Daniel Pospíšil: Strašně jsme zaspali, papírový spis je méně bezpečný než cloud

Pane doktore, vy jste uveden na stránkách olomoucké právnické fakulty jako propagátor právního vzdělávání. Co to znamená?

Já říkám, že právní vzdělání je nutno propagovat proto, že ne každé právní vzdělání je stejné. My máme tam, kde učím, na Olomoucké právnické fakultě, myslím si velmi dobře postavený ten studijní program, a proto ho propaguji a všude se k tomu hrdě hlásím. Takže proto „propagátor“.

Jakože propagujete vlastní právnickou fakultu? Svoji vlastní alma mater.

Ale ještě to má samozřejmě širší kontext, to bylo řečeno spíše vtipněji. Ten širší kontext je v tom, že já jsem propagátor typu vzdělávání, kterému se říká klinické právní vzdělávání. Že se studenti učí na reálných případech, na reálných kauzách – třeba ve studentské právní poradně, kterou máme v Olomouci. To je ten styl té propagace.

Já jsem se k tématu akademické obce a tomu, zdali jsou české právnické fakulty schopny dobře připravit absolventy na praktickou potřebu, chtěl dostat posléze, ale když jsme tím začali, tak pojďme k tomu. Ta otázka je nasnadě. Jsou schopny české právnické fakulty připravit dobře absolventy na právní praxi? Sám jste nedávno prohlásil „Strašně jsme usnuli.“

To je pravda. To podepisuji a nezměnilo se to ani od té doby toho minulého podcastu. Strašně jsme usnuli. Já vám uvedu příklad, na který to směřuje. Je to o tom, že my studenty nutíme u těch zkoušek, aby používali papírová úzetka, tedy úplné znění zákona. A je to vlastně o tom, že na té zkoušce jsou nuceni si donést všechny právní předpisy, které souvisí s tou řešenou materií toho testu, a dohledávat tam ručně ty informace. Ale to je naprosto zbytečné.

Protože dnes máme technologie...

Přesně tak. Dneska máme technologie a možnosti, jak tu informaci vyhledat efektivněji, přesněji, rychleji a kvalitněji. Proto já mám za to, že bychom měli ty studenty učit právě zacházet s těmi moderními technologiemi. A to je opomíjená část toho právního vzdělávání, kterou já bych rád změnil. Aby se učilo zacházet se všemi možnými prostředky, které ve finále zlepšují přístup klienta k právní pomoci. Protože pokud má advokát k dispozici prostředky a je schopen efektivněji a levněji poskytnout službu, tak to je vlastně základ celého právního státu.

Co by tedy fakulty měly ty budoucí právníky primárně učit, vzhledem k vývoji technologií?

Kritické myšlení. To myslím, že je úplně ta nejzákladnější věc. Kriticky myslet, vlastní analytické hodnocení situace. A měly by je naučit hlavně komunikovat mezi sebou. To možná není otázka jen na právnické fakulty, ale spíše krize současné společnosti, která se velmi odtahuje od dialogu. Dialog je základem poznání už od Sókrata a Platóna. 

Kdybych měl říci jednu věc, kterou bych zasadil do studijních plánů, tak klidně seminář o diskuzi, konfrontaci a argumentaci. To umělá inteligence nenahradí. Vlastně na to si najímáte právníka – aby argumentoval u soudu, přednesl ty názory. Není to jen o přednesu psaného textu, ale i o vlastní prezentaci argumentů.

Přiznám se, že nevím, jak to funguje u vás v Olomouci, ale třeba pražská právnická fakulta výrazně ustupuje od živého vyučování. Všechno je streamované, orientuje se to na výběrové semináře. To asi podle vás není dobrý směr.

Nebudu hodnotit pražskou právnickou fakultu, protože tam nevidím do toho, jak to tam mají. Nicméně obecně řečeno, mám za to, že kontakt vyučujícího se studentem je klíčový. Vyučující není jen pouhým předavatelem informací, měl by být pro studenta i jakousi morální autoritou v právu, určitým vzorem. 

Přece každý potřebuje vzory. To člověka posouvá, motivuje, je nucen být s názory svého vzoru konfrontován. To by se vytratilo, kdybychom jen poslali PowerPointovou prezentaci „tohle se naučte“. Proto jsem i nepřítel jakéhosi online kurzu nebo dalších věcí, protože ten kontakt je neoddělitelnou součástí myšlení.

Vy jste člen kontrolní rady České advokátní komory (ČAK). Řešili jste už ten nešťastný případ advokáta, který dostal od Ústavního soudu pokutu za podání, které bylo čistě vypracováno umělou inteligencí a obsahovalo vymyšlené judikáty?

Nebudu říkat, jestli jsme ho řešili, ale vím, o jaký případ je řeč a můžu vám na něj říci svůj osobní názor. Celá ta situace se dá rozdělit na dvě části. Advokát dostal pokutu od soudu za to, že přednesl právní podání s argumentací, která – budu parafrázovat – zatížila a zkomplikovala práci soudu. Tím se ale dostáváme na velmi tenký led. Protože potom se může stát, že uvedu místo deseti pravých judikátů sto a Ústavní soud mi řekne: „To byla až přehnaně velká argumentace, tím jste nás zatížil.“ 

Nebo naopak uvedu jeden a někdo bude hodnotit, že jsem neudělal kvalitní práci. Hodnocení práce advokáta jakožto svobodného povolání je velmi ožehavé téma a myslím si, že přísluší k řešení pouze kontrolní radě, potažmo kárné komisi ČAK, nikoliv soudu. Rozhodně práce advokáta v meritu věci, o tom jakou obhajobu zvolí, nepřísluší soudu.

Ale předseda senátu Tomáš Langášek argumentoval, že se na ČAK obracel v minulosti s malým výsledkem, proto ztratil důvěru a přistoupil k pokutě. Není to od ústavního soudce ostré vyjádření, které by mělo vést k zamyšlení Komory?

To téma se zhusta koncentrovalo na to, že jde o umělou inteligenci. Ale vezměme si, že takové chyby se stávaly a budou stávat i v kontextu toho, že advokát má aparát – koncipienty, stážisty. I tam ta chyba mohla být. Samozřejmě je odpovědností advokáta si to zkontrolovat. Ale nemyslím si, že s umělou inteligencí vzniká problém, který tu dřív nebyl. Ten problém je možná jednodušší udělat, ale už tu byl.

Soudci ale říkají, že počet takových podání vzrostl. Advokáti si ty nástroje oblíbili a zahlcují soudy „halucinogenními“ výsledky.

Tím narážíme na úmysl advokáta. Ten by se musel prokázat. Jestli bylo v úmyslu advokáta uvést záměrně zkreslené, nepravdivé údaje, tak by se dalo hovořit o kárném provinění.

Postoj ČAK je tedy jaký? Zabetonovala se na stanovisku, že pokutou se to řešit nemá?

Nemohu mluvit za ČAK, ale mohu prozradit, co je veřejně známé. Advokátní komora má nově sekci pro umělou inteligenci a IT, které jsem členem. Intenzivně se tím zabýváme. Výstupem bude metodické vodítko pro advokáty, jak mají postupovat a jak se vyhnout chybám. Advokátní komora se k tomu staví velmi dobře a čelem. Ví, že problém existuje.

Takže současné stanovisko bude revidováno?

Ano, přijde nové, které bude pravděpodobně obsáhlejší a instruktivnější. Vzorem může být třeba slovenská advokátní komora. Jsou tam i mechanismy z hlediska bezpečnosti dat, protože to je další velký problém – únik informací z klientského spisu. Spousta advokátů možná používá i neplacené nástroje AI, kde je otázka anonymizace.

Dá se říct, které nástroje AI dnes minimalizují riziko halucinací, aby advokát nemusel kontrolovat každé slovo?

Mým cílem je najít relevantní argumentační základnu, tedy judikaturu. V té je největší problém. Umělá inteligence moc nechápe naše číslování a je pro ni těžké shrnování, protože judikát je členěn na mnoho částí. Takže ani stoprocentně bezpečná specializovaná AI nezaručí, že to bude vždy správně, ale velmi eliminuje chybovost.

Jak to děláte vy?

Já se tím netajím, používám ji rád a často. Dělám si rešerši judikatury sám, případně používám specializované nástroje jako Codexis AI nebo ASPI AI. Vyselektuji judikáty, které jsou rozhodné. Ty stažené judikáty si nechám posoudit ještě umělou inteligencí, v jakých aspektech sedí. Použiju třeba NotebookLM, který mi krásně zkomparuje, jestli se tam argumentace opravdu nachází.

A co právní předpisy?

Stáhnu si aktuální předpisy a nahraji je do Copilota. Copilot má obrovskou výhodu, že tam v Business verzi nemusím anonymizovat data, protože může pracovat s klientským spisem v uzavřeném prostředí. Krásně mi to vyhodnotí a vím, že chyby jsou minimální. Ušnadní mi to hromadu práce.

Kde je pak ta práce advokáta?

Právě v tom, že tu administrativní část mám za sebou a můžu se soustředit na důslednou právní argumentaci, na kterou bych jinak neměl čas. Můžu pracovat na tom, aby to bylo vytříbené a precizní. Ve finále je to pro klienta i levnější, pokud transparentně účtuji čas.

Zmínil jste Copilot a práci s klientskými daty. Má ČAK nějaké „razítko“ na to, že tento systém je bezpečný a nepouští data ven?

Takové poptávky byly, ale ČAK se nemůže zaručit za konkrétní systém. Dnes bezpečný je, zítra se změní podmínky a nebude.

Necítíte v tom problém? Máte povinnost mlčenlivosti, GDPR, a svěřujete data systému, u kterého nemáte stoprocentní jistotu.

Tahle otázka je skvělá. Kolegové mi často říkají: „Já nepoužívám technologie, papírový spis je nejbezpečnější.“ Ale představte si situaci: Zastupuji vás v mediální kauze. Není jednodušší vloupat se do kanceláře advokáta než se probourat do cloudu Microsoftu? Není ten papírový spis ve finále méně bezpečný? 

A další věc: Advokát tvrdí, že nic neposílá do cloudu, a pak pošle doporučený dopis klientovi do věznice. Často ani nemůže doporučeně, musí obyčejnou známkou. Co když si to pošťačka přečte? Mlčenlivost je tam riskantnější než v cloudu. My musíme v dnešní společnosti někomu věřit. Četli jste smluvní podmínky Applu nebo Googlu k telefonu? Tam je všechno. Já dělám maximum – čtu si smluvní podmínky, vyžádal jsem si od Microsoftu bezpečnostní listy. Nemám důvod tomu velkému hráči nevěřit, protože v dnešním světě není bezpečné nic. Je to o eliminaci rizik.

Kam se budou nástroje AI vyvíjet?

Myslím si, že nástroje budou buď úplně nepoužitelné – například nový model ChatGPT už nepoužívám pro právní práci, protože je přehlcený informacemi a jako zdroj mi uvedl diskuzi na eMiminu, kterou vyhodnotil jako „odborný portál“. Anebo budou tak dokonalé, že nám zpracují kompletní podání. Už se mi to stalo u velkého daňového případu, kde AI našla souvislosti v tisících dokumentech, které by mě nenapadly. Musím si přiznat, že v tom zpracování je lepší než já.

Co tedy zbyde na advokáty?

Role důvěrníka. Parťáka v krizi. Průvodce světem práva. Možná budeme víc psychology. A doufám, že se těžiště vrátí k soudu, k ústní argumentaci. Že nebude rozhodovat jen písemné podání, ale schopnost argumentovat na místě.

Není to degradace profese?

Je to paralela s psacími stroji. Když přišly, advokáti se báli, že je nahradí, protože se cítili být „úředními sepisovateli“. Museli se transformovat. Nezanikli, zlepšili se. Stejně tak Platon se bál psaného textu, protože je zkratkovitý. Dnes bereme autora knihy za učence. Ten vývoj s AI je stejný. Vidím to jako příležitost, ne jako hrozbu.

Zlaté pravidlo na závěr?

Nepoužívat AI jako vyhledávač, ale jako zpracovatele. Musíte vědět, co děláte. Umělá inteligence v rukou laika je nepoužitelná. Čeština a právo jsou plné nuancí – rozdíl mezi „zcizit“ a „odcizit“ AI často nepochopí. Aby to člověk mohl zkontrolovat, musí vědět, co kontroluje. Proto je teorie práva alfa a omega všeho.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.