KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Omezovat jakýkoli základní výzkum je vždy fatální chyba. Její důsledky se projeví s větší či menší prodlevou, ovšem o to ničivěji. To ale v žádném případě neznamená, že o financování výzkumu nemá smysl diskutovat, naopak.
Kauza autistů zkoumajících amazonské žáby rozvířila debatu o tom, jaký výzkum je hodný financování a jaký ne. Radek Kovanda ve vyčerpávajícím článku přesvědčivě ukázal, jaký přínos má zkoumání žab. Podobný článek by šlo napsat prakticky o každé oblasti lidského výzkumu a bádání. A když ne dneska, tak by ho určitě šlo napsat zítra, protože některé přínosy se ozřejmují až časem.
Nicméně pokud by diskuse o financování výzkumu omezila na otázku co financovat a co ne, byla by to obrovská škoda. Zakryla by totiž to, že problém je – jak už to bývá – někde úplně jinde: jak jsou granty přidělovány, jak jsou obsluhovány a jak vykazovány.
Tomáš Mikolov ve svých kritických vystoupeních na adresu alokace prostředků pro akademický výzkum výrazně poukázal na to, že celý systém rozhodně není v dobré kondici. Bohužel – jak jsme psali zde – jeho nešťastné vyjádření o autistech a žábách posunulo debatu někam, kde být neměla.
Příliš moc papíru
Prvním a velkým problémem je byrokratizace. Jistě by stálo za důkladnou analýzu, zda obsluha celého systému „soutěžení“ má vůbec nějaký přínos.
Do této analýzy by neměly být zahrnuty jen rozsáhlé aparáty grantových agentur a jejich náklady na posudky, ale též náklady na pracovní síly, které žádosti připravují: není žádným tajemstvím, že výzkumné instituce zaměstnávají řadu administrativních pracovníků, kteří badatelům musejí pomáhat s překladem jejich výzkumných záměrů do „grantového ptydepe“ a vyplněním všech úředních náležitostí.
K byrokratické zátěži nutno přičíst i grantové výkaznictví. Kdysi mi jeden přítel pracující v korporátu se smíchem popisoval svůj pracovní režim: „To víš, korporát, první týden v měsíci vždycky sepisujeme, co budeme dělat. Pak týden dva něco jako děláme, no a poslední týden zas detailně sepisujeme, co jsme udělali a jak se nám všechno podařilo.“
S trochou nadsázky lze říci, že nějak podobně to funguje i v grantovém systému. Samozřejmě, určitá míra kontroly je nutná, nicméně jde o to najít tu správnou míru. A nedopustit, aby systém dál bytněl.
Rozděl a panuj
Dalším problémem je nerovnováha v rozdělování grantových prostředků. A tím rozhodně nemyslím finanční objem. Je jasné, že v určitých vědních oborech je k realizaci seriózního výzkumu potřeba násobně více prostředků než v jiných: zatímco jeden badatel potřebuje nákladně vybavenou laboratoř, jinému stačí knihovna a příslovečná tužka a papír.
Tohle je zcela pochopitelné. Špatně ovšem je, pokud se objem získaných grantových prostředků používá jako kritérium pro hodnocení té či oné instituce.
Stejně špatná je nerovnoměrnost rozdělování grantů (a teď bez ohledu na výši finančního plnění). Statistiky totiž dost jasně ukazují, že v některých oborech je pravděpodobnost získání grantu výrazně nižší než v jiných.
A pokud je v určitém oboru šance na získání vědeckého grantu 11 procent, umožňuje to pouze dvojí interpretaci: buďto že v daném oboru nejsou kvalitní badatelé, nebo že stát daný obor chce utlumit a vlastně nepodporovat.
První možnost je vcelku nepravděpodobná, protože zkušenost ukazuje, že úroveň napříč vědními obory bývá v jednotlivých zemích srovnatelná; druhá možnost je znepokojivá.
Co se vyplatí a co ne
Diskuse o tom, co se vyplatí podporovat a co ne, jsou nesmyslné, a to z jednoho prostého důvodu. Nikdo to dopředu neví. Nic jako ekonomický přínos výzkumu neexistuje. Jednoduše proto, že co se v určitém čase jeví jako zajímavá, leč nevyužitelná znalost, může být později využito a mít obrovský přínos: společenský i ekonomický.
Hodnota základního výzkumu, který zdánlivě nikam nevede, je opakovaně podceňována a snižována, často právě řečmi o ekonomické neefektivnosti. V dnešní společnosti se asi už nikdy nepodaří obnovit raně novověký étos, že bádání, ať už jakékoli, má hodnotu samo o sobě.
Nicméně pro ilustraci, jak mylné je podceňování základního výzkumu, dobře poslouží příklad Ceny zlatého rouna (Golden Fleece Award), která byla ve Spojených státech udělována v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Tuto cenu získaly vědecké projekty, které podle poroty představovaly „nesměšnější nebo nejironičtější příklady plýtvání státními prostředky“. Inu, asi nepřekvapí, že některé z takto „oceněných“ projektů se po pár letech ukázaly jako klíčové: od aplikací pro NASA až po hubení škůdců na polích.
Úspěchy vyspělých zemí stojí na základním výzkumu. Tedy na takovém zkoumání, o němž nikdy nevíme, kam nás dovede a zda nám někdy k něčemu bude. Poté může následovat výzkum aplikovaný, konkrétně zaměřený – a ten může mít třeba smluvní podobu.
Nicméně pro dlouhodobý blahobyt společnosti je třeba podporovat výzkum základní – tato podpora musí být samozřejmě efektivní, ale též masivní, navzdory tomu, co si někdo o její ekonomické návratnosti myslí.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
