GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Město Cheb se nachází před klíčovým rozhodnutím, které určí jeho ekonomický směr na další dekády. Jde o budoucí podobu strategického průmyslového parku, pro jehož realizaci se na stole ocitly dvě nabídky: jedna od nově zřízené Státní investiční a rozvojové společnosti (SIRS), druhá od soukromého developera Accolade. Při porovnání předložených nabídek se nabízí otázka, proč se město zdá být nakloněno státní variantě, přestože ta soukromá je pro Cheb finančně výhodnější.
SIRS je státní společnost založená s mandátem připravovat území pro strategické investice. Podnikatelský park v Chebu má být jejím pilotním projektem, přičemž Cheb a SIRS mají zónu rozvíjet prostřednictvím společného podniku. Za vložení svých pozemků získá Cheb 1,43 miliardy korun.
V protikladu k tomu soukromý developer Accolade, který v Chebu působí od roku 2013, předložil nabídku, která se zdá být pro město (nejen) finančně výhodnější – 1,95 miliardy korun je o více než půl miliardy více, než kolik městu za stejné pozemky nabízí SIRS.
Navíc na rozdíl od modelu společného podniku, kde je vliv města omezen, nabízí soukromník plnou kontrolu nad výběrem investorů přímo městskému zastupitelstvu , bez složitých bodovacích systémů, kterým by se chebské veto dalo obejit.
Dále – namísto pouhé přípravy území navrhuje Accolade využít ložisko písku a do vytěženého prostoru zahloubit zástavbu průmyslového parku, což by snížilo vizuální dopad na okolní krajinu. A oproti jednorázovému příjmu za pozemky, který nabízí SIRS, developer městu předkládá i možnost strategické výhody v podobě směny části pozemků za podíly ve společnostech TEREA Cheb a CHEVAK Cheb. To by městu přineslo nejen pravidelný roční příjem z dividend, ale i páku nad kontrolou energetických a vodohospodářských služeb pro své obyvatele.
I přes tyto parametry – které by městu přinesly více peněz, větší kontrolu a snížily rizika – se Cheb prozatím přiklání k nabídce státního developera. Zástupci města se tváří, jako by jiná než státní nabídka neexistovala, a padají argumenty, že „stát je zárukou stability“. Příklady z minulosti však naznačují, že jsou to naopak státní sliby, které se často rozplývají.
Historie českých měst nabízí varovné příklady, kdy státní sliby týkající se podpory strategických investic často zůstaly nenaplněné, což obce zatížilo dluhy a dlouhými odklady. Například v Kolíně lákal stát automobilku TPCA (dnes Toyota) s příslibem výstavby 850 bytů pro zaměstnance, ale nakonec včas dodal jen část a městu zanechal dlouhodobou dluhovou zátěž ve výši kolem jedné miliardy korun.
Podobně Liberec dodnes čeká na „virtuální“ silnici do zóny Jih, slíbenou už za éry Miloše Zemana, kterou nyní kraj chystá z velké části z vlastních zdrojů. V Nošovicích zase byla v roce 2006 slíbena výstavba mimoúrovňové křižovatky pro Hyundai, jenže příprava už trvá přes 20 let a mezitím veškerá doprava zatěžuje okolní obce.
Navíc obavy panují i z efektivity státního podnikání obecně. Negativní zkušenosti se státními podniky, které se často potýkají se ztrátami a problémy s výkonností, naznačují, že stát nebývá tím nejlepším manažerem. Naopak, pokud by město smlouvy se soukromým subjektem řádně ošetřilo, může právě soukromník představovat silnější a hmatatelnější záruku nežli opakovaně nenaplněné státní proklamace. Tak uvidíme, zda to pochopí i v Chebu.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
