GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Pohled na zklamaného rychlobruslaře Metoděje Jílka na stupních vítězů poté, co dosáhl životního úspěchu, zavdal záminku k mnoha uštěpačným poznámkám všemožných rozumbradů. Jenže právě zdravá sebedůvěra je vedle nesporného talentu to, co odlišuje úspěšné sportovce narozené po roce 2000 od jejich předchůdců. Už nechtějí být na Hrách jen do počtu nebo si olympiádu prostě „užít“. Chtějí vyhrávat, a to se u nás v masovém měřítku dodnes moc nenosí.
„Trénovala úplně jinak, než je v Česku zvykem. Velká část trenérů se s námi taky rozešla, protože nebyli ochotní tenhle systém akceptovat. Ale teď se ukazuje, že jsme měli pravdu,“ řekl otec Ester Ledecké Janek na adresu své dcery krátce po vítězném tažení české reprezentantky na olympiádě v Pchjongčchangu v roce 2018.
Také nedělní medailisté Zuzana Maděrová a Metoděj Jílek spoléhají ve svých kariérách více na vlastní síly než na „systém“. A podobné je to třeba i u Jana Zabystřana.
Nejde jen o peníze, vlastní cesta k úspěchu se projevuje i v „nečeském“ sebevědomí nových hvězd.
Už žádná „pěkná“ třicátá místa
„Tohle je poslední olympiáda beze mě,“ nechala se prý před osmi lety při sledování ZOH slyšet tehdy čtrnáctiletá snowboardistka Zuzka Maděrová.
Okřídlené Coubertinovo „Není důležité vyhrát ale zúčastnit se“, pro ni platilo možná před čtyřmi lety v Pekingu, kdy se v paralelním slalomu umístila na Vichnarovsky „pěkném“ 23. místě. Při pohledu na její nedělní jízdu proti superfavoritce Payerové by člověk stěží věřil, že sportovkyni s tak ladným a sebejistým projevem na trati je teprve 22 let.
„Byla jsem hrozně nervózní, ale pomohl mi (mentální kouč) Marian Jelínek, se kterým jsem si volala po každé jízdě. Udržela jsem nervy na uzdě, jakmile byl start, tak nervozita opadla,“ popisovala pro ČT Maděrová, která získala první českou medaili na těchto Hrách.
Vzpomínám si, když se na letní olympiádu v Londýně před 14 lety kvalifikovala učitelka ze Sokolova, maratonská běžkyně Ivana Sekyrová. Bylo jí tehdy 41 let a olympiádu si i kvůli brutální konkurenci ve své disciplíně jela opravdu užít – bylo z toho „pěkné“ 67. místo. Dnešní mladí olympionici jsou proti ní jako z jiné planety.
Jak propastný je rozdíl mezi generacemi českých sportovců vyrostlých ještě v ovzduší socialistické výchovy nebo chaotických devadesátek a těmi, kteří už nepamatují ani Václava Havla na prezidentském portrétu ve školní učebně, ukazuje pozávodní chování devatenáctiletého rychlobruslaře Metoděje Jílka. Slzy štěstí z životního úspěchu v podobě stříbrné olympijské medaile? (Ne)nechte se vysmát.
Ten kluk chtěl a měl vyhrát. Pusťe si schválně na youtube stupně vítězů z Velké ceny Monaka F1 1984. Jistý Ayrton Senna tam tehdy skončil druhý, ale nebýt předčasného odmávnutí deštivého závodu, vyhrál by. Zprvu naštvaná tvář mladého závodníka přešla vzápětí po převzetí stříbrného poháru ve smířený úsměv.
Také Jílkovo zmírnění prvotní rétoriky ale říká jediné: „Jen počkejte, já vám ještě ukážu.“ To je přesně ono – k neuvěřitelné houževnatosti svých starších kolegů formátu Evy Samkové/Adamczykové, Martiny Sáblíkové nebo třeba Ondřeje Banka přidávají Jílkové a Maděrové i neochvějnou sebejistotu nabytou v myšlenkových sférách generace, v níž se málokdo z dnešních „dospělých“ vyzná.
Jsou to ještě vůbec Češi?
Jisté je, že příklady táhnou. Už zmiňovaná Ester Ledecká, stále ještě královna českého zimního sportu, vyrostla mimo tradiční český systém oddílů a svazů. Místo centralizovaných soustředění Českého svazu lyžařů (SLČR) jezdila do zahraničí: na Nový Zéland pro letní sníh, do USA pro kondiční přípravu.
Její tým – bratři Bankovi jako trenéři, servisáci jako Kouřil – je soukromý, ne státní. „Nejsem moc pohybově nadaná, jsem hrozné nemehlo,“ přiznala Ledecká v jednom rozhovoru; ale dodala: „Když mi něco nejde, hrozně mě to motivuje.“ Esterčino historické dvojzlato z Pchjongčchangu 2018 vešlo do dějin.
Také Zuzana Maděrová, rodačka ze zapadlého Oldřichova v Hájích, začínala v rodinném teamu a místo mládežnických oddílů trénovala v zahraničí, inspirovaná Ledeckou. Až v 18 letech přešla do Dukly Liberec, což přineslo státní i oddílovou podporu. Klíčovou osobou pro ní je kromě rodičů trenér Evžen Mareš, který funguje jako i jako servisák a řidič.
„Vlastně je strašně paličatá. Člověk s ní musí hodně diskutovat, když jí chce něco vnutit. Když se jí zdá, že to není úplně podle jejích představ, tak je to boj. Ale zase když jí řeknete, aby udělala sto kliků, tak je udělá. Bude se blbě tvářit, ale poslechne a udělá je,“ říká výmluvně o své svěřenkyni úspěšný kouč.
Metoděj Jílek začínal v pěti letech na in-line bruslích. Trénuje v mezinárodní skupině pod novozélandským trenérem Kalonem Dobbinem, s bruslaři z osmi zemí.
Ve svém mladém věku je přitom velkým realistou i profesionálem: „Sport není na uživení, pokud nejste na vrcholu,“ má jasno mladý zamračený muž, který myslí i na zadní vrátka: studuje kondiční trenérství na FTVS. Podle všeho je ale na velmi dobré cestě převzít „úřad“ Martiny Sáblíkové, skromné bojovnice tolik jiné než dnešní mladí „lvi“.
Ono „nečeské sebevědomí“ Maděrové, Jílka a spol. není arogancí, ale odvahou věřit si v malé zemi, kde se radši každý přikrčí nebo schová za vítr. Mladí Češi prostě přestávají být dojemnými outsidery, ale chtějí něco dokázat bez ohledu na podmínky. Vypadají jako Češi, ale Jsou to ještě vůbec Češi?
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
