Robur byl východoněmeckou Avií. Vyráběl se třicet let a přežil svou vlast

Všimli jste si, že názvy některých východoevropských aut mají zajímavé původy? Žigulíkům dalo pojmenování pohoří nedaleko fabriky v ruském Togliatti, rumunský Oltcit byl odvozen od místa, kde se automobilka postavila (kraj Olténie) a od názvu automobilky Citroen, která automobil vyvinula, no a Robur znamená česky dub, v přeneseném významu něco pevného robustního a spolehlivého. 

Buď jak buď, tenhle náklaďáček s úzkým podvozkem a širokou karoserií důvěrně znali všichni uživatelé československých silnic. Prostě další originál k pohledání. 

V zemích tzv. „tábora míru a přátelství“ nebyla v souladu se zájmy protežovaného těžkého průmyslu nikdy nouze o těžké náklaďáky, které se v dobách zuřivého mírového zbrojení uplatnily také v armádě. Ale s vozy pro denní rozvoz pečiva, pytlů cementu nebo babiček na pole to bylo horší. 

V Československu toto břemeno dlouho leželo na ještě předválečném stroji Praga RN, zvaném zásadně „Erena“, kterou před příchodem relativně moderních Avií podle možností doplňovaly rumunské Bucegi a Carpati, maďarské Csepely nebo právě východoněmecké Robury a dříve Garanty. 

Historie značky, která později vešla ve známost jako VEB Robur-Werke Zittau – čili něco jako „Národní podnik Dub ze Žitavy“ –, sahá až do roku 1888. Tehdy Karl Gustav Hiller v saském městě na trojmezí Německa, Česka a Polska založil firmu na výrobu textilních strojů. Už o dva roky později se však přeorientoval na jízdní kola – nejprve dovážel licence od anglické Rover Safety Bicycles, postupně je vylepšoval a od roku 1894 prodával pod vlastní značkou Phänomen-Rover.

Na přelomu století podnik přirozeně rozšířil portfolio o motocykly, tříkolky a malé nákladní vozy Granit. Motory byly vlastní, vzduchem chlazené. Po druhé světové válce továrna skončila v sovětské zóně a byla znárodněna stejně jako mnohé další. Obnova trvala dlouho; staré náklaďáky Phänomen Granit se montovaly ještě do poloviny 50. let.

V roce 1956 potomci zakladatele dosáhli zákazu používat označení Phänomen, které předtím státní orgány NDR bezostyšně ukradli. Tehdy přichází na scénu uměle vzniklé jméno Robur jako cosi kvalitního a snad i věčného. Továrna se stala součástí kombinátu IFA a získala další závody: karosárnu v Budyšíně (Bautzen), motorárnu v Kamenci (Kamenz), karosárnu Winter v Žitavě (Zittau) a výrobu hasicích přístrojů ve Zhořelci (Görlitz).

V roce 1956 přišel typ Garant – modernizovaná verze Granitu s úpravami kabiny a pohonu. Do roku 1961 se jich vyrobilo přes 50 tisíc kusů a Garanty se hojně exportovaly i do Československa (nejčastěji jako valníky, ale také jako skříňové vozy, sanitky, malé autobusy nebo podvozky pro speciální nástavby).

Notně „vousatý“ Garant byl, ač velmi úspěšný, ale jen mezistupněm na cestě k novému náklaďáku. byť s osvědčenými řešeními v čele se vzduchem chlazeným motorem. 

Nový Robur debutoval v roce 1961 na lipském veletrhu s označením LO 2500 (nosnost 2,5 tuny, O = Ottomotor, tedy benzinový, pozn. red.). Koncepčně navazoval na předchůdce, ale přinesl moderní bezkapotovou kabinu, která charakteristicky přesahovala rozchod kol, silnější motory a pětistupňovou převodovku.

Zajímavostí byla možnost zvolit si pohon na benzin nebo na naftu. Zážehový čtyřválec 3 345 cm³ dával 70 koní (52 kW) při 2 600 ot/min, diesel přibyl dd roku 1968 s větším objemem (3 927 cm³ ), stejným výkonem, ale výrazně nižší spotřebou – normovaných 12,5 l/100 km proti 20 l benzinu.

Z hlediska podvozku zůstaly tuhé nápravy s listovými pery vpředu i vzadu. Nabídka zahrnovala desítky variant včetně čtyřkolky LO 1800 A (nosnost 1,8 tuny) a malých autobusů. U nás byl nejčastěji k vidění základní valník, poštovní nebo hasičské furgony. A také malé autobusy pro dvacet cestujících či kombinované provedení pro jedenáct osob a náklad.

Modernizace v roce 1968 přinesla obdélníkovou mřížku místo oválného otvoru – čili právě tu designovou variantu, která nejvíc zůstává v paměti. Výkon dieselu postupně rostl až na 77 koní a 240 Nm, stále přitom šlo jen o  nepřeplňovaný čtyřválec. V roce 1974 vzrostla nosnost na 3 tuny (označení LO 3000 / LO 2202 A). 

Výroba kulminovala v 70. letech na kótě 6 000 kusů ročně, ale koncepce byla stejně jako u Trabantů a Wartburgů dávno přežitá – vždyť kořeny Roburů sahaly částečně ještě do předválečných Phänomenů. Plánovaná nová generace zůstala v ovzduší státního bankrotu na spadnutí jen zbožným přáním konstruktérů.

Sjednocení Německa v roce 1990 továrně zasadilo ránu z milosti – opět jako v případě Trabantů, Wartburgů a také nákladních vozů IFA. Robur byl ještě o deset let starší než česká Avia a jeho poslední varianta LO 3004 s upravenou kabinou a motorem Deutz měla jen krátký život. 

Výroba skončila v roce 1991 a následkem neschopnosti komunistického režimu zavést modernější model přišlo tehdy rázem o práci přišlo kolem pěti tisíc lidí.

V Československu Robury jezdily od 60. let a sehrály nenahraditelnou úlohu spojující éru předválečných pragováckých „Eren“ a Avií – licenčních francouzských vozů Saviem, které se v Letňanech začaly vyrábět na konci sedmé dekády (konkrétně v roce 1968).

Robury byly rozhodně lepšími auty než nespolehlivé maďarské Csepely či žravé rumunské Bucegi. Podnik zahraničního obchodu Motokov jich dovezl tisíce kusů – valníky, skříňové, valníky s plachtou, speciály pro poštu, hasiče, Veřejnou bezpečnost, ale i pro rozvoz chleba, mléka, čistého prádla či pro kulturní zájezdy družstevníků.

Celkem žitavská továrna v letech 1950–1991 vyrobila přes čtvrt milionu vozů Phänomen a Robur. Ty se kromě RVHP exportovaly i do vzdálených rozvojových zemí. Dnes už ze silnic zcela vymizely, o to vítanější jsou ale na různých veteránských akcích.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.