Šéf TONu odhaluje tajemství ohýbání: Chlapský pot, valašská pára a 160 let know-how, které Číňan neokopíruje

Milan Dostalík není jen majitelem firmy TON, on je její duší. Zná každý šroubek, každý ohyb a každou třísku. V rozhovoru odhaluje, jak se ze stoletého karpatského buku, dubu nebo ořešáku stane ikonická židle, proč je k tomu potřeba víc síly než v posilovně a proč je nábytek, který vydrží po generace, nejlepší odpovědí na dnešní posedlost udržitelností.

Existují místa, kde čas plyne jinak. Jedním z nich je bezesporu továrna na ohýbaný nábytek v Bystřici pod Hostýnem. Všudypřítomná vůně vlhkého dřeva, sykot páry a rytmické údery do kovu vás přenesou do doby, kdy hodnota věcí nespočívala v jejich nízké ceně, ale v jejich schopnosti stárnout do krásy. 

„Je to svět sám pro sebe,“ říká Milan Dostalík – muž, který firmě TON nejen šéfuje, ale který ji i spoluvlastní a především jí rozumí do poslední třísky. 

Jeho příběh není příběhem finančního investora, ale zaměstnance, který se vypracoval. Možná proto nemluví primárně o číslech a grafech, ale o lidech, o dřevě a o know-how, které nelze okopírovat.

Milane, máme ve studiu pár kousků z vaší fabriky TON, které jsou dnes ikonami designu po celém světě. Dříve jsme je znali jako Thonet, ale TON je pokračovatelem tradice z Bystřice pod Hostýnem, že?

Je to tak. Můžeme mluvit o dvou liniích. Linii krve, tu drží rodina Thonet se sídlem v německém Frankenbergu. A potom my, kteří jsme od roku 1861 nejstarším místem, kde se bez přerušení ohýbá nábytek. Do roku 1953 pod značkou Thonet, poté pod značkou TON, což je Továrna na ohýbaný nábytek.

Michael Thonet, původem Němec, tedy přišel do Rakouska a hledal místo pro továrnu. A našel ho na Moravě?

Řešil dilema. Budeme vozit buk do Vídně a platit drahou pracovní sílu, anebo naučíme v zásadě kovozemědělce v oblasti bohaté na buk vyrábět naše židle? Rozhodl se donést technologii blíže k lesu, aby nemusel transportovat celý strom.

V Česku je dnes buku jen asi 9 %, dříve to bývalo 40 %. Vy jste na něm ale existenčně závislí. Odkud berete dřevo?

Buk je stále částečně z okolí moravských Bučovic, ale většina dodávek je ze slovenských oblastí Vihorlatu a Bukovských vrchů, z toho výběžku mezi Polskem, Ukrajinou a Slovenskem. Jsou tam krásné, sto- až stodesetileté buky, tedy věk stromů, který potřebujeme.

Proč zrovna odtamtud?

Jsme strašně selektivní. Z deseti kubíků zpracovaného dřeva získáme zhruba jeden kubík přířezů, které splňují naše nároky. Ta posedlost kvalitou materiálu připomíná spíše vinaře mluvícího o svém „terroir“ nebo výrobce šunky Prosciutto di San Daniele, který ví, že bez správného vepře a správného alpského vánku to nikdy nebude ono.

I proto byla myšlenka přesunout výrobu do Asie absurdní. Ne že bychom s tím nechtěli koketovat, ale nedávalo to vůbec žádný smysl. Buk je tady, celá infrastruktura a zkušenosti jsou tady.

Zatímco se česká kulatina ve velkém vyváží za rychlým ziskem do světa, u nás v TONu trpělivě sušíme čerstvě nařezané hranoly a připravujeme je na proces, který je v dnešním světě téměř zázrakem.

To vypadá, že Česko je banánová republika. Většina našeho dřeva se vyveze v kulatině do Německa nebo do Číny, místo abychom z něj vyrobili produkt s přidanou hodnotou, jako to děláte vy.

Přesně tak. Přijde Číňan, nabídne o deset procent víc a ten, kdo vysoutěžil těžbu od Lesů ČR, mu to tam bez přemýšlení nasype do kontejnerů. Nezajímá ho, že by to měl třídit pro nějaký TON. Je to politika státu, který si nechá vozit dřevo ven z republiky. Já to ekonomicky nechápu.

Kolega Kovanda, který u vás dělal reportáž, mi vyprávěl, že to tam vonělo dřevem, párou a mužským potem. Platí to pořád?

Myslím, že ano. Je to svět sám pro sebe. A ačkoliv máme v managementu převahu žen, na samotné ohýbárně ženskou nenajdete.

Tam je potřeba pára, a to nejen ta z kotle?

Přesně. Musíš mít sílu v ruce, ale zároveň cit. Jednou jsme přemýšleli, že vylepíme plakáty v posilovně, ale pak jsme si uvědomili, že v Bystřici posilovna není potřeba. Kdo má páru, jde na ohýbárnu.

Pojďme si popsat ten proces. Máme tedy hranol ze stoletého buku...

Ten hranol nejdřív necháme několik měsíců přirozeně vysychat. Pak ho dáme do napařovačky, do autoklávu. Co centimetr tloušťky, to hodina v páře. Takže hranol na židli se napařuje zhruba čtyři hodiny při 105 stupních. Tím v něm změkne lignin a dřevo se stane plastickým.

A pak přichází ten magický moment ohýbání.

Chlapi si vytáhnou horký hranol, často bez rukavic, a mají zhruba minutu na to, aby ho ohnuli do formy. U ikonické židle číslo 14 si ohýbač označí střed, upne ho a pak to celé oběhne, zafixuje, zarazí klíny a je hotovo. Je to neuvěřitelná souhra síly a zkušenosti.

Jak dlouho se to pak suší?

Ohnutý kus zůstává ve formě asi 40 hodin, aby se srazila zásadní vlhkost a překonala se přirozená pružnost dřeva. Pak ho vyndáme a suší se pomalu, třeba i tři týdny, aby nepopraskal. Následuje asi deset dalších operací – frézování, broušení atd... Je to neuvěřitelně sofistikovaný proces. A poctivé řemeslo.

Jak lze prodat poctivost světu?

Je to těžké, ale TON cílí na specifickou klientelu. Je to tak pět, možná sedm procent lidí na světě. Lidí, kteří chápou, že židle není jen něco, na čem se sedí, ale objekt s příběhem a duší.

Přesto se musíme přizpůsobovat. Pro americký trh jsme dělali židle větší, pro Japonsko zase o palec nižší. A třeba puristé milují čisté dřevo, moderní architekti si žádají barvy. 

I proto dnes v katalogu najdete klasické tvary zalakované do sytě červené nebo jiných expresivních odstínů. Je to kompromis. Potřebujeme se posunout do současnosti, jinak budeme jen muzeum.

Říkal jsi, že Američané chtějí větší židle. Jak moc?

V devadesátých letech chtěli do Ameriky židle zásadně větší. Rozdíl byl palec na šířku sedáku, tedy dva a půl centimetru. Mají prostě větší pozadí.

A co Japonsko?

Japonci touží po menších židlích. Naše klasická „čtrnáctka“ jim vyhovuje, ale potřebují ji seříznout o palec na výšku. Takže palec do šířky v Americe, palec na výšku dolů v Japonsku.

Ikonická „čtrnáctka“ se prodává po milionech. Máte v portfoliu něco, co by ji mohlo následovat?

Troufnu si tvrdit, že ano. Je to křeslo Merano z roku 2010. Paradoxně nemá ani jeden ohýbaný masivní díl, jsou to dvě překřížené tvarové překližky. Ale stalo se naší novodobou ikonou.

Dnes je obrovským tématem udržitelnost. Vy ale nemusíte nic vymýšlet, že?

My jsme byli udržitelní dřív, než to byl módní pojem. Strom do sebe váže CO₂. A když z něj uděláte dlouhověký nábytek, CO₂ v něm zůstává zakonzervované. Kdyby zetlel v lese, uvolnilo by se. 

Navíc všechny odřezky a piliny využijeme. Buď z nich pod vysokým tlakem slisujeme brikety, nebo s nimi lidé z okolí topí. Židle z čistého dřeva je stoprocentně ekologický nábytek. 

Židle od TONu se dědí. A když se po desetiletích používání poškodí, firma vám ji opraví. Je to pravý opak spotřební logiky, která velí: Rozbilo se to? Vyhoď to a kup nové.

A dá se opravit, když si protrhnu ratanový výplet?

Jasně, opravíme to. Je to standardní služba. Dokonce umíme kompletně zrenovovat i staré kusy, které už získaly patinu, jež majiteli nevyhovuje.

Jak poznám kvalitní židli?

Když přijde někdo z oboru na náš výstavní stánek, vždycky jde po nábytku „zespodu“...

Aha, takže jestli jste to neodflákli tam, kde to není vidět?

Přesně tak. U nás musí být všechno krásné, pěkné a hebké ze všech stran. My si svůj nábytek hladíme. A zásadně zespodu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.