GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Léto se svou rozbujelou turistikou je časem zostřeného pohledu na úroveň služeb v pohostinství. Nejde jen o gastronomii samotnou, ale také o způsoby, které na hosty uplatňuje obsluhující personál toho kterého podniku. Při prázdninové návštěvě našich východních sousedů jsem se opět přesvědčil, že přístup k zákazníkovi na Slovensku a u nás je v drtivé většině diametrálně odlišný.
„Nech sa páči,“ zní obvyklá formulka slovenského číšníka servírujícího vám jídlo. Jako by v těchto třech slovech byla obsažena celá atmosféra tamní nestrojené zdvořilosti a prozákaznického přístupu.
Český vrchní? Jeho náznak zájmu se zpravidla omezuje na obligátní „V pořádku?“ pronesené při odnášení dojedeného či nedojedeného jídla, aniž byste však měli pocit, že by ho až na výjimky opravdu zajímal váš dojem z potravy právě naskladněné do žaludku.
Vážná nemoc s malou nadějí na uzdravení
Snad je za pocitem větších vloh pro práci ve službách i výraznější zvukomalebnost a emocionální živelnost slovenského jazyka a národní mentality, která hostovi dodává pocit, že je skutečně vítán a jeho přání a tužby budou zohledněny.
Nejde přitom zdaleka o jev vyskytující se v bratislavských nóbl podnicích, ale paradoxně mnohem spíš ve venkovských špeluňkách někde ve Veľkém Krtíši či Sabinově.
Názorně jsem se o tom přesvědčil při prázdninovém týdnu s desetiletým synem, kdy jsme „nalehko“ cestovali severem České republiky a hranice na Slovensko překročili na severní Moravě.
Sedíme v navenek slušně vypadající malé restauraci v orlickohorském podhůří. Znuděné servírky prakticky nespouštějící oči z displeje mobilního telefonu se dovoluji optat, co by mi dneska doporučila k jídlu a jaké mají limonády. „Tady máte jídelní lístek, můžete si to přečíst,“ zní její replika s odkazem na menu, jehož cenová skupina je přinejhorším střední úrovně. Oukej, jedem dál.
Ve městě Jeseníku sedím v podniku, který je dobře hodnocen v gastronomických průvodcích. Syn má hlad a na rozdíl ode mě to ještě neumí tak dobře potlačovat. Když se k nám po deseti minutách ve standardně obsazené restauraci nikdo nehlásí, dovolím si zdviženou paží decentně naznačit číšníkovi, že bychom si rádi objednali.
Když k nám tělnatý muž skutečně dosupí, zahájí konverzaci slovy: „Na tohle my tady nejsme zvyklí, to nám nedělejte, já o vás vím.“ „Tím hůř,“ mumlám si pod pomyslné vousy.
Můj šéf by si neodpustil mravokárnou, ale zcela místnou přednášku k pracovníkovi pohostinství na téma „úloha hosta a úloha obsluhujícího v gastronomickém zařízení.“
Já nejsem takové nátury a nemám čas se dohadovat, a tedy poděkuji za hezké přivítání, natahujícímu synovi ozřejmím, že inzerovaná lahůdková tlačenka dnes nebude a jdeme se obstarat rohlíkem se šunkou do samoobsluhy naproti.
Když jsem v jiné namátkou navštívené restauraci na Ostravsku zdvořile vyjádřil podiv nad tím, že česnečka byla plná hrášku, dostalo se mi odpovědi, že „si zatím nikdo nestěžoval, ale jestli chci, tak můžu.“
Návštěva tohoto podniku mimoděk zcela typicky dokumentovala zvláštní infekční nemoc rozšířenou jako dýmějový mor v českých restauračních zařízeních, který bych pracovně nazval „selektivní číšnická slepota“.
Tato choroba zjevně páchá nezvratné škody na smyslových orgánech pohostinského personálu, který je schopen desetkrát minout svižnou chůzí váš stůl na cestě odněkud nikam, aniž by vám věnoval jediný pohled či pozornost, o kterou si dojedeným jídlem, zavřeným jídelním listem a nakonec občas už i zoufalým pohledem říkáte. Vskutku unikátní.
Slováci jsou jinde
Otočme list. Ze svého pocitu všeobecné nadřazenosti a „světopukovosti“ za pivní oponou zataženou okolo hranic Češi odjakživa považují Slováky za podřadný druh, což se nemalou měrou podepsalo na rozpadu federace.
Přejíždíme hranice a protože se žaludky opět hlásí o svůj příděl, vyhledáváme zcela náhodný podnik poblíž silnice ve slovenském Ružomberku, městečku v podhůří Velké Fatry.
Lehce unavený, ale veselý vrchní nás během několika okamžiků obešle lístkem a s vtipnou průpovídkou o počasí odchází za moment s objednávkou do kuchyně. Směje se, možná trochu pije, ale jestli se ráno pohádal s manželkou, není to vůbec poznat.
Do horské chaty v Nízkých Tatrách jsme po dlouhém výšlapu dorazili unavení a promoklí. Číšnice nás přivítala s úsměvem, nabídla horký čaj na zahřátí a dokonce donesla deky, aby se syn mohl ohřát.
Když jsem zjistil, že jsem všechny platební metody zanechal dole v autě, personál mi umožnil zaplatit později převodem s důvěrou, že to nebude problém. Cítili jsme se jako doma, žádný spěch, jen lidská laskavost doplněná roztomilým krátkým rozhovorem s mladým na téma otravná dovolená s otcem.
V rušné restauraci ve „vidlácké“ Žilině jsem u sousedního stolu pozoroval věc rovněž u nás příliš nevídanou. Skupina zahraničních turistů, kteří měli problém s jazykovou bariérou, byla překvapena, když číšník přešel do angličtiny a trpělivě vysvětlil místní speciality. Když si jeden z hostů omylem objednal jídlo, které neodpovídalo jeho preferencím, obsluha rychle připravila alternativu – zjevně bez příplatku.
A ještě jedna věc – i v té nejzapadlejší krčmě se dalo platit kartou nebo přinejhorším pomocí QR kódu.
Američan z Mikulova
Naplněni optimismem a vírou v lepší zítřky se vracíme do vlasti. Chtěli jsme si trochu dopřát a tak jsme navštívili brněnský podnik vyšší cenové skupiny.
Když jsem se po povážlivé době čekání na list s jídlem a nápoji optal číšníka na druh vína v nabídce, odpověděl s brněnsky povýšeným tónem: „To bych se musel jít podívat, ale to je jedno, všechno je dobrý.“ Po objednání jídla číšník zapomněl donést předkrm, a když jsem jej na to upozornil, reagoval podrážděně: „No, tak to asi došly.“
Podotýkám, že v případě naší klučičí dovolené v žádném případě nešlo o nějakou „gastro-gourmet experience“ dovolenou, ale o zcela běžný výlet, kdy jste líní sami vařit a tak zákonitě jednou či dvakrát denně navštívíte obvykle zcela náhodně restauraci někde na cestě. No a občas si chcete i trochu dopřát, protože prostě máte zas jednou volno.
Neříkám, že zatím popsané chování v českých restauracích je pravidlem, zkušenost (a nejen moje) ale učí, že spíše ano než nikoliv. Úroveň gastronomie jako takové šla možná v posledních letech opravdu citelně nahoru, servis ale stále dost často zaostává.
Mimochodem, lepší než u nás to není jen na Slovensku – zkuste zavítat do vesnických příhraničních hostinců v Rakousích či Bavorsku.
Nejlepší nakonec. Když už jsme byli na jižní Moravě, chtěli jsme navštívit proslulý Svatý kopeček v Mikulově a tamtéž i přenocovat. Nebylo moc kde, protože v nedalekém Brně na okruhu se zrovna jely závody Moto GP a ubytovací zařízení v širokém okolí praskala ve švech.
Pak jsme ale v zastrčené uličce ve spolupráci s Google Mapou natrefili na motel jako vystřižený z americké Road 66. Vedle hlavní budovy dvě křídla nízkých pavilonů se dveřmi do pokojů v přízemí, kdy parkujete přímo u vstupu.
Ještě příjemnější byla ale návštěva nijak předražené restaurace. „Pin-up“ servírka nás pohotově obeznámila s tím, co mají dnes za specialitu, z čeho je uvařena a jaký nápoj by k tomu byl nejvhodnější.
S omluvou také připomněla, že kuchyň dnes z rodinných důvodů zavírá dříve, ale pokud bychom měli ještě pocit, že po obrovském burgeru s neomezeným přísunem Dr. Peppera v ceně budeme mít večer hlad, kuchař nám uchystá něco do balíčku pro nenažraného strýčka příhodu.
Takže ano, Amerika se vším všudy včetně amerického „náš zákazník, náš pán“ se dá zažít i na moravském venkově.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
