Platíte školné, tak rozhodujete? Omyl. Petra Illnerová vysvětluje, proč si rodiče školu nekupují

Petra Illnerová vystudovala Přírodovědeckou fakultu, obor Biologie a Teologickou fakultu, obor Filozofie a Psychologie na Karlově univerzitě. Absolvovala Montessori diplomový kurz a své pedagogické nadání rozvíjela na Vyšší odborné škole pedagogické. Podpoře rozvoje studijního potenciálu dětí a dospívajících se věnuje napříč všemi stupni vzdělávání více než 13 let. Je zřizovatelka, zakladatelka a ředitelka berounské Základní školy v Zahradách a Přírodovědného a technického lycea v Králově Dvoře. 

Pozoruju nárůst dětí s psychickými problémy. Mám teorii, za kterou mě rodiče asi sežerou, že těch problémů zas tolik nemají, spíš jsou psychicky zesláblé. Myslíte, že alternativní školství v tom může pomoct? 

Já jsem trošku citlivá na slovo alternativní, protože si každý představí takovou tu „cochcárnu“.

Co je „cochcárna“?

To je systém: Všechno, co chci, to mám. A někdy tyto školy vytvářejí tento dojem. Já jsem ale přesvědčená, že Montessori je svoboda v řádu. Jsem zastánce pevných pravidel. Takhle dnes vzděláváme spíš než děti jejich rodiče – aby byli důslední a nastavovali pravidla, protože děti zkouší naše limity každý den. Pokud dítě nemá pravidla, je ztracené. Neví, co se děje, kdy co bude, co se nesmí. Když pravidla nastavíte, dáváte mu možnost volby, ale z omezeného výběru. Bez pravidel je dítě neukotvené.

Myslíte, že ta pravidla mu dá škola? Já narážím na to, že „Kinderstube“ začíná v rodinách. Spisovatel Norbert Frýd krásně popisoval židovskou rodinu, která má pevný řád daný otcem. Ta rodina vám musí dát řád na začátku.

Slovo „Kinderstube“ mám ráda. Věřím, že když je dobré vychování správně nastavené z rodiny, tak i když dítě sejde na scestí, vrátí se. Na druhou stranu, po letech v oboru vidím, že škola může pravidla nastavit a zachránit to, co rodina nenastavuje. My jsme vzdělávací instituce, rodiče mají vychovávat. Ale bohužel, řada rodin dnes pravidla nenastavuje.

Jak to myslíte?

Výchova je dnes rozbředlá. Rodiče jsou často ovládaní strachem pravidla nastavit. Strachem být přísní. Strachem, že je děti nebudou mít rády. Pořád se dětem omlouvají a děti si pak dělají, co chtějí.

Víte, co mě štve? Že se o mladé generaci říká, že jsou to sněhové vločky. Ale to je přece důsledek rodičů.

S tím souhlasím. Ale proto věřím, že škola může pomoct. Jsem velký příznivec toho, že děti máme vystavovat situacím mimo jejich komfortní zónu. Život není peříčko. Moje děti mi říkají: „To není fér!“ A já odpovídám: „Ale je. Život není fér. Kdo vám slíbil, že je fér?“ Život je složitý a děti potřebují vědět, jak se chovat v nepříjemných situacích. Tím, že se rodiče bojí chybovat a omlouvají se, děti na život nepřipravují. Generace dnešních pětatřicetiletých rodičů ta pravidla často nenastavuje.

Jste rodačka z Budějovic, vystudovala jste biologii i teologii, pak jste dělala v korporátech jako SAP a nakonec jste rozjela školský byznys. Dá se na tom vůbec vydělat?

Je to spíš trošku charita a nadšení. Ale samozřejmě směřujeme k tomu, že to jednou byznys bude, protože soukromé školy se začínají vnímat jinak.

Kdo to platí? Vy to dotujete?

Pokaždé, když jsem otevírala školu, tak jsem ji dotovala. Mateřskou školu jsem první tři roky dotovala měsíčně 50 až 70 tisíci. Říkala jsem si, že za ten rok bych mohla ležet v Karibiku. Ale po třech letech se to začalo samofinancovat. Pak jsem otevřela základku, znovu jsem vzala vlastní peníze, koupila nemovitosti. Loni jsem koupila historickou budovu pro střední školu z roku 1910, zrekonstruovala ji a teď to musím zastabilizovat. Zdůrazňuju slovo samofinancování. Do vydělávání jsme ještě hodně daleko.

Mimochodem, školní budovy dnes nejsou hezké. Když srovnám ty historické s dnešními krabicemi...

Souhlasím, moderní budovy jsou často skleněné. Já jsem i proti klimatizaci. My jsme škola rodinného typu. Děti u nás můžou chodit i v ponožkách, protože mají pocit, že jsou doma. Atmosféra a vztahy jsou důležité. I když se mi líbí historické budovy s vysokými stropy, my jsme si mohli třídy zařídit útulněji právě proto, že jsme menší.

Pojďme k vašemu lyceu. Jaký je rozdíl mezi gymnáziem a lyceem?

Na gymnáziu budete dřít všechny předměty. Učitel dějepisu na vás bude mít stejné nároky jako učitel chemie. Dostáváte čtyři roky na to, abyste si vybrali směr, ale na závěr neumíte nic. Z gymnázia musíte na vysokou školu. Lyceum vás taky připraví na vysokou, je to všeobecné zaměření, ale máte specializaci. Absolvent ekonomického lycea umí aspoň účtovat. Moje technické lyceum je zaměřené na IT, moderní technologie, přírodovědné lyceum zase na aplikované vědy, experimentální zahrady, udržitelnost. Náš absolvent může jít na vysokou, ale zároveň bude umět programovat, ovládat 3D tiskárny nebo rozumět ekologickému zemědělství.

Kolik to stojí?

Střední škola 14 tisíc měsíčně, základní 12 tisíc. Jsme v Berouně, musíme reagovat na tamní klientelu. Je to pro rodiny, které si nemohou dovolit bydlení v Praze, ale mají slušný plat. Pro mě je důležité, abychom neměli jen sociální bublinu superbohatých. Mám tam třeba maminku samoživitelku, která radši nosí jedny kalhoty, jen aby synům zaplatila vzdělání.

Kdo tam učí? Jak dostanete do Berouna experty?

Na všeobecné předměty mám kvalifikované pedagogy, které dlouho sháním. Ale odborné předměty mi učí lidé z praxe. Jsou to lidé, co mají vlastní firmy, třeba programátorské. Dokážou přenést praxi přímo do školy. Nebo si najmu na dva tři měsíce člověka z telekomunikací, který se zabývá elektromagnetickým polem. To si mohu dovolit díky tomu, že si hospodařím s vlastními penězi.

A co genderová vyváženost?

Nečekaně mám mnoho mužů. Na druhém stupni základky učí kromě jedné inženýrky jen muži. I na lyceu je to půl na půl. Když jsme měli inspekci, ptali se mě, jak se mi daří dostat do školství tolik mužů. Jsou to lidé, jako třeba matematik z Deloitte, který prostě chce učit děti. Tím, že je dokážu finančně ohodnotit, tak tam chtějí být.

Znám rodiče, kteří na soukromém gymnáziu protestovali, když jejich děti propadaly, slovy „Vždyť vám to platím!“

To je velké téma. Já jsem v tomhle na Berounsku možná nepopulární. Když přijímám žáky, říkám rodičům: „Na prvním místě je dítě a jeho potřeby. Na druhém místě je můj tým. A až potom jste vy. Mě nezajímá, co vy chcete, protože vy si nás nekupujete. My máme svoji filozofii a cestu.“

Jste tedy schopni nechat propadnout žáka, který platí 14 tisíc?

Samozřejmě. Nebo si pozvu rodiče a vysvětlím jim, že to jejich skvělé dítě není úplně tak skvělé, jak si myslí. A rodiče kupodivu přicházejí právě za tou kvalitou a nekompromisností. Vědí, že si nás nemohou koupit.

Zmínila jste zapálené učitele. Já jsem na gymnáziu moc nechápal chemii, ale prolezl jsem ji jen díky učiteli Mádrovi, chlapovi jako hora, který chemií žil. Je to tedy o učiteli?

Je to z 90 % o učiteli. Když dítě řekne „nemám rád tenhle předmět“, většinou je to o tom, kdo ho učí. Já to žiju denně, znám každého žáka jménem, vím, kdy mají narozeniny. Vztah učitel - žák je to, co vás dobíjí.

Sleduji výsledky školních olympiád a vidím, jak Asie drtí svět. Korea, Čína, Japonsko. I USA mají dobré střední školství. Evropa trochu zaostává. Není náš systém moc rozbředlý?

Nepaušalizovala bych. Jsou dobré a špatné školy všude. Severské školství je třeba oblíbené pro pohodu a pobyt venku, ale chybí tam dril. Já ale dril považuji za paměťové učení, jehož nejsem zastánce. Dneska si dítě všechno najde, důležité jsou souvislosti a dovednosti – prezentace, komunikace, spolupráce. A taky odolnost vůči stresu.

Jak učíte odolnost vůči stresu?

Vysvětlujeme dětem, že test není od toho, abychom je nachytali na chybě, ale že je to zpětná vazba. Stres často vytvářejí rodiče, kteří děti trestají za špatné známky.

Já jsem se stresoval sám, pro mě byla písemka autorita. A myslím si, že dítě se má trochu stresovat. Písemka má být sváteční den, ve kterém podám nejlepší výkon.

Líbí se mi spojení „sváteční den“. Ale k čemu písemka je? Má to být o ověření, jestli žák pochopil látku. Když mají všichni pětku, je to chyba učitele. Jsem odpůrce neohlášených testů typu „vytrhněte si papír, dáme si pětiminutovku“. To je jen snaha nachytat žáky na neznalosti.

Jste také odpůrce jednotných přijímaček.

Ano. Devět let se děti učí spoustu předmětů, ale přijímačky jsou jen z češtiny a matiky. Kdo se ptá na to, že dítě miluje přírodopis nebo dějepis? Nikdo. Navíc ten test často neodpovídá realitě, děti se na něj nadrtí, ale nemají studijní předpoklady. Je to obrovský stres, který nic nevypovídá o individualitě dítěte.

Ministr školství Robert Plaga je proti mobilům ve škole. Jak to máte vy?

My máme mobily ve škole zakázané úplně. Děti potřebují komunikovat spolu, ne koukat do displeje. Nedávno jsme udělali „týden bez mobilů“ i mimo školu, zapojili jsme rodiny.

A výsledek?

Děti zjistily, že mobil jen vyplňuje nudu. Když měly zajímavý program, kroužek, mobil nepotřebovaly. Ale když přišla nuda, musely si poradit. Pro mě bylo nejzajímavější zjištění, že děti začaly doma uklízet (smích). Začaly hrát na hudební nástroje, číst, háčkovat.

Neurolog Martin Stránský říká, že se musíme nudit, aby přišly myšlenky.

Přesně tak. Úspěšní lidé potřebují volnou hlavu pro vize a nápady. Mobil nám mozek obsazuje balastem. To jsme dětem chtěli ukázat.

Ještě ke kroužkům. Nemáte pocit, že jich je moc. Děti už si nehrají venku třeba na "smetišti" jako moje generace, která venku objevovala fyzický svět. 

Chybí nám ta přirozená komunita „na dvoře“. Dnes se děti vozí auty ze školy na kroužek. Ale pokud dítě nejde ven za kamarády a sáhlo by po mobilu, tak je kroužek lepší varianta. Ale musí ho to bavit.

Rozhovor s Petrou Illnerovou si můžete také poslechnout v podcastu Maxim Pavla Vondráčka. Klikněte zde.