Osobní ministr“ Babiše: Co ukázalo prvních 100 dní Jeronýma Tejce

Pro Jeronýma Tejce nebyla nikdy justice prioritou. Jako aktivní politik měl vždy blíže k bezpečnostním složkám a usiloval o funkci ministra vnitra. Na stranu druhou získal resort spravedlnosti v jeho osobě zkušeného politického hráče, který se v něm orientuje. A také s ambicí se ve vládě udržet nejen jedno volební období. Jaké z toho plynou výhody a nevýhody ukazuje už jeho prvních 100 dnů ve funkci.

Počínání Jeronýma Tejce ve funkci ministra spravedlnosti kontrastuje s většinou členů vlády Adreje Babiše: v prostředí se orientuje, nevyřizuje si osobní či politické účty, nedělá zásadní chyby. Nastavil politickou agendu a má iniciativu. Spolu s ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem a ministrem školství Robertem Plagou tvoří asi nejracionálnější jádro vlády.

Jeho pozice je přitom vcelku unikátní: jedná se doslova o „osobního ministra“ předsedy vlády. I tady je sice jistá paralela s Vojtěchem, avšak ten má na rozdíl od Tejce zázemí v hnutí ANO. Oproti němu se Tejc do funkce dostal na úkor místopředsedy ANO Radka Vondráčka a nemá ani přímý kontakt s poslanci nejsilnější vládní strany.

Tejc svoji politickou platformu, ČSSD, opustil po dvaceti letech v roce 2017. K Andreji Babišovi se dostal díky Marii Benešové. Dnes mu dveře k němu otevírá jeho poradkyně Michaela Pobořilová, která si ho jako ministra spravedlnosti na Babišovi podle svědků doslova vydupala. „Tejce som slíbil Poborilovej,“ měl Babiš reagovat na výtky, že se v případě Tejce nejedná o člověka, který by byl schopný, a hlavně ochotný čelit nepříjemným výzvám, které by ohrožovaly jeho veřejný obraz.

Zatím se to projevilo pouze jednou, a to, když se Tejc odmítl podílet na přípravě zákona o financování neziskových organizací. Což byl ovšem politicky racionální krok. Pokud by totiž úkol přijal, namaloval by si za SPD a Motoristy na čelo mediální terč a na náměstích by se protestovalo proti „Tejcovu zákonu“. Zavřel by si tím dveře i k prezidentovi republiky, jehož okolí pátrá v Babišově vládě po lidech, s nimiž je možné mluvit. A ministr spravedlnosti je, s ohledem na roli prezidenta při jmenování soudců či justičních funkcionářů, logicky jedním z hlavních adeptů.

Zatím spíše opatrně našlapuje Tejc i okolo Lenky Bradáčové, která si v klidu buduje dál své poměrně nákladné pražské zázemí. A to v době, kdy chce Tejc z důvodu úspor slučovat a rušit malé soudy. Na stranu druhou, pokud neopustí myšlenku speciální inspekce pro vyšetřování státních zástupců, střetu s ní se nevyhne.

Faktem je, že tuhle pověst ne zcela odvážného politika si Tejc do Prahy přinesl z Brna, odkud pochází a kde také začal svoji politickou kariéru. V rámci celostátní politiky si pak vybíral témata, která lze nazvat bez nadsázky populistickými: jen namátkou zpřísnění chovu bojových plemen, snížení hranice trestní odpovědnosti, prolomení anonymity mladistvých pachatelů závažných trestných činů či „svatý grál“ populismu celých devadesátých let, totiž přímou volbu prezidenta. To poslední se mu, bohužel pro český ústavní i politický systém, podařilo prosadit, jakkoliv z toho byl překvapený i on sám.

Na jeho obhajobu je ale zároveň třeba poznamenat, že výběr politické agendy s většinovou podporou veřejnosti je u opozičního politika věc normální a pochopitelná. Navíc u všech těchto témat byl Tejc schopen věcně argumentovat, nejednalo se o spontánní výron „super nápadů“ a lá Okamura. Ke cti mu slouží i to, že ačkoliv patří k zastáncům represivní trestní politiky, vždy měl odvahu se veřejně vyslovit proti trestu smrti.

Ani jako ministr spravedlnosti za hnutí ANO se ovšem Tejc očividně nehodlá v tomto „mírném populismu v mezích zákona“ nijak omezovat. Po éře liberálnější trestní politiky Pavla Blažka nás tak čeká zpřísňování trestních sazeb. Státním zástupcům i soudcům se bude „domlouvat“, aby – diplomaticky řečeno – upouštěli od ukládání podmíněných trestů u všech násilných trestných činů. Reálné bohužel je i prosazení snížení hranice trestní odpovědnosti, jakkoliv je to zcela nepromyšlené, v kontrastu se statistikou o trestné činnosti a varují před tím i odborníci.

Svůj politický um chce Tejc napřít i směrem k prosazení zákona o všeobecném referendu, oblíbené mocenské trampolíně pro politické extremisty a trpaslíky. Krok v době vlády algoritmů sociálních sítí a hluku dezinformací naprosto nezodpovědný.

Prvních 100 dnů také ukazuje, že ačkoliv platí Tejc pro mnohé špičky justice za toho, s kým se mohou bavit, „Jerry“ chce být primárně úspěšným politikem. A to se ne vždy rovná pojetí úspěšného ministra spravedlnosti v pojetí většiny soudců a soudkyň.

Vidět je to třeba při prosazování změny justiční mapy, kdy dobrou myšlenku rušení některých malých okresních soudů prosazuje bez přípravy a na sílu. Anebo když jako ministr spravedlnosti veřejně prohlásí, že podá stížnost pro porušení zákona v případu, kde odvolací soud uložil podmínku za týrání psa. A to, aniž by znal podrobnosti, jen proto, že k tomu zavelel na sociálních sítích Andrej Babiš.

Politicky vychytrale se Tejc chová i v případě návrhu zákona o odčerpání majetku nevysvětleného původu. Veřejně ho prezentuje jako nástroj pro zabavování majetku korupčníků „polistopadového kartelu“ a používá ho jako klacek na kritiky z ODS, kterým předhazuje, že ho sami navrhli. Ovšem zároveň neformálně lidem z justice říká, že se jedná o paskvil a nebude mu vadit, pokud neprojde, anebo se zásadně změní. Jen to nebude dělat on.

Tejc tak v mnohém připomíná Jiřího Pospíšila, který své počínání ve funkci ministra řídil primárně „indexem mediální odvolatelnosti“. Pospíšil dokázal být dlouhou dobu nejoblíbenějším politikem, aniž by zároveň ztratil podporu odborné veřejnosti. Bude tedy zajímavé sledovat, jestli Tejc tuto „pospíšilovskou“ cestu definitivně nastoupil. A také zda, a za jakou cenu, si udrží podporu Andreje Babiše. Tejc náměstkoval příliš mnoha ministrům spravedlnosti z hnutí ANO, aby si neuvědomoval, na které osobě primárně jeho politická budoucnost závisí a jak je tahle přízeň vrtkavá.