Nejtemnějších šest let v moderní historii: Proč bychom si měli připomínat Protektorát Čechy a Morava

360 000 obětí z celého Československa za období mezi lety 1939–1945 mluví za všechno. S tím nelze srovnat ani strašlivá léta českého stalinismu. Toto smutné číslo ale není zdaleka jediným důvodem, proč bychom si měli šest protektorátních let brutální německé okupace a německého teroru i dnes připomínat.

Primárně je třeba říci, proč „zkrachovala“ tzv. první republika. Důvodů byla celá řada. Prvním byla její národnostní politika. Jakkoli bylo Československo v evropském, nemluvě o světovém, kontextu dvacátých a třicátých let mimořádně slušným, demokratickým státem, a to i vůči menšinám, nemalá část českých Němců se s její existencí nikdy plně nesmířila. Byť se v ní naučila žít a prosazovat efektivně své zájmy. 

Poté, co se v Německu dostal v lednu 1933 k moci Adolf Hitler, a poté, co zejména na československé pohraničí zacílil svou propagandu, se to ukázalo mimo jakoukoli pochybnost. 

Složitá byla rovněž „slovenská otázka“; vyhlášení protektorátu ostatně předcházelo vyhlášení samostatného Slovenského státu ze 14. března 1939. Věc se má tak, že vznik ČSR v roce 1918 znamenal ve všech ohledech záchranu slovenského národa, jenž v politickém slova smyslu – vzhledem k brutální maďarizaci – prakticky neexistoval.

Nebýt zrození Československa, konkrétně prvorepublikových vlád, které fakticky vybudovaly slovenskou část republiky, možná by dnes slovenština existovala jen jako jazyková kuriozita a o slovenské státnosti bychom se možná vůbec nebavili.

To ale nemění nic na tom, že postupem času poněkud „protektorský“ prostoj Prahy vůči Slovensku přestával fungovat. Stále dospělejší slovenská politická reprezentace totiž toužila po větší míře „autonomie svého druhu“. Skutečnost, že jí Praha nevycházela dostatečně vstříc, anebo měla přinejmenším pocit, že jí nevychází dostatečně vstříc, sehrála na podzim 1938 a na přelomu zimy a jara 1939 svou roli. Důležitý a ve všech ohledech klíčový byl ale samozřejmě i tlak ze zahraničí. 

V neposlední řadě přispěla k pádu první republiky Velká hospodářská krize z první poloviny třicátých let, a to tím spíš, že se v lednu 1933 dostal k moci již zmíněný Adolf Hitler. Právě Hitlerův tlak vůči Československu byl rozhodující – s blahovolným a přezíravým postojem velmocí nejen v Mnichově na konci září 1938. Tomáš Masaryk řekl, že Československo potřebuje padesát let, aby plně prokázalo smysluplnost své existence. Nedostalo je. „Velké dějiny“ byly proti tomu, ale přesto bylo státem, který „stál ve všech ohledech za to“.

„Babi, jak se vám s dědou žilo za protektorátu?“ Otázka, kterou slyšel po válce snad každý prarodič. Těžce, samozřejmě, těžce. Německá okupace doléhala na každého, kdo se cítil být vlastencem, kdo si v sobě nesl odkaz Masarykových „ideálů humanitních“, kdo miloval svou zemi a svůj národ. Někomu možná dnes znějí taková slova pateticky, ve skutečnosti na nich ale nic patetického není. 

Drtivá část Čechů a část Slováků, stejně jako část (opakuji, spíše menší část) příslušníků dalších národností ze všech společenských vrstev, se s první republikou identifikovala. Její likvidace znamenala pro mnoho z nich (nejen pro vojáky z pohraničních pevností, ochotných položit za ni bez váhání život) trauma, z něhož se jen těžko vzpamatovávali dlouhá léta. Někteří si ho nesli až do konce svých životů. Dobře to vím, je to i příběh jedné části mé rodiny.

Vyčítat lidem, že v době protektorátu pracovali, chodili do škol, do úřadů a do kin, která, s nadsázkou řečeno „praskala ve všech“, je nepochopení základního lidského instinktu – instinktu přežít.

Dodnes si vzpomínám na spisovatele Arnošta Lustiga, který mi při jisté příležitosti vyprávěl, jak se „i v koncentráku nejednou pořádně nasmáli, protože holt byli mladí kluci…“, aniž tato slova cokoli měnila na strašlivé tragédii holocaustu. Ten je podle mého soudu největším selháním lidstva a lidství v jeho (nejen) moderních dějinách.

Takže i za protektorátu lidé pracovali (včetně práce pro německý válečný průmysl), chodili do škol (kromě univerzit, které Němci nemilosrdně zavřeli ve snaze zlikvidovat československou inteligenci), bavili se, milovali se a zakládali rodiny. Život kvůli tomu,že žili v okupované zemi, nekončil. Pokud by vás téma protektorátu zajímalo, přečtěte si třeba klasickou novelu Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma (1958) anebo Hvězdnou hodinu vrahů (1995) Pavla Kohouta – každá je úplně jiná a obě brilantní.

Někteří Češi s nacisty více či méně otevřeně kolaborovali, jiní byli naopak členy protiněmeckého odboje, v němž šlo každému z nich o život, případně odbojářům pomáhali. „Hvězdnou hodinou“ odboje, primárně toho zahraničního, bylo mimo jakoukoli pochybnost zabití zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Češi tak před celým světem demonstrovali svůj odpor vůči okupačnímu režimu, což sehrálo důležitou roli při tzv. nulitu Mnichovské dohody a při obnovení předválečné republiky, jakkoli v jiných hranicích a jakkoli to už byla jiná republika.

Hrdiny operace Anthropoid však nebyli pouze parašutisté z Británie, ale i mnoho dlouho „bezejmenných“ Čechů, kteří se nebáli jim pomáhat a zaplatili za to strašlivým mučením a smrtí z rukou německých nacistů. Právě oni jsou největšími hrdiny z doby protektorátu i jeho nejtragičtějšímu oběťmi.

Mnichovské trauma, tj. faktická zrada „Francie sladké“ a morální zrada Velké Británie, „Albionu hrdého“ známého z básně Zpěv úzkosti Františka Halase, z podzimu 1938, bylo jednou z hlavních příčin respektu, který si za války vydobyli komunisté.

Ti se přitom do odboje z velké části zapojili až po 21. červnu 1941, kdy útok Německa na Sovětský svaz skoncoval s ostudným paktem Molotov-Ribbentrop, který učinil na necelé dva roky z nacistů a komunistů faktické spojence, což se projevilo třeba při rozdělení Polska v září 1939. 

Do té doby se členové KSČ pevně drželi stranické linie o válce dvou imperialistických táborů, proti Němcům příliš aktivně nevystupovali a byli primárně oběťmi nacistické perzekuce. Od léta 1941 ale komunistický odboj reálně existoval a mnozí komunisté v něm projevili velkou statečnost.

Právě v těchto letech, zvlášť připočteme-li k tomu již zmíněné mnichovské trauma a, po skončení války, vděčnost velké části národa Sovětům za osvobození, se rodily příčiny vítězství komunistů ve volbách v roce 1946 a tzv. „Vítězného února“ roku 1948. Ten se stal počátkem komunistické totality. I tento příběh k protektorátu Čechy a Morava neodmyslitelně patří.

Na osvobození republiky, které vyvrcholilo v květnu 1945 pražským povstáním, měla rozhodující podíl sovětská Rudá armáda, západ země pak osvobodili Američané. Po šesti letech německé okupace vnímala velká část národa sovětské vojáky jako osvoboditele, třebaže během vyhánění Němců z českých zemí došlo z jejich strany k řadě excesů, o nichž už dnes máme díky historikům poměrně konkrétní představu.

Pro Stalina bylo tažení na západ součástí finální fáze Velké vlastenecké války (1941–1945) a zároveň základním předpokladem k vybudování tzv. sovětského či východního bloku, tj. skupiny zemí, v nichž měli po válce vládnout – a také vládli – komunisté oddaní primárně Moskvě.

Osvobození národů, žijících pod nacistickou nadvládou, bylo, viděno jeho očima, součástí tohoto projektu, ale samo o sobě bylo až sekundární; Stalinovi ostatně nikdy o blaho žádného národa nešlo, dokonce ani toho ruského, respektive umělého produktu s názvem sovětský národ. 

Budoucí „železná opona“ se, jak vidno, rodila již v poslední fázi druhé světové války. České země měly smůlu, že je nemilosrdná geografie a geopolitika poslaly do sovětské sféry vlivu.

Důvodů, proč bychom na šest let protektorátu neměli nikdy zapomenout, je celá řada. Výše uvedené jsou jenom některé z nich, podle mě ty opravdu důležité. Češi – a tentokrát i Slováci – si svým způsobem to, co znamená okupace od cizí mocnosti, připomněli znovu v roce 1968. Byť, co se týče počtů obětí, zdaleka ne tak tragicky jako v dřívějším případě.

V osmašedesátém roce do naší země vtrhla pro změnu sovětská armáda a armády další členských států Varšavské smlouvy. Sovětská okupace pak trvala až do listopadu 1989, respektive do odchodu sovětských vojáků v červnu 1991. Nejlepší „prevencí“ toho, aby se podobná katastrofa neopakovala, je faktická, nesentimentální znalost vlastních dějin, včetně dějin Protektorátu Čechy a Morava.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.