Z armády se neodchází jako z běžné práce, civilní život tak hluboké vztahy běžně netvoří

Martine, co cítí voják, když si uvědomí, že jeho kariéra v armádě definitivně skončila?

Pamatuju si ten pocit hodně dobře. Na jednu stranu přichází částečná úleva, že končí cvičení v minus dvaceti stupních, lezení po stromech, spaní ve stanu a nekomfortní situace. Člověk si řekne: „Hele, končí to pro mě.“ Co mu ale nedojde hned na začátku, ale přichází to postupně, je ztráta té úzké skupiny lidí. V civilu nemáte potřebu si takovou skupinu vytvořit – skončí ti šichta, padne druhá hodina, zahouká, sedneš do auta a jedeš domů. Jenže v armádě opouštíte lidi, kteří s vámi byli dnem i nocí, spali s vámi v šíleném lijáku nebo jeli hřebenovku v metru a půl sněhu. To si člověk uvědomí až později.

Když ses jako kluk rozhodl vstoupit do armády, co za tím stálo? Chtěl sis něco dokázat, nebo za tím bylo dobrodružství?

Určitě jsem nechtěl spasit svět ani balit holky. Chtěl jsem si hlavně něco dokázat – že na to mám. Vysnil jsem si cíl, který byl pro mě ohromný, ale skládal se ze spousty malých kroků. První z nich byl dostat se do armády a ukázat, že jsem schopný zvládnout to, co po mně chce. A potom v tom bylo i dobrodružství. Naučit se věci, které se v civilu normálně nenaučíte. V době, kdy jsem začínal, nebyly komerční kurzy přežití nebo obranné střelby jako dnes. Jediná možnost byla vstoupit do armády a začít se učit tam.

Jak jsi vnímal základní výcvik ve Vyškově, když jsi ním v roce 2008 procházel?

Nastupoval jsem v roce 2008 v rámci prvotní přípravy, protože jsem byl přijatý na Univerzitu obrany. Prakticky všechno, co jsem potom potřeboval u bojové jednotky, jsem se učil až u útvaru. Ve Vyškově se naučíte pořadovku, chodit ve tvaru, poznávat hodnosti nebo jak s kým mluvit. To beru jako nutnost, v armádě nemůže být bordel. Ale teoretické kurzy ochrany proti zbraním hromadného ničení a pláštěnky, to bylo úplně mimo. Co bylo naopak velmi kvalitní, byla topografická příprava. Skvěle podaná na učebně a prověřená výborně postaveným cvičením v praxi. Střílet jsem se tam ale nenaučil, na to jsem musel absolvovat další kurzy až u útvaru.

Jak náročný byl Vyškov po fyzické a psychické stránce?

Budíček v časných ranních hodinách, celodenní zaměstnání až do pozdního večera. Rychlá příprava, sprcha, naleštit kanady, připravit výstroj a rychlý spánek. Za mě to bylo super v tom, že si člověk sáhnul na dno nejen fyzických, ale i psychických sil. Pochopil, co je spánková deprivace. Člověk byl vtažen do děje, aby pochopil, že už to není sranda a není v nějakém skautském oddílu, kde se při únavě přikryje dekou a řekne, že nikam nejde. Mě to strašně bavilo.

Nenapadlo tě při pochodech s těžkou výstrojí, že se na to vykašleš?

Když šlapete po nekonečných dlážděných cestách nahoře nad Vyškovem s batohem, který se vám zařezává do ramen, přijdou okamžiky, kdy si říkáte: „Proč to mám zapotřebí?“ Ale pak si řeknete, že zabalit to dokáže každý. Říct „nemám na to, nedám to“ umí každý. Ale já jsem si vždycky říkal: Nejsem každý. Nechci být jako každý.

Z Vyškova jsi šel na Univerzitu obrany. Proč ses rozhodl odejít k bojovému útvaru?

Pochopil jsem hned ze startu, že nejsem studijní typ. Když náš přednášející popsal popsanou třetí tabuli vzorci, řekl jsem si, že to nebude pro mě. Byl jsem na oboru Letecká a raketová technika. Uvědomil jsem si, že mým cílem není dostudovat a mít vysokou školu, tak jsem požádal o přeložení k bojové jednotce.

K jakému útvaru ses dostal a jakou roli jsi dostal?

Dostal jsem se k 4. brigádě rychlého nasazení do Žatce, k 41. mechanizovanému praporu na 3. mechanizovanou rotu. Začínal jsem tam jako kulometník s kulometem UKL [UK-59].

Jak vypadala každodenní služba u mechanizovaného praporu?

Nástup do práce jako u každého normálního člověka, ranní rozdělení. Velitelé si rozebrali čety nebo družstva podle druhu zaměstnání. Ráno se šlo kolektivně běhat nebo cvičit, pak sprcha a přechod na další zaměstnání – topografii, taktiku, údržbu vozidel. Střelby pak byly vyvrcholením přípravy. Nelze jen tak přijít, dát někomu do ruky zbraň a jít střílet. Předchází tomu bezpečná manipulace, postoje, pohyb a sušení na sucho, aby byla za každou cenu dodržena bezpečnost.

Jak se služba u bojového útvaru podepíše na rodinném a vztahovém životě?

Rodina si musí zvyknout, že nejste doma. Když vám napíšou cvičení na čtrnáct dnů, odjíždíte v pondělí a vracíte se za čtrnáct dnů, přes to vlak nejede. Pokud se tedy nestane nějaký velký problém v rodině. Mně se stalo, že mi u posádky vykradli auto, tak mě sháněli po celém Doupově, dopravili mě zpátky auto zabezpečit a zase odvezli na cvičení. Partnerka musí mít obrovskou trpělivost. Musí pochopit, že chlap dělá, co může, práce ho baví a chce v ní být platný. A když přijede domů z dlouhodobého cvičení, potřebuje chvilku orazit a nahodit se zpátky na kolej, protože ten vojenský život je od civilního diametrálně odlišný.

V roce 2009 jsi odletěl na misi do Afghánistánu. Co jsi prožíval, když jste přistávali?

Vůbec jsem nevěděl, co mám čekat. Přípravy byly ke konci velmi intenzivní, ale Doupov nedokáže nasimulovat reálné prostředí. Neměl jsem strach, spíš očekávání toho, co bude. Dosedli jsme v Kábulu. Byla to ohromná letištní plocha, město ve městě. Po základně jezdily normální linkové autobusy podle jízdního řádu. Bagram byl úplně stejný. Americké materiální zabezpečení a logistika byly neuvěřitelné. Kuchyně geniální, na výběr ze čtyř nebo pěti kvalitních jídel. Voják musí být najedený, to je alfa a omega.

Co bylo vaším hlavním úkolem v terénu?

Zabezpečovali jsme bezpečnost provinčního rekonstrukčního týmu (PRT). Tým si dával požadavky na velení, kam chtějí jet, jaké stavby vidět nebo s kým jednat v jednotlivých vesnicích. Náš patrolovací tým (MOT) si pak naplánoval trasu a vyhodnotil nebezpečí. Dostávali jsme pravidelné reporty o incidentech, kde co bouchlo nebo kde byl nástřel. Den předem proběhl briefing, kde se probraly veškeré det детали trasy, rozmístění vozidel i přesná místa zastavení. Druhý den ráno se vyráželo v amerických Hummerech osazených našimi zbraněmi.

Dostali jste se během patrol do přímého ohrožení nebo incidentů?

Nemyslím si, že by po mně někdo přímo střílel, ani náš tým nenajel na výbušninu. Měli jsme velitele, který nepodceňoval vůbec nic, a celý tým dával velký pozor. Stalo se, že nás zastavili kvůli improvizované výbušnině (IED) pověšené na stromě, a vím, že jsme projeli i kolem nástrahy určené pro střelce ve věži, která našštěstí neodpálila. A když v civilu píchnete pneumatiku, sjete na dálnici a vyměníte ji. Tam to byla šílená operace – nejdřív zajistit cestu a bezpečnost proti napadení, teprve pak řešit auto a odjet.

Jak na vás reagovala běžná afghánská populace?

Až na pár vyhlášených míst reagovali na českou vlajku velmi pozitivně, až mě to překvapilo. Pár lidí, se kterými jsme mluvili, dokonce v minulosti studovalo v tehdejším Československu. Pamatovali si naši zemi ze svých studií, takže když slyšeli, že přijíždíme, přišli se podívat.

Proč ses po návratu z Afghánistánu a dalších letech služby rozhodl z armády odejít?

Po návratu jsem sloužil ještě tři nebo čtyři roky a pak jsem odešel. Důvodem byly rodinné trable, potřeboval jsem být v ten okamžik doma a podpořit rodinu. Druhý důvod byl, že jsem chtěl založit rodinu, mít děti, postavit dům a vzít život za jiný konec.

V čem byl přechod do civilního života nejtvrdší?

Začal jsem dělat elektrikáře. V armádě máte přesný denní řád a věci se řeší okamžitě. V civilu máte problém v práci, voláte šéfovi a ten vám řekne: „Teď nemám čas, vyřeším to za tři hodiny.“ Na to jsem nebyl zvyklý. A když jsem viděl, co lidi v civilu řeší – že soused špatně zaparkoval a jsou schopní se kvůli tomu poprat –, jen jsem se pousmál a odešel. Přišlo mi neuvěřitelné, jaké marginálie dokážou někoho naštvat.

Jak dnes naplňuješ tu část osobnosti, které chybí vojenský život?

Hledám věci, které mě naplňují a suplují bývalý život – potápění nebo střílení. A připravujeme projekt sportovní klubové střelnice na 50 metrů. Chtěl bych, aby to bylo zázemí pro lidi z armády, policie i veřejnost, kteří chtějí v pátek odpoledne vypnout hlavu, potkat se se stejně naladěnými lidmi a strávit hezký čas. Součástí mají být i kurzy obranné střelby nebo zdravotní přípravy.

S jakými překážkami se při stavbě střelnice potýkáte?

Je to neuvěřitelná papírová válka. A narážíme na technické věci. Sháněl jsem pojezdové terčové zařízení na 50 metrů a na celém světě jsem našel jediné v Americe, které parametrově nevyhovovalo. So vyvíjíme vlastní terčové zařízení pomocí 3D tiskárny. Řešíme u toho technické kličky, jako když mi kolega spočítal, že na šponování lana potřebujeme 500kilové závaží, tak to musíme celé překopat. Chceme mít nastavené vysoké standardy.

Kdyby ti dnes zazvonil telefon a velitel by ti řekl, že tě potřebují zpátky v armádě, vrátil by ses?

Bude mi čtyřicet, mám sešroubovanou ruku a kolena už taky nejsou, co bývala. I když áčko ve zdravotní klasifikaci jsem ještě přednedávnem dostal. Ale jo, asi bych šel.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.