reformátora Thomase Arnolda, který jako ředitel změnil nechvalně proslulou školu v Rugby v ústav s vynikající pověstí, mimo jiné i pokud šlo o sport a tělesnou výchovu.
Kamkoli de Coubertin v Anglii zavítal, nejen v Rugby, všude jej silně oslovovaly viktoriánské ideály gentlemanství, amatérského sportování a fair play, ztělesněné nejzřetelněji v básni sira Henryho Johna Newbolda Play up! Play up! And Play the Game. Její emotivní text na něj nesmírně zapůsobil.
Po návratu do Francie nedala de Coubertinovi víra v pozitivní význam sportu pro život mladých lidí spát a výsledkem bylo založení Mezinárodního olympijského výboru (MOV; Comité International Olympique) v červnu 1894. O pouhé dva roky později už se v řeckých Athénách konaly první olympijské hry moderní éry, které skončily nad očekávání velkým úspěchem.
De Coubertin byl geniálním organizátorem, který dokázal překonat i nezdar následných pařížských (1900) a st. louiských (1904) her a který v roce 1908, po vydařených hrách v Londýně, své hnutí konečně pevně ukotvil v moderním světě.
De Coubertin uspěl i proto, že sport procházel na přelomu 19. a 20. století ve většině zemí našeho civilizačního okruhu prudkým rozvojem, což se projevovalo nejen ve vzniku národních olympijských výborů a ve zlepšení jejich organizační struktury, ale především ve vzniku velkého množství sportovních klubů, spolků a sdružení, které vyvíjely horečnou činnost.
Kromě toho se sport pozvolna stával významnou součástí společenských vztahů, nepřehlédnutelným sociokulturním fenoménem moderní doby. Athénské a londýnské hry proto svým způsobem zahájily éru moderního sportu, která, navzdory všem proměnám a problémům, trvá dodnes.
De Coubertinovo „zlaté dítě“: příběh moderních olympiád
Způsob, jakým na předválečné hry (hlavně na ty londýnské z roku 1908) navázala klání v belgických Antverpách (1920), znovu v Paříži (1924), v Amsterodamu (1928) a v americkém Los Angeles (1932), ukázal, že olympijské hnutí „zapustilo pevné kořeny“ a stalo se ve všech ohledech životaschopným. Nic na tom nezměnila ani smutná skutečnost, že v roce 1936 zneužili zimní hry v Garmisch-Partenkirchenu a letní hry v Berlíně němečtí nacisté v čele s Adolfem Hitlerem.
Po skončení druhé světové války to byl znovu Londýn, který navzdory složitým poválečným podmínkám uspořádal bez přehánění fantastickou olympiádu, tzv. „hry naděje“ (Games of Hope), jež byly nejen svátkem sportovců z mnoha zemí světa (bez hlavních válečných poražených – Němců, a také bez účasti komunistického Sovětského svazu), ale i oslavou „zázračného míru“ po šesti trpkých válečných letech.
Po Londýnu následovala dvě desetiletí, jež lze po právu označit jako „zlatá léta“ olympijského hnutí. Viděno dnešníma očima se letní hry v Helsinkách (1952), Melbourne (1956), Římě (1960) a v Mexiku (1968), stejně jako zimní hry ve Svatém Mořici (1948), v Oslu (1952), Cortině d’Ampezzo (1956), ve Squaw Valley (1960), v Innsbrucku (1964), Grenoblu (1968) a v Sapporu (1972) jeví jako nekonečně vzdálená ideální a jistě i idealizovaná éra, kdy sport byl sportem v pravém slova smyslu, tj. sportem bez dnešního komercionalismu (v dobrém i ve zlém) a bez „mediálního humbuku“ či „šílenství“, příznačného pro naše časy.
V řadě ohledů to platilo i o dalších olympijských hrách – letními v Mnichově v roce 1972 počínaje a zimními v komunistickém Pekingu z roku 2022 konče – jakkoli do olympijského hnutí v té době tu a tam, více či méně výrazně, vstupovala politika (teroristické útoky, bojkoty atd.).
Zejména některé z her, například ty v Barceloně z roku 1992, nebo ty z roku 2012, kdy Londýn po megalomanském a odosobněném Pekingu (2008) „zachránil“ olympijské hnutí potřetí, byly skutečně mimořádně vydařené, stejně jako ty v Albertville (1992) či v Lillehammeru (1994), a mimořádně inspirativní.
Na břehu Ženevského jezera: velké poselství moderního olympismu
Ať už se olympijské hnutí a olympijské hry za sto třicet let své existence změnily jakkoli, jejich poselství zůstává od Athén v roce 1896 stále stejné a stále stejně cenné, pro mladé lidi především: Rozvíjejte svého ducha v souladu s rozvojem svých fyzických sil a schopností. Bojujte za všech okolností fér. Respektujte své soupeře a žijte tak, abyste mohli být vzorem pro ostatní, pro kluky a holky na celém světě, které může sport – i díky vám – přivést na správnou životní cestu. To věru není málo.
Právě na tohle všechno jsem myslel, když jsem po úspěšné přednášce o dnešní Evropě, o níž a o jejíchž problémech jsem psal nedávno na INFO.CZ, stál po dvou letech znovu na břehu Ženevského jezera nad hrobem Pierra de Coubertina, a přemýšlel o tom, jak moc tento muž ovlivnil svět, ve kterém žil, i ten současný. Za to, co udělal, mu budiž vzdán velký dík.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
