Jalta po osmdesáti letech: V únoru 1945 se na Krymu rozhodovalo o osudu poválečné Evropy

Na konferenci se rozhodovalo především o poválečném osudu Německa a Evropy. Výsledky jaltských rozhovorů měly – společně s tehdejší situací na frontě, kdy vojska Rudé armády nezadržitelně postupovala do střední a jihovýchodní Evropy – pro „starý kontinent“ fatální dopady, které jej ovlivnily na dalších více než čtyřicet let. A svým způsobem je pociťujeme dodnes.

Na počátku roku 1945 bylo o výsledku druhé světové války rozhodnuto. Otázkou už nebylo, kdo v ní zvítězí, ale kdy. A jak vysokou cenu budou muset spojenci v Evropě a v Pacifiku za vítězství zaplatit. Jednotlivé velmoci se nicméně v této době nacházely v odlišné situaci. 

Sovětský svaz díky totální mobilizaci veškerých svých ekonomických, vojenských a lidských zdrojů (nemluvě o rozsáhlé americké pomoci), doslova „válcoval“ Německo již na jeho vlastním území – Rudá armáda se tehdy nacházela necelých sedmdesát kilometrů východně od Berlína.

Možnosti, síly a zdroje Třetí říše byly nesrovnatelně slabší/menší, a navíc musela válčit na nejen na východní, ale západní a jižní frontě, v Itálii. Rovněž „válečný stroj“ USA běžel na plné obrátky: američtí vojáci se pozvolna připravovali na dobývání velkých japonských ostrovů, během něhož nicméně museli počítat s velkými ztrátami.

Velká Británie na tom byla ve srovnání s budoucími supervelmocemi bez přehánění mizerně. Od roku 1914 vedla dvě světové války. Vždy sice na správné straně a vždy odvážně, s vynaložením veškerých sil a zdrojů, ovšem nad svoje možnosti – na počátku roku 1945 stála před ekonomickým krachem.

Nebýt materiální a vojenské podpory ze strany USA, nikdy by druhou světovou válku nevyhrála. To je fakt, který nezpochybňuje žádný respektovaný historik ani politik. Síla jednotlivých velmocí a postavení na frontách se přirozeně promítly i do jejich vyjednávacích pozic na konferenci.

Jednání v půvabném prostředí Livadijského paláce, jenž sloužil jako letní rezidence posledního ruského cara Mikuláše II. (na trůnu v letech 1894–1917), trvala bezmála týden a nebyla, z pohledu západních spojenců, nijak snadná. Rozhovorům ve všech ohledech dominoval Stalin, vědom si obrovské převahy SSSR v konvenčních zbraních a v postupu sovětské armády do střední Evropy. 

Roosevelt mu nebyl sto rázně oponovat jednak proto, že neustále prokazoval z dnešního hlediska obtížně pochopitelnou slabost pro „dobrého strýčka Joea“ a jeho záměry, jednak proto, že se nacházel ve špatném zdravotním stavu – fyzickém i psychickém. Zemřel ostatně již dva měsíce po skončení konference, 12. dubna 1945 (načež Kreml poprvé a zřejmě naposledy kvůli úmrtí amerického prezidenta vyvěsil černé vlajky).

Churchill prožíval na Jaltě extrémně složité chvíle. Jeho země byla na pokraji vyčerpání veškerých dostupných zdrojů, což si velmi dobře uvědomoval. Stejně jako to, že o jeho (ne)reálných možnostech prosazovat své politické vize dobře ví i Stalin. 

Přesto se právě Churchillovi podařilo prosadit na Jaltě rozdělení poválečného Německa a Berlína do čtyř, nikoli tří okupačních zón (včetně té francouzské), což ve svém důsledku posílilo Západ a oslabilo Sovětský svaz.

Výsledkem jaltských jednání byl podpis Deklarace o svobodné Evropě (The Declaration of Liberated Europe), vycházející v řadě ohledů z Atlantické charty ze srpna 1941, která ale zůstala v zásadě pouze verbální výzvou – v celé střední a takřka v celé jihovýchodní Evropě nakonec po válce rozhodoval o vnitropolitickém uspořádání jednotlivých států fakticky Sovětský svaz, nikoli jednotlivé „svobodné národy“, jak stálo v deklaraci. Jednalo se samozřejmě primárně o důsledek postupu Rudé armády hluboko do nitra Evropy.

Kromě toho spojenci na Jaltě, mimochodem bez generála De Gaullea (stejně jako v Postupimi), rozhodli rovněž o bezpodmínečné kapitulaci Německa a o jeho již zmíněném rozdělení do čtyř okupačních zón. Spolu s tím rozhodli také o:
• demilitarizaci a denacifikaci (včetně potrestání válečných zločinců);
• demonopolizaci (dekartelizaci) a demokratizaci výhledově jednotného Německa;
• předběžné podobě a výši německých reparací;
• poválečném územním vymezení Polska, o jeho vládě a (plánovaných) svobodných volbách;
• přijetí Sovětského svazu do připravované Organizace spojených národů (OSN);
• vstupu SSSR do války proti Japonsku v Pacifiku a na Dálném východě do dvou či tří měsíců po porážce Německa v Evropě... a o některých dalších záležitostech.

Nejpodstatnějším výsledkem jaltských jednání – samozřejmě v souvislosti s již zdůrazněnou situací na evropských bojištích – bylo faktické (nikoli ve smyslu podepsané dohody či smlouvy) rozdělení kontinentu na sovětskou a západní sféru vlivu, tj. hranici, danou budoucí „železnou oponou“ (Iron Curtain).

Právě na Jaltě Američané mentálně akceptovali budoucí bipolární svět. Právě na Jaltě se de facto rozhodlo i o poválečném osudu naší země, a to na bezmála půlstoletí.

Důsledky jednání velmocí na Jaltě v únoru 1945 pociťujeme v mnoha ohledech ještě i dnes. Bývalé „satelity“ Sovětského svazu jsou sice již více než tři desetiletí svobodné a zcela suverénní, včetně členství v Evropské unii (EU) a v Severoatlantické alianci (NATO), prezident Ruské federace Vladimir Putin a lidé z jeho blízkého okolí se s tím ale odmítají jako s „faktem daným jednou provždy“ smířit.

Ne náhodou mluví Putin o tom, že chce návratit status quo před rok 1997, kdy Česká republika a první středoevropské země (Maďarsko, Polsko) ještě nebyly členy EU ani NATO.

Nejen pro Putina, ale i svým způsobem pro Američany platí totéž: podívejme se například na rozhodnutí Bidenovy administrativy o omezení vývozu čipů pro umělou inteligenci (AI), které se týká nejen ČR, ale i Polska, jakkoli je politickým spojencem USA „par excellence“. 

O tom, co si Evropská komise dlouhodobě dovoluje vůči Maďarsku, kde vládne Viktor Orbán (dávno před ruským vpádem na Ukrajinu, aby bylo jasno!), či co si dovolovala vůči Polsku v době, kdy byl jeho premiérem Mateusz Morawiecki a co si ani v náznaku nedovolí vůči žádné zemi ze západní Evropy (bez ohledu na to, kdo a jak tam vládne), netřeba mluvit – i tady je rozdíl na první pohled zřejmý.

Tím, co jsem napsal výše, neříkám, že z americké strany není jistá obezřetnost (přemýšlím, zda je to správné slovo), pokud jde o střední Evropu, na místě. To ale není podstatné. Podstatné je to, že ani pětatřicet let po pádu „železné opony“ na přelomu let 1989/1900 nejsou někdejší východní či post-komunistické země plně, zcela a ve všech ohledech součástí Západu jako takového, byť si často sami namlouváme opak.

Historické „dělící čáry“, ty staré i nové jizvy Evropy! Často jsou hodně hluboké a bez přehánění k nezacelení, ani po stovkách let. Máme s nimi ostatně zkušenosti i ve střední Evropě samotné, uvnitř „naší“ střední Evropy. Podobně jako „železná opona“ je dodnes „na každém kroku“ znát rozdělení habsburské monarchie na Předlitavsko (včetně České republiky) a Zalitavsko (včetně Slovenska).

Aniž bych teď svět západně nebo východně od řeky jakkoli hodnotil, je zjevné, že se jedná o dva mentálně zcela odlišné světy, třebaže samotná fyzická hranice mezi nimi je takřka nepostřehnutelná.

Kdybyste si o tomto tématu chtěli něco zajímavého přečíst, doporučuji rozsáhlý sociokulturní cestopis, brilantně napsaný Dunaj italského spisovatele a překladatele Claudia Magrise (* 1939); neznáte-li jej, budete – věřím – nadšení.

Pokud jde o rozdíl mezi západní, střední a východní Evropou v jejích moderních dějinách, podívejte se třeba na monografii Timothyho Snydera (* 1969) Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. V tomto případě o nadšení nelze mluvit – kniha je to ovšem vynikající a rozdíl mezi jednotlivými částmi Evropy, těmi na západ a na východ od nás, o nichž pojednává, vystihuje precizně.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.