TikTok za úpadek čtenářství nemůže. Zato české školství možná ano

Na nevzdělanost mládeže si stěžuje každá starší generace už od antiky. Vědění i kultura se ale neustále proměňují a je přirozené, že každá generace věnuje pozornost trochu jiným věcem než ta předchozí. Úkolem školy proto není konzervovat svět takový, jaký byl sto lety, ale pomáhat studentům orientovat se v tom současném a zároveň jim předávat to, co má trvalou hodnotu.

Jenže dělá to české školství opravdu? Nemalá část výuky stále připomíná muzeum, v němž se pečlivě oprašují dávno zavedené osnovy. V dějepisu i literatuře se tradičně začíná starověkem a končí se někde u druhé světové války – pokud se tam vůbec stihne dojít a neodpadnou nějaké hodiny. O tom, co formovalo svět posledních padesát let, se studenti často dozvědí jen okrajově, nebo vůbec.

Řekněme si to natvrdo. Pokud dnešní děti čtou méně, není se čemu divit. Každé druhé video na sociálních sítích je pro ně zkrátka atraktivnější než hodiny, v nichž se kultura často proměňuje v přehlídku letopočtů, literárních směrů a jmen, která je třeba si zapamatovat.

Aby ale nebylo mýlky: vina neleží na učitelích. Právě naopak. Jen díky osobnímu nasazení mnoha z nich se do výuky vůbec dostane něco živého a skutečně zajímavého. Mnozí učitelé svádějí každodenní boj s osnovami, které jsou stále svázány tradicemi a často připomínají spíše relikt minulého století než přípravu na svět jednadvacátého století. Kdyby tomu tak nebylo, byla by situace českého školství pravděpodobně ještě mnohem horší.

Jeden zkušený češtinář z regionálního gymnázia mi s jistou hořkostí vyprávěl, že se mu v prvních dvou ročnících daří studenty pro literaturu nadchnout. Čtou zajímavé knihy, diskutují o nich a zjišťují, že literatura může být dobrodružstvím, a ne jen seznamem povinných jmen.

Pak se ale na horizontu objeví maturita a všechno se změní. Místo četby a přemýšlení nastupuje biflování. Studenti se učí, kdo kam patřil, kdo byl členem jaké skupiny a jak zní správná charakteristika toho či onoho směru. Souvislosti, vlastní interpretace i radost z četby ustupují do pozadí.

Výsledek? Mladý člověk sice dokáže odříkat, kdo byli Lumírovci nebo jaké znaky měl poetismus, ale často netuší, proč by ho to mělo zajímat a co mu to vlastně říká o světě nebo o člověku samotném. Dokud se nezmění požadavky zkoušek, zůstanou všechny velkolepé řeči o reformě vzdělávání jen další sérií konferencí, komisí a dobře znějících, ale prázdných prohlášení.

S nutností změnit zkoušky však souvisí i mnohem širší problém – podoba samotných osnov a skladba předmětů. O významu všeobecného vzdělání slýcháme dnes a denně. Politici i odborníci opakují, že právě kultura, historie a literatura tvoří jeho základ. Jenže ve skutečné organizaci výuky se téměř nic nemění.

Světová literatura a kultura jsou nadále vměstnány do hodin českého jazyka, jako by šlo o jakýsi přívěsek mateřštiny. Výsledek je předvídatelný. Absolventi českých středních škol často vědí, co je fejeton, pásmo nebo funkční styl, který právě vyžaduje Cermat, ale mají problém napsat srozumitelný text, vystavět argument nebo formulovat vlastní myšlenku.

Je to zvláštní paradox. Škola tráví obrovské množství času klasifikováním textů a literárních směrů, ale mnohem méně času věnuje tomu, aby se studenti naučili něco, co budou skutečně potřebovat po celý život – totiž jasně psát, přesvědčivě argumentovat a rozumět širším kulturním souvislostem.

Stejně problematické je i povědomí studentů o světové literatuře. Není to jejich vina. Světová kultura je v českém školství dlouhodobě na okraji zájmu a často se na ni jednoduše nedostane čas. Výsledkem je, že řada absolventů sice tuší, kdo byl Jirásek nebo Neruda, ale jména jako Dante, Cervantes, Goethe či Faulkner pro ně představují spíše vzdálené pojmy bez širšího kontextu.

Problém začíná už při přípravě budoucích učitelů. Na vysokých školách se často mnohem více řeší, jak učit, než co učit. Akreditační požadavky ministerstva dlouhodobě posilují takzvané psycho-pedagogické předměty na úkor hlubšího odborného vzdělání.

Není přitom žádným tajemstvím, že část těchto disciplín vyučují lidé, kteří sami před školní třídou nikdy nestáli. Produkují množství odborných studií, jež si navzájem citují, ale jejich praktický přínos bývá přinejmenším diskutabilní. Občas pak vzniká dojem, že budoucí učitel ví všechno o správném uspořádání vyučovací hodiny, ale mnohem méně o samotném obsahu, který má studentům předávat.

A tak se může stát, že pedagog dokonale ovládá moderní didaktické postupy, jen si před hodinou raději ještě rychle ověří, jak to vlastně bylo s Oidipem, o němž má za pár minut vyprávět. To už není problém jednotlivců, ale systému, který zaměnil prostředek za cíl.

Pokud to myslíme se všeobecným vzděláním vážně, je současné rozdělení učiva poněkud absurdní. Výuka cizích jazyků se logicky soustředí především na gramatiku, slovní zásobu a komunikaci, zatímco prostor pro dějiny kultury a literatury daných zemí zůstává minimální. Všechno se proto nakonec nahromadí v hodinách češtiny, kde na to často není ani dostatek času, ani odpovídající odborné zázemí.

Výsledkem je zvláštní paradox. Na jedné straně se rádi posmíváme americkým filmovým adaptacím a zjednodušeným převyprávěním klasických děl. Na druhé straně sami často redukujeme Homéra, Sofokla nebo Shakespeara na několik vět o ději a pár hesel do sešitu.

Převyprávět studentům, že Oidipus zabil svého otce a oženil se s vlastní matkou, aniž bychom mluvili o antickém pojetí osudu, viny a lidské svobody, není o nic méně povrchní než hollywoodská adaptace. Možná je to dokonce horší. Tváříme se totiž, že učíme „vysokou kulturu“, ale ve skutečnosti z ní často zůstává jen seznam příběhů a jmen bez jakéhokoli hlubšího smyslu.

V hodinách češtiny by se studenti měli učit především dvě věci: rozumět české literatuře a umět psát. Jenže právě druhá z těchto dovedností je časově nesmírně náročná. Dobře psát se člověk nenaučí vyplňováním testů ani memorováním pouček. Naučí se to jedině tak, že píše texty a někdo jiný je pečlivě čte, opravuje a vrací s připomínkami.

Jenže právě na to dnes školám stále více schází čas. Ve jménu „efektivity“ se tlačí na větší počty studentů, administrativu a měřitelné výsledky. A opravovat desítky esejí je všechno možné, jen ne efektivní. Je proto mnohem jednodušší nechat studenty odškrtávat správné odpovědi v testech a biflovat literární směry. Výsledkem jsou absolventi, kteří dokážou definovat fejeton, ale mají problém napsat srozumitelný a přesvědčivý text.

Příznačné je i to, že pro výuku světové literatury a kultury v podstatě neexistuje žádná skutečně kvalitní a moderní učebnice. Učitelé i studenti jsou často odkázáni na různé přehledy, tabulky a volně ložené materiály plné jmen, dat a stručných charakteristik. Připomíná to spíše katalog než živý příběh lidské civilizace.

A pak se divíme, že mladé lidi literatura nezajímá. Těžko může někoho nadchnout předmět, který je předkládán jako seznam položek k zapamatování, nikoli jako fascinující cesta světem idejí, příběhů a lidských osudů.

Řešením ovšem není ani opačný extrém – tedy rezignace na jakékoli nároky. Mnozí učitelé v dobře míněné snaze přivést studenty alespoň ke čtení postupně slevují ze svých požadavků a jsou nakonec rádi, když si žáci přečtou cokoliv, třeba i fan fiction nebo texty, které s literaturou v tradičním slova smyslu mají společného jen velmi málo.

Jenže pokud začneme za úspěch považovat to, že mladí čtou „aspoň něco“, je to spíše známka kapitulace než pokroku. Smyslem výuky literatury přece není pouze vypěstovat návyk obracet stránky. Kvalitní literatura rozvíjí schopnost soustředění, práci s jazykem, empatii i schopnost chápat složitost lidských motivací způsobem, který je jen obtížně nahraditelný.

To samozřejmě neznamená, že seznam děl musí navždy zůstat stejný. Literární kánon se může a má proměňovat. Je ale rozdíl mezi proměnou kánonu a jeho úplným rozpuštěním.

Diskutovat lze i o poměru české a světové literatury. Jistě, základní přehled o vývoji literatury v českém jazyce je nezbytný. Je však otázkou, zda skutečně potřebujeme věnovat tolik času detailnímu studiu jednotlivých skupin, sporů a směrů českého devatenáctého století, zatímco na velké autory světové literatury často zbývá jen několik hodin.

Přiznejme si to: význam Máchy, Němcové nebo Čapka je nesporný. Ale je opravdu nutné, aby průměrný středoškolák znal podrobně všechny Ruchovce a Lumírovce, když zároveň často jen matně tuší, kdo byli Dante, Cervantes, Balzac, Tolstoj nebo Dostojevskij? Pokud chceme mladé lidi uvést do světa kultury, měli bychom jim nejprve ukázat jeho nejvyšší vrcholy, a teprve potom podrobně mapovat jeho méně významná zákoutí.

Různí odborníci nás dnes přesvědčují, že mladá generace už není schopna udržet pozornost a že dlouhé texty jsou pro ni prakticky nepřekonatelnou překážkou. Jenže historický pohled je o něco střízlivější. Představa, že lidé v minulosti běžně trávili celé dny ponořeni do knih, je spíše romantickým mýtem.

Většina lidí na to jednoduše neměla čas. Literatura měla často podobu kratších útvarů a i slavné romány devatenáctého století vycházely původně na pokračování v novinách a časopisech – tedy v podstatě seriálovou formou. Touha po příbězích rozdělených do menších celků není žádným vynálezem TikToku.

Pokud má mít výuka literatury a kultury nějaký smysl, musí především dokázat zaujmout. Právě o to by mělo ministerstvo usilovat mnohem více než o další tabulky, indikátory a údajnou „efektivitu“.

Protože pokud nedokážeme studentům přiblížit právě literaturu a kulturu – tedy oblasti, které byly po tisíce let jedním z hlavních zdrojů lidské zábavy, emocí a poznání –, jak je chceme nadchnout pro cokoliv jiného?

Možná je totiž problém českého školství hlubší, než si připouštíme. Možná žijeme v jakési Potěmkinově vesnici, kde se navzájem ujišťujeme, že vše funguje, protože absolvent střední školy ví, kdo byl Shakespeare. Jen už si nejsme tak jistí, zda někdy něco od Shakespeara skutečně četl, zda tomu porozuměl a zda ho to vůbec přimělo přemýšlet o světě kolem sebe.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a objevíte krásu dlouhých textů. Díky.