KOMENTÁŘ JANA MALINY | Rok 2026 sotva začal a iluze o klidnějším období vzaly za své. Donald Trump přenesl svou obchodní logiku na úroveň, která testuje samotné základy transatlantických vztahů. Jeho ultimátum „Grónsko, nebo cla“ není jen dalším výstřelkem z Bílého domu. Je to chladnokrevná aplikace nátlakové diplomacie, která staví Evropu před zásadní dilema. V pozadí se navíc rýsuje otázka, která může být pro bezpečnost kontinentu klíčová: Co když je americká podpora Ukrajiny jen dílkem skládačky realitní transakce století?
Pokud jsme si v minulých letech zvykali na další válku v Evropě a rok 2026 má být prvním rokem tzv. trvalé nestability, v polovině ledna nás Trump hodil do studené vody. Doslova.
Požadavek na odkoupení Grónska, podpořený hrozbou eskalujících cel na osm evropských zemí, už není jen výstředním tweetem, jak jsme to chápali v jeho prvním volebním období. Je to realita, která testuje soudržnost Západu pravděpodobně více, než tak činí ruské divize na Donbasu.
Trumpovo myšlení je transakční. Vždy bylo. Evropa se to s nechutí naučila příjmat už před lety. Ale zatímco v prvním volebním období šlo o hotely a obchodní bilance, nyní leží na stole územní celistvost spojenců. A Evropa si klade otázku: Máme v ruce vůbec nějaké karty, nebo jsme jen statisty v Trumpově reality show?
Ukrajina jako rukojmí věčně zmrzlé země?
Nejtemnější scénář, o kterém se v diplomatických kuloárech šeptá, ale málokdo jej vysloví nahlas, spojuje – poeticky řečeno – osud ledového ostrova s horkou ukrajinskou frontou.
Co když Trump tímto tlakem neříká jen „chci ostrov“, ale nabízí cynický obchod? „Zařídím vám vítězství Kyjeva a potlačení Ruska, ale vy mi za to dáte Grónsko.“
Tato hypotéza, kterou ve své analýze zmiňuje i (středolevý a antitrumpovský) Institut Jacquese Delorse, zapadá do Trumpova vidění světa jako puzzle. Ukrajina je pro něj náklad, Grónsko aktivum. Vyměnit jedno za druhé dává v jeho vidění světa, myslím, dokonalý smysl. Pro Evropu by to však mohl být moment jakéhosi „arktického Mnichova“.
Pokud by evropští lídři na tento handl přistoupili – paralyzováni strachem, že bez USA Kyjev padne – není jasné, co by to znamenalo do budoucna. Někteří si myslí, že by Evropa získala jen potvrzení, že v roce 2026 je suverenita prodejná.
Všechno kromě území
Evropa se naštěstí, alespoň prozatím, rozhodla nesklonit hlavu. Odpověď zní jasně: „Všechno kromě území.“
Dánsko, podpořené koalicí od Británie po Finsko, nabízí Washingtonu masivní ústupky. Rozšíření základen? Jistě. Společné investice do těžby vzácných zemin, aby nepadly do rukou Číny? Samozřejmě. Misi Arctic Sentry, kde evropští vojáci de facto hlídají americké zájmy? Už tam jsou. Ale vlajka nad Nuukem zůstane dánská (respektive grónská).
Trumpova reakce – zavedení cel, která se mají do června vyšplhat na 25 % – však naznačuje, že o bezpečnost mu jde až v druhé řadě. Vypadá to spíše, že jde o ego a vlastnictví. A zde narážíme na limity evropské „strategické trpělivosti“.
Jaké karty nám zbyly?
Je to skutečně uragán – jen co se evropské státy konečně probraly a začaly utrácet za vlastní obranu více méně adekvátní částky (díky Donaldovi), zasloužená dividenda a odpočinek rozhodně nepřichází. Má Evropa v této partii šanci (čti karty)? Máme.
První kartou je jednota. Trump podle mnohých zpráv z minulosti (například směrem k Maďarsku) sází na to, že rozklíží EU tím, že zacílí cla jen na někoho. Pokud ale Evropa udrží společnou linii a odmítne bilaterální dohody „za zády Bruselu“, Trumpova páka slábne.
Druhou kartou je americký Kongres. I v polarizovaném Washingtonu existuje silná, oboustranná nechuť k tomu, aby se USA chovaly jako koloniální mocnost 19. století. Nedávná návštěva senátní delegace v Kodani ukázala, že ne všichni ve Washingtonu sdílejí prezidentovu realitní horečku. Evropa musí hrát na tuto strunu – lobbovat v Kapitolu, ne v Bílém domě.
Třetí, ač riskantní kartou, je zdržovací taktika a „poevropštění“ Arktidy. Vyslání menších vojenských jednotek Francie, Německa či Švédska do Grónska není směšný tah. Nejde o sílu, která by zastavila US Navy. Jde o pojistku. Útok na Grónsko by najednou nebyl sporem s malým Dánskem, ale útokem na vojáky klíčových spojenců NATO. To zvyšuje politickou cenu případné agrese na neakceptovatelnou úroveň – doufejme – i pro Trumpa.
Cesta z patu: Obchod místo anexe
Hledět na současnou krizi pouze optikou „zlý Trump ohrožuje hodnou Evropu“ by bylo nejen intelektuálně líné, ale i strategicky chybné. Pokud odhlédneme od agresivní rétoriky, jádro Trumpova požadavku je racionální: Spojené státy (a s nimi celý Západ) zoufale potřebují zajistit arktické křídlo a přístup ke kritickým surovinám, aby obstály v globálním střetu s Čínou. A stávající status quo se mu zdál nedostatečný.
Právě zde leží klíč k optimistickému rozuzlení. Jak upozorňuje analytik Luke Coffey z konzervativního Hudson Institute, Trumpova strategie by se měla řídit heslem „neinvadovat, ale obchodovat“. Trump je v jádru byznysmen a jeho ultimátum lze číst jako extrémní vyjednávací pozici před uzavřením dealu. Pokud Evropa přestane pouze defenzivně citovat mezinárodní právo a položí na stůl pragmatickou protinabídku, může se dynamika rychle změnit.
Analýzy Chatham House naznačují, že rok 2026 má potenciál stát se rokem „spolupráce v oblasti kritických minerálů“. Grónsko disponuje obrovskými zásobami vzácných zemin, které Západ potřebuje pro technologickou nezávislost. Trumpovým cílem ve skutečnosti není administrativa nad zasněženým ostrovem (což je nákladné), ale garance, že tyto zdroje neskončí v čínských rukách a že budou proudit do amerického průmyslu.
Evropa má v ruce silnou kartu: může nabídnout Washingtonu exkluzivní „Arktickou surovinovou alianci“. Taková dohoda by USA garantovala přednostní práva na těžbu a bezpečnostní kontrolu, aniž by se musely měnit hranice na mapě. Pro Trumpa by to bylo vítězství, které může prodat voličům („Získal jsem zdroje, aniž bych utratil dolar za nákup ostrova“), a pro Evropu cesta, jak si zachovat tvář a suverenitu.
Tato krize tak nakonec může mít (další, přiznejme si) ozdravný efekt. Trumpův „šok“ nutí Evropany brát obranu Arktidy a surovinovou bezpečnost smrtelně vážně, nikoliv jen jako téma konferencí.
Pokud výsledkem bude masivní společný americko-evropský podnik na těžbu surovin a reálné vytlačení čínského vlivu z regionu, může se zpětně ukázat, že Trumpova nevybíravá metoda byla přesně tím impulsem, který zkostnatělý Západ potřeboval.
Místo rozkolu tak můžeme stát na prahu nové, transakčnější, ale ve výsledku pevnější transatlantické dohody. Takové, která nestojí na sentimentu, ale na společném byznysu a tvrdých bezpečnostních zájmech.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy i v roce 2026. Díky!
