ROZHOVOR PETRA DIMUNA | Její kariéra začala po boku legendární Elišky Wagnerové, aby pak na šestnáct let zakotvila v trestní justici, kde si prošla prací na okresním i krajském soudu. Jak ji tato zkušenost ovlivnila? A proč varuje před přílišným aktivismem, který by z Ústavního soudu mohl udělat další přezkumnou instanci?
Vaši profesní kariéru odstartovala spolupráce s Eliškou Wagnerovou, nejprve na Nejvyšším, a poté na Ústavním soudu. Jakým způsobem vás formovala?
Eliška Wagnerová formovala můj profesní život jednoznačně. Začínala jsem u ní ještě v pátém ročníku práv, nejdříve na poloviční úvazek jako její asistentka a tisková mluvčí Nejvyššího soudu. Byla to doba, kdy se profesionální mluvčí ještě nenajímali. Jít z fakulty rovnou k předsedkyni Nejvyššího soudu, to je skok z nuly na sto. Někteří lidé mi říkali, že si zvyknu nahoře a nikdy se mi nebude chtít jít dolů.
Vy jste zmínila, že Eliška Wagnerová na Nejvyšším soudu „začala dělat nové pořádky“. Co si pod tím představit?
To, co dnes funguje, jsou její průkopnické začátky. Pamatuji si obrovský odpor soudců proti zavedení asistentů. Říkali: ‚Proboha, co nám tady budou říkat nějací studenti?‘ A podívejte se, kolik jich dnes soudci mají.
Dále prosadila, že soudci nebudou chodit na stáže na ministerstvo, protože jsou od toho, aby soudili. Nebo že nebudou přednášet pro soukromé agentury, ale pro Justiční akademii. Nebylo to populární, ale bylo to správné. Otevřela soud médiím, začala s publikováním rozhodnutí. Započala kroky, které z Nejvyššího soudu udělaly instituci, jakou je dnes.
Z Ústavního soudu do soudní fabriky
Po letech na Nejvyšším a Ústavním soudu jste zamířila do obecné justice. Kolegové vás prý zrazovali, že to bude šok. Byl?
Já nevím, jestli to byl šok. Já jsem vždycky chtěla dělat trestní právo, už od gymnázia. Když jsem chodila kolem Krajského soudu v Brně, říkala jsem kamarádce, ‚tady jednou skončím‘. Ale ten střet s realitou byl ostrý. Na prvním výběrovém řízení na soudce jsem neuspěla. Jedna z hlavních otázek tenkrát byla: ‚Bude vám třicet, jak to plánujete s mateřstvím?‘ Já, nabitá hormony, protože jsem byla těhotná, i když to nebylo vidět, jsem se ohradila, jestli by se takto ptali i mých mužských kolegů.
To je dnes už asi nemyslitelné.
Na druhém výběrovém řízení už jsem měla nálepku ‚ta potížistka‘. Když jsem prošla, řekli mi, že nastoupím do Uherského Hradiště. Takže jsem byla jmenována k Městskému soudu v Brně, ale rok jsem dojížděla sto kilometrů tam a sto zpátky. Ale jsem za to strašně vděčná. Okresní soud v Uherském Hradišti byl pro mě něco nádherného. Byl to malý kolektiv a fakticky jsem se tam naučila řemeslo. Pořád jsem jim říkala, jak se to řešilo na Ústavním soudu, a oni se na mě dívali jako na exota. Zpětně mi říkali: ‚My jsme přemýšleli, odkud jsi s těmi názory přišla.‘
Pokud má někdo představu, že si ústavní soudce jde odpočinout a je to hezká trafika, tak rozhodně není.
Co pro vás bylo největším negativním poznatkem z té prvoinstanční reality?
Překvapilo mě to zázemí, personální neobsazenost. To, že si soudce dělá všechno sám. Máte představu, že si sedneme do jednací síně a rozhodneme, ale tolik práce předtím, s vykonávací agendou, to je nesmírné. Když jsem pak přišla na Městský soud v Brně, to už byla fabrika. Trestních soudců tam bylo přes dvacet a se mnou už se nikdo moc nebavil.
Vaši nominaci na Ústavní soud provázely i kritické hlasy, zejména z Vrchního soudu v Olomouci. Jak si to zpětně vysvětlujete?
Pro mě bylo překvapivé, že s tím někdo vystoupil takhle na veřejnosti. Samozřejmě jsem si byla vědoma, že si s odvolacím soudem v některých věcech nerozumíme. Ale já si stojím za tím, že jsem se snažila dělat poctivou práci. Nedělám ji pro odvolací soud, dělám ji pro účastníky řízení. Pokud jsem byla přesvědčena, že obžaloba neobstojí, nebo přetrvávají pochybnosti, nebudu odsuzovat lidi jen proto, že je tam škoda 45 milionů. Prostě jsme nesouzněli v právním názoru. Vrchní soud v Olomouci je specifický, oni jsou odvolací soud a já jejich názor musím akceptovat.
Nový Ústavní soud? Profesionální, ale zahlcený
Jste na Ústavním soudu devět měsíců. Jaký vlastně je ten čtvrtý Ústavní soud?
Je úplně jiný než ten, ze kterého jsem v roce 2006 odcházela. Je daleko víc profesionální. Jak funguje aparát, analytické oddělení, knihovna, to se strašně vyvinulo. Ale zároveň musím říct, že náplní práce jsem se vrátila na Okresní soud v Uherském Hradišti. Ten nápad věcí je obrovský, víceméně jedna ústavní stížnost denně. Pokud má někdo představu, že si ústavní soudce jde odpočinout a je to hezká trafika, tak rozhodně není.
Nemáte pocit, že dochází k inflaci rozhodování Ústavního soudu? Že se zabývá věcmi, kterými by neměl?
Myslím si, že ano. Ten nápad strašně roste. Řeší se tu nákladové věci, opatrovnické věci, které by měly končit jinde. Když jsem tátovi řekla, že na Ústavním soudu řešíme náklady řízení ve výši 1200 korun, řekl: ‚To nemyslíš vážně?‘ Snažíme se to teď omezovat, ale je to těžké. Jsme národ stěžovatelů, máme pocit, že když nám není vyhověno, musíme to ‚hnát až do Štramberka‘. A dokud se nezmění procesní předpisy, budeme zahlceni.
Soudcovský aktivismus a práva obětí
V Senátu jste při svém slyšení řekla, že se Ústavní soud v některých kauzách stává další obecnou přezkumnou instancí. Platí to i pro čtvrtý Ústavní soud?
Já jsem velmi opatrná. Jako trestní soudkyně můžu mít na věc nějaký názor a myslet si, že to kolegové udělali špatně. Ale teď jsem v pozici ústavního soudce. Já nejsem odvolací soud, ani dovolací. Musím řešit to, co je v Listině a Ústavě.
Při každé věci uvažuji, jestli je to jen můj pocit, že bych to dělala jinak, anebo jestli je tam opravdu systémová chyba, která porušuje ústavní standardy. A mám zábrany říct ‚toto je špatně‘ jen proto, že to tak vnímám. Ta zdrženlivost by měla být obrovská.
Velkým tématem je dnes právo na účinné vyšetřování a posilování práv obětí. Kde vidíte hranici?
Je v pořádku, že se práva poškozených posilují, to jednoznačně. Máme v tom určitý deficit. Na druhou stranu vnímám i to, že posilování práv poškozených by nemělo jít na újmu standardům, které platí pro obviněné. A to je ta disproporce, která může vznikat. Právo na účinné vyšetřování je termín, který vznikl na půdě štrasburského soudu, ale bude na nás, jak se k tomu postavíme. Já nejsem příznivcem aktivismu.
Jak tedy přistupovat k obětem?
Každý případ si zaslouží individuální pohled. Zobecňovat nefunguje. Setkala jsem se s oběťmi, které nechtěly mít s řízením nic společného. S oběťmi, které chtěly jen spravedlivé potrestání pachatele. A s oběťmi, které se hlasitě bily za svá práva, i když se jim toho tolik nestalo. Je tam tolik nuancí. Říct, že takhle to má fungovat obecně pro všechny, to prostě nejde.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
