GLOSA PAVLA VONDRÁČKA | Člověk si často myslí, že o své zemi ví skoro všechno. A pak stačí pár dní, aby zjistil, jak hluboce se mýlil. Přesně to se mi stalo ve Znojmě, kde jsem objevil festival, o němž jsem dvaadvacet let téměř nic nevěděl. A zároveň jsem pochopil, jak snadno dokážeme přehlížet mimořádné věci jen proto, že se odehrávají mimo gravitační pole Prahy.
Když jsem vešel obrovskými hliníkovými vraty do průmyslové haly firmy Nevoga, kde místo strojů stály v řadách židle a před nimi pódium, na němž se chystala rakouská skupina Vegetable Orchestra hrát na zelí, mrkev, papriky a okurky, vzpomněl jsem si na starou písničku Olympicu z roku 1986: Jako tele na vrata, vyvedený ze zlata… Přesně tak jsem se cítil.
A po několika dnech strávených na Hudebním festivalu Znojmo musím přiznat, že se tak cítím pořád. Pořád na to všechno koukám jako tele na vrata. Jen ta vrata nejsou ze zlata, ale z obyčejného hliníku. A za nimi se odehrává něco, co jsem vůbec nečekal.
Přestože pocházím z periferie České republiky, z toho nejkrásnějšího a ve všem nejlepšího kraje – Karlovarského –, léta života v Praze na mně zanechala stopu. I já jsem podlehl nenápadné pražské přezíravosti. Člověk si zvykne, že velké kulturní události se odehrávají hlavně v hlavním městě. A když už ne tam, tak možná v Brně nebo Ostravě. Přiznávám se – i já jsem podvědomě nevěřil, že něco opravdu mimořádného může vzniknout ve Znojmě.
Nejsem v tom sám. Před týdnem mi volal kamarád, jeden z významných podporovatelů České filharmonie. O Hudebním festivalu Znojmo nikdy neslyšel. Pak se podíval na program a zůstal stejně překvapený jako já.
Nejde přitom jen o jména. Ano, zpívá tu Adam Plachetka, který běžně vystupuje v Metropolitní opeře v New Yorku nebo ve Vídeňské státní opeře. Jenže to není to hlavní. To podstatné je úplně jinde.
Šéf festivalu Jiří Ludvík se svým týmem totiž dokázal vytáhnout hudbu z konzervativních koncertních sálů a zasadit ji do prostředí, kde najednou získává úplně nový rozměr. Jako když zasadíte vybroušený drahokam do zlatého prstenu.
Jeden den Moravia Brass Band hraje Beethovena a Händela na plovoucím pódiu v zatopeném lomu. Druhý den rakouští hudebníci z The Vegetable Orchestra koncertují na zeleninu v průmyslové hale. Třetí den Adam Plachetka v barokní opeře vystupuje převlečený za Marii Terezii v jízdárně Louckého kláštera. A tak to pokračuje den za dnem.
Hudba zní na nádvořích zámků, v kostelech, zámeckých kaplích, vinařských sklepech, parcích, amfiteátrech, na mole u řeky, na mostě přes Dyji, v Národním parku Podyjí i ve stodole. Některé koncerty jsou zdarma, jiné za ceny, které nejsou „pražské“.
A protože jsme na jižní Moravě, vládne tu úplně jiná atmosféra. Víno tady není prostředkem k opilosti, ale součástí kultury. Stejně jako hudba.
Hudební festival Znojmo jsem dlouhá léta nepřehlížel schválně. Prostě jsem o něm nevěděl. A to se letos koná už dvaadvacátý ročník.
Kdyby se mi o něm náhodou nezmínil Adam Plachetka při našem rozhovoru v Mariánských Lázních, nejspíš bych nikdy nepoznal Jiřího Ludvíka, nenatočil s ním podcast a nepřijel se sem podívat. Dnes už chápu, proč festival získal takové renomé.
Hudební festival Znojmo totiž není přehlídkou koncertů. Je to promyšlený celek. Každý ročník má vlastní téma, vlastní dramaturgii i vlastní příběh. Vedle operních produkcí propojuje baroko, jazz, folklor, dechovou hudbu i experimentální projekty. Nehraje se jen pro milovníky klasiky, ale pro všechny, kdo jsou ochotni nechat se překvapit.
A v tom spočívá jeho síla. Hudební festival Znojmo je zároveň připomínkou jednoho českého paradoxu. Zatímco velké instituce v Praze se mohou opřít o silné partnery a dlouhodobé mecenáše, Jiří Ludvík tráví velkou část roku tím, že objíždí firmy a doslova skládá rozpočet po tisícovkách a desetitisících. Sbírá drobky z prostřeného stolu, který stojí především v Praze. Přitom právě v regionech často vznikají kulturní projekty evropské úrovně.
Možná už nastal čas, aby se našel jeden skutečně velký partner. Mecenáš, který nebude podporovat jen další pražský koncert nebo galavečer, ale pomůže udržet při životě festival, jenž už dvaadvacet let dokazuje, že špičková kultura může vyrůstat i stovky kilometrů od hlavního města.
A normální milovník hudby může udělat jednoduchou věc.
Přijet na víkend.
Ubytovat se třeba v některé z okolních vinařských vesnic, projet se na kole krajinou Podyjí, zajít do sklípku na moravské nebo rakouské straně hranice a večer místo dalšího televizního seriálu poslouchat špičkovou hudbu pod širým nebem nebo v barokním kostele.
Pokud čtete tyto řádky v pondělí, ještě pořád stihnete závěr festivalu.
V Moravském Krumlově dnes zazní Slovanské tance Antonína Dvořáka, které doprovodí úvaha historika Michala Stehlíka nad Slovanskou epopejí Alfonse Muchy.
V úterý bude David Koller zpívat Karla Kryla na zámku v Uherčicích.
A ve středu festival vyvrcholí korunovačním galakoncertem se souborem SILENTIUM! Ensemble pod vedením Andrease Scholla. Zazní Händelův Zadok the Priest, Zelenkovo Te Deum i skladby Johanna Josepha Fuxe. Symbolické zakončení oslav osmi set let města Znojma.
Když jdeme přeplněným městem, díváme se pod nohy. Abychom do někoho nevrazili, nešlápli do louže nebo nezakopli. Jenže právě tím přicházíme o to nejkrásnější. O fasády domů, štuky, věže, římsy a okna, která bychom obdivovali, kdybychom se na chvíli zastavili a zvedli hlavu. S regionálními hudebními festivaly je to úplně stejné. Jsou kolem nás. Jen se na ně nedíváme.
Možná by stálo za to příští léto jednou vyměnit Chorvatsko, Lipno nebo Šumavu za Znojmo.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a objevíte neznámé festivaly. Díky.
