KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Nedůvěra. Zloba. Nenávist. Jednání ve Sněmovně pochopitelně není skautské jamboree. Ale tolik negativních emocí, kolik jich tryská ze zasedacího sálu nyní, přesahuje meze normality i nejdivočejší představivosti. Jak k tomu vůbec došlo? Proč jsou dnes projevy mnoha poslanců plné urážek, vzteku a jízlivosti? Co se to stalo, že se už pomalu více obstruuje než diskutuje? Takto vypadá rozklad politické třídy. Povězme si o tom víc.
Dlouhé hodiny, dny i noci obstrukcí destruují chod Sněmovny. Nestíhají se tak projednat ostatní důležité zákony, přidávají se nové a nové mimořádné schůze, poslanci na nich tráví mnohem více času než dříve, a přesto jsou pořád ve skluzu.
Nemá smysl přepočítávat, kolik stál daňové poplatníky takřka jedenáctihodinový projev Tomia Okamury. Pravdou však je, že čas není nafukovací a doba strávená mlácením prázdné slámy místo práce pro blaho země a lidí je nenávratně ztracená. Přehlídka zmaru, jakou jsme tři dekády nezažili.
Sněmovna vždy zažívala daleko bouřlivější výstupy a vypjatější souboje než Senát. Je to logické – a nikoli jen proto, že členem dolní komory můžete být již od jednadvaceti let, zatímco v té horní smíte zasedat až po čtyřicítce. Mladí obecně bývají horkokrevnější, radikálnější a méně tolerantní. Především ale právě v poslaneckých lavicích leží skutečná moc.
K tomu všemu se přidává ještě třetí faktor, možná nejdůležitější: poslední dobou ubývá velkých osobností a zároveň se rapidně zhoršují mezilidské vztahy.
V 90. letech (a zejména na jejich počátku) vypadal český parlament jako panteon elity národa, ne jako politické těleso. Byl plný spisovatelů, dramatiků, filosofů, významných akademiků, právníků, vědců a mnoha statečných odpůrců totalitního režimu.
Ale zřejmě nešlo čekat, že si tak vysokou úroveň udržíme věčně. Ta postupem času degradovala, a nynějších 200 poslanců představuje v podstatě sociologický vzorek národa. Na tom ještě není nic divného ani špatného. Máme demokracii a do Sněmovny se volí dle zásady poměrného zastoupení.
Dolní komora je zkrátka věrným zrcadlem toho, jak na tom my Češi doopravdy jsme – každý smí volit, každý smí být volen a zástupci lidu nemohou být o mnoho lepší než lid sám.
Opravdový problém leží ale jinde. Vlivem shody nešťastných událostí a vystupování některých jedinců došlo postupně k tomu, že se vztahy ve Sněmovně dostaly na „bod mrazu“. Je to stejné jako v jiných uzavřených komunitách – na pracovišti, v obci, v rodině… Něco se „pokazí“, lidé spolu přestávají mluvit, izolují se a vysvětlují to slovy: „U nás je to na levačku“.
Sněmovní ponorka
Úroveň politiky průběžně klesá, mizejí z ní hodnoty, program i vize, vyprazdňuje se a vítězí bezduchý marketing – filosofické disputace velikánů jsou nahrazovány pavlačovými hádkami trpaslíků. Ale ani to v zásadě tak nevadí, vždyť v zahraničí to taky není žádná velká hitparáda a přehlídka gigantů ducha.
Což ovšem nemusí bránit civilizované domluvě a vedení aspoň trochu slušné debaty. Proč to tedy poslední dobou u nás vůbec nejde? Proč přenosy ze Sněmovny připomínají nekonečnou telenovelu z prostředí psychiatrické léčebny?
Urážky, nadávky, osobní útoky, trucování, obstrukce, jednání „na sílu“… Buďme spravedliví, zdaleka ne všichni poslanci a poslankyně jsou takoví. Jak už však říkal Tomáš Garrigue Masaryk: „Dobrého je v řádu světa víc, ale to zlé člověk cítí silněji“.
Rozumní jsou překřičeni a překryti pošetilými. Ti navíc vytvářejí cosi jako závazek „krevní msty“ – vy jste nám napadli „našeho“, čekejte vendetu. Ano, tohle se opravdu děje. Naštěstí se pořád najdou takoví, kteří normálně komunikují. Jinak by se Sněmovna mohla rovnou zavřít.
Pamatujete si, jak lídr ANO Andrej Babiš zaútočil na manželku ministra financí Zbyňka Stanjury, což napadeného vytočilo a vypadalo to skoro na bitku? Expremiér se vzápětí omluvil. Bylo mu totiž vysvětleno, že tento člen vlády nepatří mezi ty, kteří do politického souboje tahají rodinu soupeře. Jiní však ano, a oligarcha (který si sám nebere vůbec žádné servítky) si často musel vyslechnout ataky na své blízké. Možná tak měl pocit, že je v právu…
Jindy se do sebe někteří politici vzájemně doslova zakousnou jako bojoví psi a nechtějí pustit. Platí to ale i pro dámy. Naposledy do sebe „zaťaly zuby“ předsedkyně komory Markéta Pekarová Adamová a šéfka klubu ANO Alena Schillerová. Není na ně pěkný pohled a jejich vzájemná výměna invektiv se nedá poslouchat ani číst.
V protikladu k tomu minulou v neděli v Partii na Primě vystoupili ministr spravedlnosti z ODS Pavel Blažek a jeho předchůdkyně za ANO Táňa Malá – a šlo o kultivovanou debatu.
Proč se civilizovaně a slušně nediskutuje v každém duelu?
Když sledujete v televizi dva politiky, prakticky hned poznáte, zda spolu ve Sněmovně normálně mluví, nebo se jen nafrněně a s despektem míjejí. To, co je vidět na obrazovce, jasně odhaluje i reálnou podobu zákulisí.
Poslanci jsou totiž úplně stejní jako ostatní lidé, nejsou to roboti, kteří odmemorují naučený part a zdánlivě nemají žádné skutečné emoce, pouze hrají roli (byť jsou i takoví). Osobní vztahy se potom promítají i do jejich veřejných vystoupení.
Samozřejmě nemusíte být s politickým sokem rovnou kamarád, ale je důležité umět se „po práci“ sejít a nad pivem či skleničkou se domluvit – když už ne na obsahu, tak alespoň na formě projednávání. Abyste se vzájemně nepřekvapovali, každý si mohl říci to své a chod „mašiny na zákony“ se nezadrhával.
Tak tomu vždy dříve bylo. Vše řídili političtí profíci, ne amatéři, kteří neovládají řemeslo. A také nikdy nebyly vztahy mezi vládou a opozicí až tak rozhašené. Jistě, obstruovalo se, ale s mírou a s jistou štábní kulturou.
Na problémy se zadělalo už v minulém volebním období. Mnozí tehdejší opozičníci (a dnešní vládci) těžce nesou a nemohou Andreji Babišovi zapomenout jeho brutální vystupování a touží po revanši. Ale pozor, ne všichni.
Když zůstaneme u jmen, jež už padla – Pavel Blažek je umírněný, Markéta Pekarová Adamová radikál. Za ANO patří k rozumným Radek Vondráček. Když on řídil Sněmovnu, měřil vládě i opozici stejným metrem a šlo se elementárně dohodnout. Právě jeho však nová koalice „zařízla“.
Nová šéfka komory v emotivním projevu odmítla jako místopředsedu někoho, kdo zpívá a tančí v jednací síni. Narážela na „slavnou“ scénku, kdy se na konci předminulého volebního období konala rozlučka s končícími poslanci a poslankyněmi různých stran. Ta se ze sněmovního klubu přesunula do tehdy rekonstruovaného hlavního sálu.
Rozkaz zněl jasně: „Zpěvák s kytarou nesmí projít!“ Tímhle zbytečným kádrováním se symbolicky stvrdilo, že politická třída je ve válce, a zároveň odstartovalo nové „kolo závodů ve zbrojení“.
Není šťastné, když největší opoziční straně vyhradíte dvě místa ve vedení Sněmovny, ale zároveň jí vetujete zkušeného parlamentního profesionála, jenž rok působil jako první místopředseda a čtyři roky jako předseda. Přičemž měl širokou podporu napříč celým poslaneckým spektrem a byl populární i u politických soupeřů.
Pokud mělo jít o vzkaz Andreji Babišovi, o něco jako „kulku v obálce“ (a Vondráček si hraním na kytaru vytáhl krátkou slámku), nešlo o dobrý způsob.
I bez této cenzury (na základě dost pokryteckých a chabých argumentů) by se ANO a SPD nechovaly kdovíjak vstřícně. Na obstrukce by došlo tak jako tak, stejně jako na nenávistné a útočné projevy. Ale zbytečně se tím přilil olej do ohně. A efektivně se tím zabránilo jakékoli naději na nějakou domluvu.
Právě Vondráček totiž patřil k důležitým vyjednavačům – k těm, co uzavírají když ne mír, tak alespoň příměří. A na parlamentáře se nestřílí… Můžeme to vzít jako metaforu. Když se ve Sněmovně tančí, tak se v ní neválčí, čas strávený společným hraním na kytaru není časem stráveným urážením soupeřů.
Parlament se ze žvanírny proměnil v arénu bojových umění.
Ano, v minulých volebních obdobích se uměli poslanci napříč spektrem po dlouhé šichtě sejít u jednoho stolu, popít a zazpívat si úplně stejně jako výletníci u táboráku.
Dnes ale připomínají rozhádané společenství vlastníků bytových jednotek. A když už se po jednání sejdou, tak většinou „separé“ na svém vlastním poslaneckém klubu.
Rozdíl mezi Sněmovnou za Vondráčka a za Pekarové Adamové lze popsat lapidárně – žádný tanec, ale také žádná domluva. Obstrukce jsou nejviditelnějším, nikoli však jediným projevem dysfunkční parlamentní politiky.
K těmto koncům ovšem nevedla jedna konkrétní událost, jde o dlouhý kauzální řetězec příčin a následků, který rozbil poslaneckou komunitu na padrť. Někdy už se ani neví, kdo se komu za co mstí, v sestupné spirále revanší a odplat. Žvanírna? Spíš MMA aréna. Nebylo přeci jen lepší, když se v sále zpívalo?
