Spolu do Evropy: AntiBabiš už k vítězství stačit nebude. Kudy vede hranice mezi úspěchem a blamáží?

O Evropském parlamentu (EP) se bude hlasovat příští rok počátkem června. Už půl roku vedou Alexandr Vondra a jeho kolegyně Veronika Vrecionová samostatnou kampaň „Pro Evropu bez nesmyslů“. A i když mezitím strany stále vyjednávaly o jednotné kandidátce ODS, KDU-ČSL a TOP 09, daleko větší šance se dávaly samostatnému postupu. Mělo to svou logiku. Jednak jde o jiný typ voleb, než jsou třeba ty sněmovní, občanští demokraté jsou v jiné frakci než zbylé dvě partaje a nepanují mezi nimi vřelé osobní vztahy.

Není tajemstvím, že zejména Vondra s Niedemayerem k sobě chovají chladné nepřátelství. Není divu, když ten první je „eurorealista“ a druhý „eurooptimista“ (existují i expresivnější vyjádření). Neshodnou se prakticky v ničem. V názoru na evropskou integraci, migraci, Zelený úděl… S Tomášem Zdechovským, který je lídrem lidovců, nemá ODS stoprocentní shodu, ale v zásadních otázkách ano. Na rozdíl od ikony TOP 09 například nenavrhuje vzdát se práva veta v zahraničních a bezpečnostních otázkách.

Kdybychom to vzali obecně a umístili ODS, KDU-ČSL a TOP 09 ve spektru názorů v rámci Unie, vypadalo by to následovně: Lidovci klasicky budou ve středu (jako ostatně i celá frakce EPP – European People's Party). Občanští demokraté (spolu se svou ECR – European Conservatives and Reformists) chtějí více svobody a suverenity. A Niedermayer reprezentující „topáky“ standardně hlasuje pro tužší politickou integraci a přesun pravomocí z Prahy do Bruselu. Spíše by se shodl s Pirátem Kolajou než s Vondrou.

Samozřejmě nebylo možné, aby šly spolu pouze ODS a KDU-ČSL. Zde by pořád platilo, že jde o dvě různé skupiny v EP (ECR a EPP), ale programová a osobní domluva by byly snazší. Jenomže to by do SPOLU vrazilo ještě větší klín než tři samostatné kandidátky, jež šlo vysvětlovat oním rozdílným charakterem voleb, jinými programovými prioritami a různými názory na směřování Unie. Fakticky tedy byly na stole jen dvě nabídky, jež lze charakterizovat jako „všechno, nebo nic“.

Jak řečeno, dlouho to vypadalo na tu druhou možnost. Vondra už měl kampaň s Vrecionovou slušně našlápnutou a počítal s tím, že ji také dotáhne. Jenomže pak začaly menší strany v rámci vyjednávání lamentovat, že takový postup vážně narušuje fungování a existenci SPOLU – byť veřejně říkaly něco zcela opačného, totiž že na další spolupráci nemají eurovolby žádný vliv. Vedení ODS se zaleklo, že by mohl být ohrožen volební výsledek v roce 2025, kdy půjde o Poslaneckou sněmovnu. A začalo tvrdě a rázně konat.

Na rozkol vždy více doplatí ten silnější, který je líčen coby „sobec“. Předseda Petr Fiala a jeho zástupce Zbyněk Stanjura tedy vyvinuli obrovský tlak na Vondru a Vrecionovou, aby „povolili“ a souhlasili se společnou kandidátkou všech tří stran. Zde je třeba připomenout, že spory mezi partajními centrálami a regionálními buňkami, či právě bruselským zastoupením, jsou poměrně běžné a časté. Jde o to, že každý chce uspět v jiných volbách – někdo v parlamentních, jiný v krajských či obecních, nebo evropských.

Zde tedy šlo o to, že zatímco Vondra a Vrecionová usilovali o co nejlepší stranický výsledek v hlasování o EP, Fiala a Stanjura měli na mysli volby do Sněmovny konané přespříští rok a úspěch celé koalice. Nakonec, aby europoslanci občanských demokratů přestali vše totálně negovat, vedení je přimělo formulovat, za jakých podmínek jsou ochotni přistoupit na jednotnou kandidátku. Což Vondra postavil rezolutně: ODS dostane první dvě místa a on se stane výlučným autorem programu, který všichni kandidáti podepíší.

Tak se také nakonec stalo. Nutno říci, že šlo o jedinou možnost, aby vůbec mělo smysl jít do voleb společně. Těžko můžete uspět, pokud každá ze tří hlav říká něco jiného. Nebo když je kompromis tak nanicovatý, že vlastně neříkáte nic, protože jste se kloudně nedomluvili na ničem. Desatero sepsané Vondrou je jeho totálním vítězstvím. Stručně ho lze shrnout do tří sloganů: žádné zelené nesmysly, žádní migranti, žádné omezování suverenity. De facto jde o kandidátku ODS, která na ni vezme osobnosti z KDU-ČSL a TOP 09.

Otázka zní, proč se Luděk Niedermayer podepsal pod program, který je v ostrém rozporu s tím, jak on osobně hlasoval celých deset let. Nicméně šlo o dilema, kdy buď mohl společný projekt odpískat, nebo se smířit s nevyhnutelným. Protože ODS si nemohla dovolit riskovat, že jí další voliči utečou k ANO nebo třeba ke Svobodným, protože by nad ní kvůli neplnění slibů a dlouhodobého programu zlomili hůl. Už nyní je to s ní hodně nahnuté kvůli krvavým kompromisům s Piráty a Starosty ve vládě.

Od občanských demokratů elektorát očekává, že v EU budou hájit české národní zájmy. Rozhodně nedostali mandát k tomu, aby souhlasili s dalšími zelenými regulacemi a s migrační „solidaritou“. Nebo dokonce s tím, že se vzdáme práva veta v zahraniční, bezpečnostní a obranné politice, v otázkách klimatu, životního prostředí, energetiky, vzdělávání či právního státu, jak navrhuje ústavní výbor Evropského parlamentu. A Vondra si zkrátka dal za úkol zabránit úprku dalších voličů a chránit jádro hodnot a programu ODS.

On je totiž v případě takto různorodé koalice opravdu problém s tím, aby se hlasy voličů místo sčítání neodečítaly. Tedy že místo aby získala všechny příznivce tří stran, z nichž se skládá, a díky gravitační síle přitáhla další, tak někteří odejdou, protože zásadně nesouhlasí s jedním a jiným vadí druhý či třetí. Proč se tento problém neprojevil ve volbách do Sněmovny a naopak SPOLU získala více hlasů než jen prostý součet? Ze tří důvodů: zapůsobil efekt „vnějšího nepřítele“, dokázala dohodnout program a neútočit na sebe.

V boji o Evropský parlament nezafunguje to první, nebo přinejmenším už nepůjde o zásadní prvek vítězství, jakým se „antiBabiš“ stal před dvěma lety doma. Za prvé není tak zásadní otázkou odstranit ANO (byť jistě je snaha nad ním vyhrát v počtu hlasů), protože už nevládne, ale u moci je právě SPOLU. Za druhé, v tomto případě je naším společným nepřítelem Brusel a tlak velkých zemí, zatímco Babiš v podstatě s konzervativci táhne za jeden provaz – a tedy jim také logicky může přetahovat voliče.

Jednotícím prvek v tomto případě tedy budou národní zájmy. Vůle porazit ANO bude také důležitá, ale sama o sobě se nestane motorem výhry, tím bude schopnost stát se věrohodnějším a silnějším obráncem Česka v EU, než to dokáže Babiš a jeho lidé. Což učitě je možné dokázat. Ale ne ve chvíli, kdyby někdo (například Luděk Niedermayer) propagoval další omezení suverenity národních států či utužení války s uhlíkem. Nikdo nevolí rozhádané subjekty. Zdá se, že toto riziko Vondrův postup alespoň omezil.

Riziko však hrozí i z druhé strany. Mnoho liberálních voličů TOP 09 může být naopak rozhořčeno tím, že kandidátku vede „zlá konzerva“ Vondra a navíc společný program je „made in ODS“. Přičemž obecně platí, že konzervativní voliči jsou tolerantnější než ti liberální. Koalice KDU-ČSL a STAN ztroskotala právě na tom, že v rozsáhlém průzkumu, který si obě strany zadaly, se ukázalo, že zatímco příznivci lidovců se bez problémů s tímto spojením smíří, sympatizanti Starostů masově odmítli volit křesťanské demokraty.

Bude nyní na TOP 09, aby zabránila úniku hlasů ke STAN a Pirátům. Jistěže bez toho, aby útočila na své partnery či porušila programové desatero. Řešit to lze dělbou kompetencí. Vondra může hájit národní zájmy, zejména co se týká přesunu kompetencí do Bruselu a klimatické politiky. Zdechovský by mohl mít na starosti migraci. A Niedermayer mluvit o investicích do inovací a transformaci průmyslu za evropské peníze – tedy jen o pro nás pozitivní části Green Dealu. Rozhodně se ve SPOLU nesmějí křížit či si dokonce protiřečit.

Rozdělení úkolů je na samotných kandidátech. Aby však mohla SPOLU být společně úspěšná, musí dodržet tři postuláty platné pro každé široké uskupení. 1. Najít si společný cíl – zde zjevně hájení zájmů českých občanů, jak jsou konkretizovány v desateru, a také porážka obou extrémů, jimiž jsou z jedné strany ANO a národovci, z druhé Piráti a STAN. 2. Neútočit na sebe, nehádat se, mluvit stejným hlasem. 3. Postupovat tak, aby neodradila příznivce ani jedné strany – tohle bude nyní nejtěžší ze všeho.

Strategicky lze pochopit zájem udržet SPOLU i v evropských volbách, byť to naráží na problémy, počínaje příslušností k různým frakcím a konče osobní nevraživostí. Sama skutečnost, že se i tak ODS, KDU-ČSL a TOP 09 dohodly, zapůsobí kladně. Rozpory osobností jsou pod rozlišovací schopností voličů – jen se nesmějí ventilovat veřejně. Lidé ocení společnou vizi, cíl, jasnou a jednotnou komunikaci. V dodržení těchto pravidel vede ostrá dělící čára mezi úspěchem a neúspěchem. Případně rozpadem ještě před volbami.