KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA | Mimořádný a oprávněný ohlas vzbudil text mého kolegy Ládi Nagye o tom, že je třeba přemýšlet nad zkrácením letních prázdnin. Dvouměsíční výpadek nejen ve školách, ale i v ekonomické aktivitě a upřímně vzato i v produktivitě práce, si totiž budeme moci dovolit stále méně. A netýká se to jen prázdnin, ale i hojnosti státních svátků a dní pracovního klidu, jejichž rušení může být klidně praktickým odrazovým můstkem k této debatě.
Příštímu ministru financí jeho práci rozhodně nezávidím. Čeká ho manévrování minovým polem veřejných financí. Lidé po něm budou chtít, aby pokračoval v jejich konsolidaci. Od covidu se totiž nedokázaly zbavit stamiliardových deficitů.
Zároveň se bude muset vyrovnat s jobovkami ukrytými v rozpočtu a obecně v rozpočtování – třeba s řadou nových valorizací mandatorních výdajů, výpadkem daně z neočekávaných zisků či papírově podstřelenými náklady na podporu OZE.
Do třetice se pak po něm bude chtít, aby našel peníze na nové priority – od zbrojení přes dekarbonizaci až ke vzdělávání a dalšímu tlaku na růst platů.
Čtyři cesty ven
Možností, jak tuhle ministerskou rovnici o třech neznámých řešit, není mnoho. V zásadě se nabízejí čtyři způsoby, přičemž každý má své nedostatky.
Zaprvé, ministr může škrtat výdaje ve zbytných kapitolách. Problém je, že většinu tohoto „nízko visícího ovoce“ už sčesala vláda Petra Fialy ve svém konsolidačním balíčku, takže mnoho bezbolestných škrtů nezbývá.
Politici napříč spektrem sice rádi proklamují, že by seškrtali daňové výjimky či bojovali s šedou ekonomikou, to jim však vydrží jen do doby, než si zjistí, o jakých výjimkách to vlastně mluví a jak by takový boj probíhal v praxi.
Druhou možností, jak se s novými výzvami popasovat, je zvyšování příjmů, což v zásadě neznamená nic jiného než růst daní. I to má své problémy.
Předně jde o politicky velmi nepopulární krok. Tím spíš, pokud by se jednalo o daně zasahující většinu voličů, jako je DPFO, DPH či daně nemovitostní.
Ani za růst spotřebních daní či DPPO si však nová vláda růst popularity nevyslouží, tím spíš, že se řada daní zvýšila poměrně nedávno a čekají nás nové daně unijní.
Do třetice je zde možnost financování nových i starých nákladů skrze ekonomický růst, a tedy vyšší daňová inkasa.
Jenže když se podíváme na současný vývoj i nejbližší predikce, budeme rádi, když ekonomika poroste o dvě procenta.
S ohledem na výrazné výzvy, jako jsou nová americká cla, evropská deindustrializace či vysoký podíl (pravidelně valorizovaných) mandatorních výdajů, rozhodně nejde o způsob, na který bychom se mohli spolehnout.
Poslední možností je si na všechny nové priority půjčit na trzích, což je sice nejjednodušší, zároveň však nejméně udržitelné řešení, které se nám v dlouhodobém pohledu navíc může vymstít.
I když je Česko jedna z nejméně zadlužených zemí Evropy (a mimochodem, to by platilo, i pokud bychom narazili do obávané dluhové brzdy), financování provozu státu na dluh by znamenalo rychlý růst dluhové služby, která mimochodem už letos dosahuje kolem 100 miliard ročně.
Out of the box
Je pravděpodobné, že nastupující ministr financí bude tlačený k hledání příjmových i výdajových řešení mimo běžný rámec opatření. V tom horším případě to budou nové rozpočtové triky, v tom lepším pak nový pohled na to, kde nové peníze vzít – nebo ušetřit.
A právě zde přichází na řadu komentář Ládi Nagye o zkrácení, respektive rotování letních dvouměsíčních prázdnin, což by mělo pozitivní vliv nejen na vzdělávání, ale i na ekonomiku. Součástí by klidně mohlo být zrušení letního volna v oborech, kde to nedává žádný smysl a stojí to veřejné peníze.
Politici mohou začít od sebe. Ukázkovým příkladem jsou letní prázdniny v Poslanecké sněmovně a v Senátu. Velmi volný režim však mají i ministerstva, úřady či soudy, a produktivita práce klesá v řadě korporátů i výrobních podniků.
Odrazovým můstkem k těmto debatám pak může být diskuse o omezení počtu státních svátků a dnů pracovního klidu. Těch máme v Česku dohromady 13, jde tak v zásadě o dva pracovní týdny, během kterých se ekonomika země poměrně výrazně omezí.
Ekonomové v posledních letech počítali, že tyto svátky mají negativní dopad na ekonomiku země v řádech desetin procenta HDP, což jsou nižší až střední desítky miliard za jeden takový den.
Ministerstvo financí dokonce před dvěma lety přišlo s vlastní analýzou, co by zrušení některých státních svátků finančně znamenalo.
I přestože došlo k přínosu cca 0,1 procenta HDP za jeden svátek, k politickému prosazení zrušení některých volních dní se kabinet nerozhoupal.
Do budoucna však už možná nebude zbytí. Nová vláda před sebou bude mít řadu nových fiskálních priorit, mj. růst výdajů na vzdělávání, do obrany, dekarbonizace či pochopitelně v sociální sféře.
Francouzská cesta?
O tom, že všechno ufinancovat zkrátka dlouhodobě nedokážeme, mluví například šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl.
„Evropa si v této speciální situaci opravdu musí vybrat prioritu. V tuto chvíli je zásadní výdajová priorita dekarbonizace a my říkáme, že nelze ani v bohaté Evropě ufinancovat dekarbonizaci, změnu energetiky a současně absolutně nové výdajové priority, jako je obrana,“ uvedl ekonom nedávno pro Seznam Zprávy.
Tuzemští politici však rozhodně nevypadají, že by se jim do nějakého opouštění priorit chtělo. Zrušení jednoho, dvou či tří státních svátků nicméně může být poměrně nenásilnou částí mixu opatření, která budou nové priority financovat.
Že nejde o zase tak přelomovou úvahu, ukazuje třeba to, že tato debata aktuálně probíhá například ve Francii. Ta má dokonce ještě méně svátků než Česko, „pouze“ jedenáct, ovšem vlivem úsporných snah nyní vláda zvažuje dva z nich zrušit. Pokud to projde v „odborářské“ Francii, není důvod, proč o tom nemluvit i v Česku.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
