Seznamte se, Andy Burnham. Téměř jistě nový premiér Spojeného království

Všichni, nejen Britové, kteří se zajímají o politiku, sledovali a sledují mocenský nástup Andyho Burnhama (* 1970) se zatajeným dechem. Po katastrofálním, několikatýdenním „žalostném intermezzu“ Liz Trussové, po solidním, ale vlastně nezajímavém Rishim Sunakovi a po zoufalém Keiru Starmerovi se s vysokou pravděpodobností stane novým britským premiérem muž, jehož lze označit – poprvé po Borisu Johnsonovi – za „těžkou váhu“.

Když se Burnham před pár dny vydal vlakem ze „svého“ Manchesteru, kde starostoval od roku 2017, tedy téměř deset let, do Londýna, sledovala jeho příjezd helikoptéra. Po příjezdu do metropole se kolem něj strhl doslova blázinec. Nejprve složil ve Westminsterském paláci, tj. v Dolní sněmovně britského parlamentu, poslanecký slib a hned poté si s ním udělala hromadné selfíčko většina labouristických zákonodárců.

Jedno interview střídalo druhé, jeden komentář médií následoval za druhým. Po formální, sebelítostivé a uplakané rezignaci Keira Starmera zájem o Burnhama, je-li to vůbec možné, ještě vzrostl. Labour Party tak bude mít již brzy nového šéfa, který na rozdíl od svého předchůdce, víc suchopárného právníka než opravdového politika, politikem určitě je. Se vším všudy.

Aby nedošlo k nedorozumění, raději to hned říkám. Andy Burnham, jenž vtrhnul do Londýna coby vítěz doplňovacích voleb do Dolní sněmovny, v nichž kandidoval jako již zmíněný starosta „velkého Manchesteru“ (2017–2026), nebyl a není, při veškerém respektu, „jen“ komunální politik. Ve skutečnosti jde o svým způsobem fascinující comeback jednoho z nejambicióznějších britských politiků do sněmovny a do vlády vůbec.

Burnham, rodák z liverpoolského předměstí Aintree, což bylo v sedmdesátých letech minulého století dost drsné místo pro život, absolvent anglických studií z Cambridge, byl homo politicus již od let dospívání.

Členem Labour Party se stal v pouhých patnácti letech, tj. v době, kdy se v žádném případě nemohlo jednat o politický konjunkturalismus: britské politické scéně tehdy jasně dominovali konzervativci vedení od roku 1975/79 do roku 1990 Margaret Thatcherovou a poté (až do roku 1997) Johnem Majorem a Labour prožívala vskutku krušné časy; čtvery prohrané parlamentní volby v řadě vedly dokonce k diskusi o smysluplnosti existence strany a posléze, v roce 1994, k razantní změně v jejím vedení (právě tehdy vznikla tzv. New Labour v čele s Tonym Blairem a Gordonem Brownem, výrazně posunutá do středu politického spektra).

Andy Burnham se začal učit politické řemeslo jako asistent dlouholeté labouristické poslankyně a ministryně Tessy Jowellové (v Dolní sněmovně v letech 1992–2015) a byla to „dobrá škola“. Po již zmíněném nástupu Tonyho Blaira do čela strany (1994) a vlády (1997) se Burnham začal stále více prosazovat a za vlády Gordona Browna přišly i první ministerské funkce – nejprve byl jmenován ministrem pro kulturu, média a sport (2008–2009) a poté ministrem zdravotnictví (2009–2010), což je, zejména v labouristických vládách, vždycky mimořádně důležitý post (NHS, Národní zdravotní služba, je od čtyřicátých let minulého století jednou z „vlajkových lodí“ labouristické politiky“ bez ohledu na to, kdo stojí v čele strany).

O Burnhamových ambicích a o jeho často až přehnané sebedůvěře ve vlastní schopnosti (jak se mimo záznam vyjadřovali někteří spolustraníci) svědčí to, že poté, co labouristé prohráli v roce 2010 volby s Cameronovými toryi, přihlásil se do boje o stranické vůdcovství.

Tehdy ale ještě neuspěl a skončil až čtvrtý z pěti kandidátů. Šéfem strany se tenkrát stal Ed Miliband, který ve strhujícím finále a v nervy drásajícím rodinném dramatu v jednom porazil svého favorizovaného bratra Davida (který byl úřadujícím ministrem zahraničí v Brownově kabinetu). Burnham kandidaturou nic neztratil a ve stínovém kabinetu si podržel post ministra školství a poté zdravotnictví. Vzhledem k tomu, že mu bylo mu pouhých čtyřicet let, nemusel za každou cenu nikam spěchat.

Touha po moci byla ale v Burnhamovi silná, a proto se po rezignaci Eda Milibanda ucházel o stranické vůdcovství znovu, tentokrát jako vážnější kandidát než před pěti lety, ve finále ale prohrál se stranickým levičákem „starého střihu“ Jeremym Corbynem.

I poté si Burnham udržel post ve stínové vládě (jako stínový ministr vnitra) a v roce 2017 jej strana vybrala jako kandidáta na starostu „velkého Manchesteru“, kterému poté, co volby vyhrál, vládl pevnou rukou deset let. Znovuzvolení v letech 2021 a 2024 i jasné vítězství v nedávných doplňovacích volbách jasně ukazovala, že se s ním musí počítat i v nejvyšší politice.

A právě komunální volby z letošního května, ve kterých dostali Starmerovi labouristé těžce nařezáno (prosím o odkaz), byly finálním impulsem pro Burnhamův comeback a pro jeho třetí pokus o ovládnutí Labour Party. Keir Starmer zkrátka po čertech dobře věděl, proč držel Burnhama stranou, v manchesterském „exilu“. Nyní vše nasvědčuje tomu, že „Andy“ napotřetí uspěje, byť se nakonec zdá, že úplně bez protikandidáta nebude – v úterý ohlásil (zatím pouhý) záměr kandidovat stávající vicepremiér a kancléř, bývalý ministr zahraničí David Lammy (* 1972). V případě úspěchu by stal prvním černošským britským premiérem.

Burnham, jenž se označuje za „autentického socialistu, kolektivistu a internacionalistu“ a současně za „ostrého odpůrce nacionalismu“, je ve straně mírně nalevo od Starmera, ale napravo od krajně levicového Corbyna.

Zatímco ještě v roce 2010 se jednoznačně hlásil k blairovskému odkazu New Labour, jako manchesterský starosta se posouval – například pokud jde o postoj k bydlení, ke kriminalitě, k bezdomovectví i v některých dalších otázkách – stále více doleva; někdy se v souvislosti s tím mluví a píše o tzv. novém „manchesterismu“.

V tuto chvíli má Burnham, jak se alespoň zdá, všechny triumfy v ruce. Současně má ale, jak jsem psal již před několika dny, před sebou i všechny vážné zkoušky. Být oblíbeným starostou velkého města v labouristickém regionu a mimo jiné utrácet na tamní sociální programy peníze, které dostanete od vlády, je jedna věc. Být populární premiér strany, kterou od drtivě vyhraných parlamentních voleb z počátku července 2024 opustilo velké množství voličů a sympatizantů, je věc druhá. A mnohem složitější.

Některé z plánů, které Andy Burnham s předstihem ohlašuje, se labouristickému elektorátu (včetně toho s imigračním pozadím) nebudou docela jistě příliš líbit – viz třeba záměr dávat na obranu či na zbrojení více peněz, než kolik jich tomuto rezortu vyčleňoval Starmer. Další vývoj stranických preferencí nepochybně poznamená nové nastavení výdajů na sociální stát a postoj nového kabinetu ke krajně citlivé otázce (i)migrace do Británie.

Ani v zahraniční politice to nebude mít Burnham snadné. Labour Party je silně rozdělena ve vztahu k Izraeli a Palestině. Kromě toho nelibě nese, jak ponižujícím způsobem s jejím lídrem nezřídka jednal americký prezident Donald Trump. Osobně mám za to, že s Burnhamem bude mít Trump mnohem těžší pořízení než s nekonfliktním Starmerem.

To všechno se ale teprve ukáže. Jakkoli je velkým favoritem, šéfem strany ani vlády zatím Andy Burnham není. Tak si ještě počkejme. Nejspíš pár týdnů než dnů – Starmer by sice rád úřad předal co nejdříve, Burnham a jeho lidé ale chtějí „více času“ na přípravu. Až bude známo složení jeho kabinetu, k tomuto tématu zase vrátíme.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.