KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Okamura s Macinkou Babišovi pořádně zatápějí. Za každou cenu chtějí mít ve vládě svá křesla, odmítají se smířit s tichou podporou. Což byl plán hnutí ANO. A stále ještě je. Upřímně řečeno, za sebe mu držím palce, bez přímé účasti SPD a Motoristů by kabinet byl určitě přijatelnější. I na mezinárodní scéně.
Sladké vítězství s hořkou příchutí
Byla to ve štábu ANO velká sláva, když hnutí zvítězilo s velkým náskokem a získalo 80 poslanců, jen o jednoho méně než činí dosavadní rekord ODS z roku 2006.
Andrej Babiš okamžitě vyhlásil cíl sestavit jednobarevnou vládu s podporou SPD a Motoristů. Jenomže to se zadrhlo už následující den v neděli, kdy se jak Tomio Okamura, tak Petr Macinka začali stavět na zadní – s tím, že chtějí mít ve vládě své ministry, navíc na silných resortech.
Na stole leží požadavek na dvě ministerstva pro Motoristy a „jedno až tři“ pro SPD. O jaké má jít, se mění, ale vesměs mezi nimi nejsou žádné „plívy“. Věru nejsou potenciální nápadníci bohaté nevěsty ANO žádní troškaři...
Samozřejmě, bude se dál vyjednávat. Ale už to, že požadují lukrativní „výpalné“, svědčí o tom, že mají velké sebevědomí a pustili se od ostrého vydírání – byť si Babiš a jeho lidé mysleli, že něco takového nebude mít šanci.
Zrádné ideové příkopy
Není divu, že ANO chce jednobarevný kabinet. Jednak pro něj má jeho předseda „slabost“, jednak odstrašující příklad Petra Fialy ukazuje, jak je obtížné spolužití ideově nekompatibilních stran. A to se zpočátku Starostové a Piráti tvářili velice mile.
Ale nyní Motoristé ostře šlapou na pedál a SPD se chápe bičíku hned na počátku. Přičemž tedy samozřejmě zdaleka nejde „jen“ o rozdíly v programech. To by se nějak vyřešilo. Problémy jsou ale hlubší.
Koalici SPOLU stálo vládnutí s liberály přes čtyři procenta hlasů a dvacítku poslanců, zatímco Starostové s Piráty si v součtu pomohli, když získali dohromady 40 místo 37 křesel (jistě, hnutí STAN má méně, ale posledně získalo na tom, že svého partnera brutálně překroužkovalo).
Pokud by se espéďáci i Motoristé skutečně stali fyzickou součástí vlády, šlo by dokonce o šestikoalici. Navíc rozdělenou hlubokými hodnotovými příkopy.
Červené linie a prozápadní kurz
Že chtějí být Motoristé pravičáci a vyrovnávat rozpočet, to by s nimi Babiš nějak domluvil. Horší je, že SPD dlouhodobě funguje coby antisystémová strana, která chtěla prosazovat referenda o vystoupení z EU a z NATO, měnit režim a její předseda strašně sprostě a lživě nasazuje na ukrajinské uprchlíky.
Co se týká Petra Macinky s Filipem Turkem, ti sice na poslední chvíli radikálně utnuli proruskou rétoriku (i proto asi prošli do Sněmovny), ale kdo ví...
Programová nekompatibilita nebývá v českých poměrech až takový problém. Strany domluví nějaký kompromis, rozdají si funkce a jede se – což jsme ostatně viděli i na minulé vládě, v níž se museli vedle sebe směstnat euroskeptici s eurohujery, konzervativci s progresivisty.
Takže jak? Zvítězí vydírání – a pak extrémy hurá do vlády?
Pravda, nedělalo to úplně dobrotu a SPOLU vedená ODS na tohle evidentně doplatila. Nicméně je jisté, že na tomto bodu jednání o kabinetu řízeném ANO nezkrachují.
Daleko podstatnější je ona „vyšší“ mocenská hra. Přičemž se nehraje „jen“ o to, že by se ANO muselo vzdát až čtyř ministerstev, když už si myslelo, že dostane vše. To zabolí, ale dá se to vydržet.
Mnohem nebezpečnější je, že se do vlády mohou dostat kovaní radikálové, kteří prošli do Sněmovny za SPD. Nelze si nevšimnout, že Babiš by byl ochoten přijmout do kabinetu zástupce Motoristů, byť s těžkým srdcem. Druhá partaj u něj vyvolává větší odpor.
Hledání kompromisu a scénář, který se nenaplnil
Lídr ANO není slabý vyjednavač. Rovněž je pravda, že hnutí má mnohem silnější mandát a jeho designovaní partneři nemají šanci vládnout s někým jiným (pokud nepočítáme velice exotickou variantu SPOLU, STAN, Piráti, Motoristé).
Jenomže ani ono nemá momentálně jinou variantu, protože původní pětikoalice odmítá jakoukoli domluvu, a to ještě vehementněji než vítězný subjekt. Takže jak? Zvítězí vydírání – a pak extrémy hurá do vlády?
Moc je velká čarodějka. Všechny tři subjekty chtějí vládnout, přičemž tak jako u minulého kabinetu je tmelem toho, jenž má teprve vzniknout, odpor k předchůdci. Kvůli tomu se zapomene na mnohé rozpory.
Negativní emoce u nás často vítězí nad racionální úvahou. Naštěstí měli voliči více rozumu než politici a vyřadili z nabídky Stačilo!
Zkuste si ale představit, že by vše dopadlo tak, jak se podle průzkumů zdálo ještě na konci srpna – a že do Sněmovny by prošlo ono, nikoli Motoristé.
Vinou osobní nevraživosti by bylo takřka nemožné dohodnout jakoukoli formu podpory pro vládu hnutí ANO od stran bývalé pětikoalice. Takže by se Andrej Babiš nejspíše musel snažit slepit kabinet s uskupením, jež je daleko extrémnější, než bývala KSČM, plus se slepencem SPD, v němž je také řada radikálnějších poslanců, než byli ti původní Okamurovi. Už to druhé je značný problém. Obojí najednou by bylo receptem na katastrofu.
Prezident si dal pro jmenování premiéra jasné podmínky – udržení prozápadního kurzu, důslednou obranu před agresivním Putinem, podporu Ukrajiny. To by vůbec nešlo dohromady s vládou, která by z jedné třetiny byla držena proruskými partajemi. Nyní je tam jen jedna, navíc ta méně „zaťatá“, u níž je šance, že své protizápadní postoje vymění za nějaké prebendy. Takto „komerční“ přístup lze čekat u Tomia Okamury, ale ne u Kateřiny Konečné.
Už účast strany, která je v Evropě považována za českou obdobu AfD, představuje reputační problém, který může ohrozit schopnost nové vlády prosadit zásadní změny v Green Dealu, jak slibuje hnutí ANO. Jak se by se asi v Unii tvářili na Andreje Babiše, kdyby měl kromě SPD za zády bolševiky (myšleno opravdu ve smyslu prokremelské partaje, protože původní komunisté v Bruselu nikomu nevadí).
Ruská stopa a národní zájem
Co se týká Motoristů, ti dlouho jeli po „dálnici do ruských pekel“ vystavěné jejich guru Václavem Klausem. Pořád si nesou v sobě jeho genetickou výbavu. Proto je například iluzorní představa, že by mohli vstoupit do vlády vedené ODS, kterou exprezident nenávidí stejně upřímně, jako Miloš Zeman nenáviděl ČSSD. Stejně tak je o něm známo, že sympatizuje s Ruskem, zato odmítá členství v Evropské unii. A na „jeho klucích“ to zkrátka bylo znát…
Jak ale řečeno, Motoristé provedli na poslední chvíli otočku, přestali říkat, že Rusko není agresor, že válku vyprovokovalo NATO, že Zelenský ji schválně protahuje a že mír s Putinem mohl být dávno, jen kdyby s ním západní politici mluvili. Ani nejsou tak „profláknutou“ proruskou stranou jako SPD.
Nakolik jim tento postoj vydrží, to je otázka. Přinejmenším nyní však nepředstavují pro Babiše takovou potíž. Kdyby je bývalo nahradilo Stačilo!, to by byla jiná jízda!
Někomu se možná zdá, že rozdíl v nahrazení Kateřiny Konečné Petrem Macinkou není podstatný. Ale je. I v politice existuje cosi jako „kritické množství“, a to by spoluúčastí jak SPD, tak Stačilo! na moci bylo zcela jistě překročeno.
Opravdu záleží na tom, zda máte mezi 108 poslanci 15, kteří stojí na straně Putinova Ruska a nadávají na Západ a Ukrajinu, než kdyby jich tam bylo dvakrát tolik a ta druhá polovina zcela fanatická.
Jednání jsou zatím v počátku. Babiš má důvod mít vrásky na čele. Nic však v této chvíli nenapovídá tomu, že by vládu nesestavil, nebo že by ji prezident odmítl jmenovat. Nabízí se hromada kompromisů, jak uspokojit SPD a držet ji dál od vládních křesel – post předsedy Sněmovny pro Okamuru, vliv na místech, kde se rozhoduje o tocích peněz...
Nebo přinejhorším přijít s tak konsensuálním jménem ministra, že s ním Petr Pavel nebude mít problém.
Vše se Babišovi přeci jen zjednodušuje tím, že SPD chytře předem deklarovala vůli navrhnout do kabinetu jiné lidi než poslance. Pak se dá říci, že jde o nezávislé nestraníky. Zkrátka, jak řečeno, Babišovi se to komplikuje, ale není to neřešitelné.
Musíme si však připomínat, že tu zatáčku jsme vybrali jen díky voličům, kteří zastavili Stačilo!. Jinak by bylo třeba široké dohody za účasti politiků končící vlády, kterou ovšem pořád obě strany sveřepě odmítají.
A co když oproti nynějším předpokladům přeci jen jednání o vládě vedené ANO a podpořené Motoristy a SPD zkrachuje? Popřípadě nevydrží celé čtyři roky, protože stmelující touha po moci bude slabší než radikalismus v obou menších stranách?
Pak by znovu přišla na přetřes otázka, zda „naši furianti“ dají přednost osobním záštím a pýše, nebo upřednostní národní zájmy. Brod je však hodně daleko...
My, kteří levici nevolíme, bychom se v každém případě neměli Babišovi pošklebovat, že „má, co chtěl“, ale přát mu úspěch – tedy aby dokázal přesvědčivě vymazat ze své vlády jakoukoli ruskou stopu. Čtyři roky s ním přežijeme, s Putinem by to bylo mnohonásobně horší.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
